První kolo prezidentské volby skončilo jasně, přehledně, průkazně. Není o čem pochybovat. Každý z obou kandidátů postupujících do druhého kola získal při mimořádně slušné volební účasti bezmála čtvrtinu hlasů. Oba dva jsou v druhém kole silnou vůlí voličů, nikoli pouhou shodou mezních okolností.

Více než 7 %, více než 350.000 hlasů, které dělí druhého Karla Schwarzenberga od třetího Jana Fischera, je propast tak mohutná, že její překlenutí stačí politické straně na vstup do Sněmovny. Je bez nejmenších pochyb správné, že ve druhém kole spolu stojí právě tito dva. Tak jsme to skutečně v době konání voleb chtěli.

I. Jak se to stalo? Schwarzenberg vyluxoval ODS

Nepředpokládali jsme — a nejsme v tom sami — že Karel Schwarzenberg dosáhne takto mimořádného výsledku. Při dané volební účasti získal více nežli dvojnásobek potenciálu své strany, ba dosti možná i více nežli je současný souhrnný potenciál všech vládních stran.

To bylo možné proto, že se jeho mistrovsky vedené a ve veřejném prostoru mimořádně zvýhodňované kampani podařilo v nejvyšší možné míře Karla Schwarzenberga, kandidáta, oddělit od Karla Schwarzenberga, předsedy TOP 09 a místopředsedy české vlády. Neuměli jsme si představit, že by to bylo možné. Bohužel po ostudném výsledku voleb roku 2010 je to znovu obrázek a měřítko naší manipulovatelnosti.

Odhad Zemana jsme měli přesný, u Dienstbiera jsme se zmýlili o tři procenta, u Fischera o jedno a půl. U Schwarzenberga jsme se spletli o devět. Kde se tak mimořádná diskrepance vzala, kde vznikla taková dynamika? Od Jana Fischera evidentně nepřiplynulo tolik procent. Vladimír Franz skončil nad výsledkem, který se čekal. Odpověď je tedy prostá: co se stalo, stalo se tím, že Karel Schwarzenberg úplně vyluxoval ODS.

Výsledek voleb je tak zřejmě mimo jiné i paradoxním důsledkem Klausovy amnestie, kterou hrubě zdestruoval svou veřejnou autoritu, a také toho, že krajně neoblíbená vláda je ztotožňovaná především se značkou ODS. Vzácně špatný kandidát ODS to vše už jenom podtrhl. Kdyby ODS ve volbách obstála alespoň s elementární ctí, měla by o osm procent víc a Karel Schwarzenberg o osm procent méně.

Přispěly i jiné faktory, ale totální destrukce voličské základny ODS věrné bez nějakých cavyků vlastní značce, se nakonec zřejmě ukáže jako faktor dominantní.

II. Proč neuspěl místo Zemana Dienstbier? ČSSD se musí očistit

Všichni věnovali pozornost tomu, že ČSSD nestojí dostatečně pevně za svým kandidátem. Ve srovnání s tím prošlo veřejným míněním prakticky nepovšimnuto, že ODS nestála za svým kandidátem ani co by se za nehet vešlo.

Je skoro s podivem, že Petr Nečas s Přemyslem Sobotkou protrpěl volební štáb. Z výsledků je zcela jasné, že na Zemanově kampani pracovali v ODS všichni ti, kdo zde zůstali věrní Klausovi; a paradoxně i ti, kteří teskní po Topolánkovi, který Zemanovi osobně s kampaní pomáhal. A k dispozici mu dal své nejlepší profesionály.

Jediná logika, jíž lze vysvětlit, že se vnitřnímu sporu v ČSSD věnovala větší pozornost, je tato: s ODS už se příliš nepočítá, zatímco v ČSSD šlo o konflikt, který určuje charakter strany, jež zřejmě zvítězí v příštích volbách našeho budoucího směřování.

Obecná shoda panuje v tom, že Jiří Dienstbier neuspěl především z toho důvodu, že se za ním jeho strana nedokázala dostatečně sjednotit. Životním zájmem ČSSD bylo Zemana porazit už v prvním kole. To se nepodařilo především proto, že v sociální demokracii posud existují početné skupiny těch, kteří si slibují, že případný Zemanův vstup na Hrad by pro ně znamenal výhody ve vnitrostranickém boji.

Ačkoli se po sjezdu v roce 2010 zdálo, že se pozvolna daří křídlo pragmatických oportunistů shromážděných za Michalem Haškem oslabovat a rozkládat, prezidentská volba jim krátce před sjezdem 2012 poskytla vítanou šanci znovu shromáždit síly. Je jasné, že Miloš Zeman chce sociální demokracii rozbít a už během předvolební kampaně bylo evidentní, jak čile s ním na tom mnozí sociální demokraté kooperují.

Vedení ČSSD vůči této tendenci evidentně zvolilo metodu appeasementu. Proto nepřišly dostatečně tvrdé zásahy proti vlastním členům, kteří podporovali kandidáta jiné strany. Politika ústupků zemanovcům vyvrcholila zbrkle vydaným prohlášením, které se bere jako otevřená podpora Miloši Zemanovi pro druhé kolo volby.

Otázka ovšem je, jakou autoritu chce mít uvnitř strany vedení, které tváří v tvář nepřijatelnému jednání ustupuje a vyhýbá se konfliktům. Sám fakt, že ČSSD doporučila svým sympatizantům ke zvážení volbu Miloše Zemana, není ani skandální, ani šokující. Většina voličů ČSSD takto bezpochyby uvažuje. A vhodná slova, která by tuto skutečnost vzala v potaz, by bylo nakonec nutné najít.

Hrubou chybou ale je zbytečná zbrklost a spěch. Umíte si představit, jak by v takové situaci jednal Jiří Paroubek, pokud by ještě ČSSD vedl? Jistě by vyhlásil něco ve smyslu, že o podpoře pro druhé kolo se ČSSD rozhodne podle toho, který z obou kandidátů o ni přijde požádat v hlubším předklonu.

Také vedení ČSSD mohlo říci, že se o svém stanovisku rozhodne až po té, co se s oběma kandidáty sejde. Při takových schůzkách mohlo požadovat záruky lecčeho podstatného, jeho vyjednávací pozice by přece vůbec nebyla slabá. Pokud by se Miloš Zeman měl stát prezidentem, právě teď byla poslední chvíle, kdy bylo možné vynutit si na něm maximální záruky korektního jednání.

Stal se ale pravý opak. Vedení ČSSD ukázalo, že se bojí jak Zemana, tak zemanovců ve vlastních řadách. Paradoxně hrozí, že místo toho, aby se sociální demokraté rozloučili s těmi, kdo veřejně podkopávali kampaň svého vlastního kandidáta, bude se obracet hněv proti těm, kteří se nyní odmítli poslušně postavit za Zemana.

A co by se teprve dělo, kdyby se Zeman na Hradě ocitl? Právě manifestovaná slabost vedení ČSSD je tak zřejmě tím vůbec nejpádnějším argumentem Zemana nevolit. Tento taktický ohled stojí za vyjádřením Vladimíra Špidly, které dnes prohlubuje na jiném místě Deníku Referenudm Patrik Eichler.

Jenomže taktickou úvahu lze také obrátit v kacířskou otázku: nebylo by nakonec dobře, kdyby se Zeman na Hradě ocitl a ČSSD doopravdy rozbil na své zpátečnické, oportunistické stoupence a na idealisty a příznivce evropské demokratické levice?

Pokud je počínání idealistů ve vedení strany tváří v tvář současnému náporu za Zemana schovaných oportunistů a technologů moci vodítkem, pak se věru máme co obávat, jak si asi poradí v situacích po převzetí moci, v nichž náprava škod v zemi v tolika směrech zpustošené pravicí bude vyžadovat odvahu a ráznost: tedy vlastnosti, které v současné situaci vedení ČSSD neprojevilo.

Jinak řečeno: taktické ohledy k podpoře Karla Schwarzenberga nestačí; je totiž sporné, kterého kandidáta vítězství by urychlilo potřebné pohyby a tříbení v prostoru české demokratické levice.

III. Co dělat před druhým kolem?

Oba kandidáti, kteří se ocitli ve druhém kole, budou nyní srovnáváni v řadě různých ohledů. Jeden se pokusil druhé kolo definovat jako spor mezi levicí a pravicí; leč faktem je, že se jedná mnohem spíše o volbu mezi dvěma pravicovými kandidáty. Druhý se ji pokusil definovat snad ještě bizarněji jako volbu mezi přítomností a budoucností; ve skutečnosti se jedná o volbu mezi dvěma druhy minulosti.

Oba kandidáti mají mnohem více shodných rysů než odlišností, ačkoli v následujících dvou týdnech budeme upozorňování především na ně. Jejich nejdůležitějším společným rysem je, že námi oba hluboce pohrdají.

Ve filmu Dějiny Jaroslava Šabaty popisovaná osobnost vypraví, jak několik dní před 17. listopadem 1989 Karel Schwarzenberg projížděl Brnem. Milan Uhde, u nějž pobýval, pozval Šabatu, aby podal Schwarzenbergovi výklad politické situace. Šabata vysvětlil Schwarzenbergovi, že během pár týdnů se to, co se již tehdy dělo v NDR, o Polsku a Maďarsku nemluvě, bude dít rovněž u nás.

Schwarzenberg výklad vyslechl a zkoprnělému Šabatovi řekl, že je to vyloučené, že poslední dva skanzeny komunismu v Evropě na ještě dlouho dobu budeme my a Bulhaři, že on od svého otce ví, že Češi jsou zbabělci, takže se nikdy na nic takového nezmůžou. Šabata ve filmu líčí, s jak hlubokým pocitem urážky tehdy ze setkání odcházel.

Tento příběh a mentalita, jež se v něm zrcadlí, je jedním ze dvou korunních důvodů, proč je pro mě osobně absolutně nepředstavitelné, abych odevzdal pro Karla Schwarzenberga ve volbách prezidenta hlas. Tím druhým je posledních šest let jeho politického angažmá.

Vzhledem k míře generalizovaného pohrdání novináři i v nejširším slova smyslu „zelenými“ je pro mě rovněž absolutně nepředstavitelné, že bych dal hlas Miloši Zemanovi. Zeman často působí dojmem, a nevím, proč by neměl odpovídat skutečnosti, že pohrdá úplně všemi kromě sebe sama.

Je třeba říci, že svou volbou v prvním kole jsme oba kandidáty v oprávněnosti jejich postoje vůči nám nemohli než utvrdit. Ovšem jen masochista chce mít svým prezidentem někoho, kdo jím pohrdá.

Jistě se budou objevovat v našem prostředí názory argumentující pro jedno či pro druhé menší zlo. Ale pokládáme za pravděpodobné, že převládnou ty, které nuanci mezi oběma zly budou považovat za příliš malou, než aby ji chtěli vyměřovat i svým volebním hlasem.

IV. Česká elita?

Krátce poté, kdy již bylo zcela jasné, jaká bude kompozice druhého kola české prezidentské volby, objevila se otázka, jak je možné, že se za Karla Schwarzenberga v takovéto míře postavila česká elita.

Musíme rozvážit, co to je současná česká elita. Čteme-li Havlíčka, Palackého, Masaryka, Peroutku, Čapky, Langera, Poláčka a jejich polemiky, spatříme českou elitu na vrcholu. Ona činila z Československa, státu založeného filosofem, zemi s mimořádnou, oprávněně mimořádnou, pověstí.

Právě z toho důvodu tato elita ovšem byla brutálně zdecimovaná. Němci, či přesněji nacisté, věděli, že naše intelektuální elita je definičním a nejsilnějším rysem českého národa. Proto ji během války soustředěně ničili.

Ti její příslušníci, kteří přežili koncentráky, boje, exil, odboj, byli po válce bolestně a katastroficky rozděleni na dvě srovnatelně silné poloviny. Vinou dějinných okolností, zvítězila polovina slabší a méně perspektivní, přesto však v dobovém kontextu silná a úctyhodná (ano, i komunistická elita po válce byla úctyhodná!).

Ovšem během následného stalinského teroru byla demokratická elita pozavíraná, zabíjená, vyhnaná. A perzekuce už tehdy stihly i nezanedbatelné části elity komunistické, často právě ty nejsvobodomyslnější a nejoriginálnější.

Když se to nejlepší z komunistů po dvaceti letech v roce 1968 vzmohlo na novou syntézu v masarykovské tradici (my jsme se za dvacet let samostatné České republiky dokázali dopracovat k volbě mezi „Rakušákem“ a „Rusem“ — a pro nervóznější publikum dodávám, že obě kategorie jsou použity nikoli v nacionálním, ale v kulturně politickém smyslu), dopadlo to opět z více příčin tragicky.

A opět ti nejlepší byli zavíraní, umlčovaní, vyhánění, anebo se jim — často dost rafinovaně — lámal hřbet. Pod Antichartou bylo bohužel více podpisů než pod Chartou.

Ti, kteří dnes doporučují volbu Schwarzenberga, jsou ti, kteří tady zbyli: je to torzo brutálním dvacátým stoletím strašlivě zdecimované české elity. A nemylme se, míra úpadku naší společnosti, kterou volba kandidátů pro druhé kolo prezidentské volby zrcadlí, má svůj odraz rovněž v čím dál větším množství mladých talentů, jež se rozhodují pro život mimo tento Bohem zapomenutý bláznův dvoreček. I naše generace mají svou emigraci.

Pravdou ale je, že všichni ti nominální příslušníci stávající české elity, kteří byli schopni v bláznivé mobilizaci ve Schwarzenbergův prospěch přehlédnout všechno zlo, jež se tu za posledních šest let i z jeho moci a jeho vinou dělo, tím vsadili další ohromný díl své pověsti.

Generalizace odsuzující počínání české elity jako celku samozřejmě pomíjí, že i na její půdě narůstá odpor a nesouhlas. Nakonec nepůjde skrýt, že mobilizace ve Schwarzenbergův prospěch byla založena takřka beze zbytku na podvodu, na lži. A snad i to se nakonec zhodnotí do celkové proměny klimatu.

Vzestup pankáče Karla Schwarzenberga byl v mnoha ohledech fascinujícím výkonem neoliberálně-konzervativního tajtrlíkování, jež ovládlo český veřejný prostor posledních dvaceti let. Dobře si ho zapamatujme, protože z řady důvodů to může být už úplně naposledy, kdy je ještě podstatný díl společnosti vzal vážně.

Změna kulturně-politických vzorů visí ve vzduchu.

V. Jaké vyhlídky má Jiří Dienstbier a idealistická levice?

Jiří Dienstbier sice nakonec skončil až čtvrtý, ale svou kandidaturou nepochybně získal. Vydobyl si respekt napříč rozmanitými segmenty společnosti, dokonce Mladá fronta Dnes ho označila za novou hvězdu levicové politiky.

Jeho smělý postoj, kterým se okamžitě oddělil od vedení své strany, když dal jasně najevo, že v žádném případě Miloše Zemana volit nebude, zachránil čest i tvář levicových idealistů, pro něž je volba Zemana absolutně nepředstavitelná, neakceptovatelná. Je škoda, že Bohuslav Sobotka, Lubomír Zaorálek a další osobnosti spojované s idealistickým táborem ve vedení ČSSD na tyto lidi nemysleli, když svým hlasem umožňovali jednomyslnou podporu pod sporným prohlášením.

Dienstbier i během kampaně stihl pokračovat v konfliktu ve své pražské organizaci, nevynechá jedinou příležitost, aby přesvědčoval každého idealistu, kterého potká, ke vstupu do strany, svádí zápasy, nebojí se porážek, a zatím po každé z nich posílil. I v této kampani jeho plán zjevně sahal za prezidentskou funkci: je jím proměna charakteru české politiky.

Prezidentská kandidatura byla krokem na této cestě. Kandidoval s programem moderní evropské levice, na rozdíl od vedení své strany nedělal žádné zbytečné ústupky. Nebyl ani kandidátem velkých peněz, ani salonu, ani mediálních magnátů, přesto za sebou shromáždil při velmi slušné volební účasti šestinu voličů. Kdyby byl nucen v důsledku konfliktů, které je evidentně odhodlán vybojovat do konce, opustit ČSSD a stanul v čele jiné politické strany, může s takovou podporou počítat jako s minimem.

To i ti nejpřízemnější oportunisté v sociální demokracii dobře vědí, a proto lze předpokládat, že se manévrovací prostor uvnitř ČSSD pro něj a jeho idealistické kolegy, k nimž navzdory současnému lavírování jistě patří i Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek, rozšíří.

Jistě bude potřeba debatovat důkladně o řadě programových otázek. I prezidentská volba odhalila tak zoufalý stav společnosti, že náprava bude nejspíše vyžadovat řadu rázných opatření, k nimž prozatím měla odvahu spíše demokratická levice latinskoamerická nežli evropská.

Lze ale říci, že díky prezidentské kampani Jiřího Dienstbiera ještě nikdy od vzniku České republiky neměla idealistická demokratická levice takovou váhu a tak příznivé vyhlídky, jako má dnes. Bez ohledu na to, kdo nakonec na Hradě na příštích pět let usedne.