Prognostik dosahuje svého zenitu - předpovídá minulost. Škoda jen, že ne taky svou vlastní. (Jeho "Kronika zoufalství a naděje" je ovšem zoufalý a nadějný pokus. Doufejme, že se slibovaného třetího svazku brzy dočkáme.)
Tématem autorovým je „nevyrovnání se s minulostí“ a není tedy divu, že ho Valtr Komárek zaujal. Hodlá-li se do minulosti vracet spolu s ním, je to jeho, nejspíš promyšlená, volba.

Myslím, že důvod proč sázka na americký vědecký marketing Paroubkovi a jeho hochům nevyšla má trochu hlubší podstatu. Ostatně všímán si toho již delší dobu a nejen u sebe. Nazval bych to jakýmsi syndromem reklamního přesycení. Reklamní multimediální masáž prostě dosáhla v těchto letech v našich končinách vrcholu. Bilborady již nemůžou být barevnější, televizní a rádiové „znělky“ uřvanější. Lidi se prostě přejedli. Jsou již slepí vůči bilboardům, vypínají zvuk v době reklam v TV a rádiu. Jen americkým poradcům tato diskursivní změna unikla. Ještě před pár lety skutečně šlo prodávat navoněné zdechliny (zvláště lidem co do té doby považovali hlavu lišky v proraženém nápisu KARA za vrchol marketingové magie) a nejspíše by i letošní kampaň ČSSD přinesla kýžené ovoce. Prohra manipulativního marketingu v letošních volbách však poukazuje na důležitý milník ve vztahu veřejnosti k percepci reklamy a míry nechat se jí manipulovat. Snad je tedy opravdu konec uhranutí levným pozlátkem a nyní konečně nastává čas pro ideologičtější pojetí politiky.

Myslím, že Komárek s Kostlánem vystihli řadu problémů současné sociální demokracii. Já ji sice volil, ale výše uvedenou kritiku bych bez váhání podepsal. Myslím, že už nemá mnoho smyslu rozebírat Czechtek a zrušené podzimní volby, zde opravdu platí, že po bitvě je každý generál. Spíše by se sociální demokracie měla zamyslet nad svou existencí a nad tím, jak dál. Jde o diskusi, kritiku, hledání alternativ, formy protestu proti plánovaným krokům nastupující neoliberální vlády. Bez kritického zhodnocení a sebereflexe to nepůjde. V tom může být uvedená kritika užitečná a inspirativní.

ČSSD se dá vyčítat vše, co jí vyčítá Komárek a ještě víc - především rezignace na tradiční levicovost, alespoň etatistickou, když už ne participatipativní (tradičně v SocDem hnutí nazývanou Gildistická).
Ale v jednom je mi Paroubka líto. Když totiž dojel na svou představu čestnosti, kterou nazývám Hombre syndrom - podle hrdiny stejnojmeného filmu.
Paroubek se chlapsky zastal slabého Bublana, aniž by to jakkoli zdůvodnil, a převzal tak na svá bedra odpovědnost za CzechTek. Bylo to sice hrdinské, ale to je tak všechno. Bublana měl donutit k rezignaci a nechat to celé vyšetřit. Štěstím bylo, že si nikdo nevzpoměl na stovky zmlácených a uvězněných během zasedání MMF a SB v r. 2000, ale tehdy se Grossovi podařilo národ přesvědčit, že s demonstranty se jinak nejedná.
Totéž platí o posunutých volbách. Paroubek byl jediný, komu se to nehodilo, ale čestně uznal, že se jedná o protiústavní krok a nepodpořil ho. Jeho vysvětlení bylo ovšem slabé až nijaké.
Stejně jako v Hombré jsme tak mohli sledovat, naštěstí jen politickou, smrt muže, který je jaký je, ale hrdinsky umírá v pofiderní obětavosti, aniž by většina lidí kolem něj pochopila proč to vlastně dělá...

Komárek najednou Paroubka kritizuje. Ale byl to on, kdo mu po nástupu do čela vlády vytvořil jeho prvou „imič“ metaforou o bagru. Ať si tedy přizná, kolik z těch deseti Paroubkových procent zavinil vlastně přímo on sám, když přece byl navíc jeho osobním poradcem, nemýlím-li se. Komárkův deseti procentní „odborný odhad“ v mých očích zpochybňuje navíc fakt, že Paroubek dostal z předsedů stran druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů. A uvážíme-li, že kandidoval proti Zemanovi a získal skoro pětkrát víc preferencí, tak opravdu nevím, o čem to Komárek fakticky v tom prvém bodě hovoří. Paroubek byl socialistou již v dobách, kdy Komárek ještě dosníval komunistickou utopii. A právě autentický socialismus, o kterém mediální matadoři dobře věděli z Paroubkových názorů prezentovaných třeba v periodiku Trend, jež od roku 1994 řídil, byl příčinou mediální štvanice, kterou by nikdo ze štváčů sám duševně neustál. Dneska je síla médií taková, že dokáže z úplného blbce udělat superstar a z nejschopnějšího člověka kupříkladu i zločince. Jelikož Zeman nebyl ani sociálním demokratem, nadtož socialistou, považuji Paroubka za nejsilnější osobnost, kterou po listopadu tato strany měla. Dost ale už o Paroubkovi. Vždyť i Churchill prohrál hned první volby po válce, kterou pro Británii vyhrál. A nakonec se vrátil!!
Další Komárkovy kritické náhledy jsou jen zdánlivě správné a navíc zase svůdně prezentovány jeho příliš básnickými sklony. Kdyby měl plnou pravdu s formou kampaně, pak by například ODS se svým, ke konci až fašizujícím běsněním, měla dopadnout ještě hůř. A konec konců reklamně-propagační metody byly u všech stran prakticky stejné.
Sám jsem toho názoru, že bylo Paroubkovou chybou, že nebyl oním bagrem, po Melčákem iniciovaném rozhodnutí ÚS. Jenže ve stejné situaci byly i ostatní strany. Takže bylo spíše chybou, že ČSSD nedokázala „vystupňovávat“ svou kampaň. Takže největším omylem bylo, že v přesvědčení o svém náskoku, ČSSD kampaň ukončila daleko před jejím koncem, ať již proto našla odůvodnění jaké chtěla. Tady prohrála. Vždyť ODS útočila do poslední chvíle, třeba svým „Paroubku je čas odejít, vždyť už i 70 procent členů ČSSD si to přeje“. Což byla samozřejmě jen jedna ze zjevných, nesčetných lží v kampani ODS.
Další tři body Komárkovy kritiky se dají shrnout do jednoho. ČSSD degenerovala na typ volební strany, bohužel bez onoho až fanatického nasazení sympatizantů v předvolebním reji, jaký je znám z USA. To si strana opravdové levice nemůže nikdy dovolit. Jednak na to nikdy nebude mít dost finančních prostředků, ale především ona musí pracovat nepřetržitě a ne jen před volbami. Každý člen musí být doslova krystalizačním bodem svého okolí, který zajišťuje pro stranu desetinásobky voličů. A každý funkcionář pak musí být naprosto nezpochybnitelnou autoritou, které nechybí především věcné argumenty, protože ideové jsou u něj samozřejmě předpokládány.
Hlavní chybou ČSSD bylo, alespoň podle mne, že se nezaměřila na nerozhodnuté voliče a některé své sympatizanty dokonce zbytečně odrazovala. A celé levice pak fakt, že si její strany šly vzájemně po krku, místo aby se navzájem podporovaly i při těch nejtěžších útocích soupeřů.