Deník Referendum Domov

Pašalík zvaný Česká republika střídavě obhospodařují pašové velkých stran, za přispění vazalských regionálních vládců. Salome tanči, vyzvou pašové jednou za čas voliče k bálu. Po celou dobu na vládce nadávala, že jsou vydřiduši, nyní se však Salome tanečním krokem poslušně blíží k volební urně za zvuku stranických sonetů. Mrkněme se zprvu na pašu s přezdívkou ODS.

Tak Íčko nakonec přežil Topolánkův pád. A neváhal se poté opět vydat na slalomovou trať, v níž opět kličkuje mezi polopravdami, lžemi a nesmysly, jak to umí snad jenom on. Napřed na otázku idnes.cz odvětil, že předsedou ODS být nechce, což je v momentě, kdy s odřenými zády uhájil své místo na kandidátce, odpověď naprosto nečekaná. Poté dokonce vyzval ke zveřejnění spisu Krakatice, v němž sám figuruje. A vzápětí dodal, že tento spis utajuje ČSSD, nikoli on:

„Od prvního okamžiku, kdy jsem já a mí kolegové v ODS navrhovali zveřejnit celý spis Krakatice a vyslechnout asi 20 lidí, kteří s ním přišli do styku, byla to právě sociální demokracie a komunisté, kdo to zablokovali. Z toho jasně vyplývá, že ten, kdo se bojí Krakatice, nejsem já, ale sociální demokraté.“ Tak na to aby měl člověk už opravdu silný žaludek. A kdo tehdy odmítal zbavit mlčenlivosti policisty, kteří by mohli vše objasnit?

Tedy, ne že by snad ČSSD něco v tomto směru chtěla zveřejňovat. To neudělá, protože by vedle kauz ODS mohly vyjít najevo i ty její. To však neznamená, že by cosi chtěla zveřejňovat ODS, protože pak by vedle kauz ČSSD mohly vyjít najevo i kauzy ODS. Pašové sice navenek vykřikují cosi o tom, jak je ten druhý špatný, ale v tom pro ně nejdůležitějším si kryjí záda. I proto ČSSD mlčela, když Langer de facto prováděl masovou čistku v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Ani sociální demokracii nešlo o Kubiceho či o jeho lidi. To byl jen krycí manévr navenek, výmluva, kterou Paroubek mohl navíc použít pro svou místy až nenávistnou rétoriku vůči komukoli s odlišným názorem.

Vzpomeňme na slet ODS v roce 2008 po kauze Morava (Vlastimil Tlustý ve vířivce s dámou a fotografie tohoto pozoruhodného jevu coby předmět vydírání) a poté, kdy vyšly najevo odposlechy ze spisu Krakatice – to bylo ještě před náhubkovým zákonem, který už před takovými úniky informací oba naše paši ochraňuje:

Tři voskové figuríny, Mirek Topolánek, Pavel Bém a Ivan Langer, na sebe vrhají spřátelené „úsměvy“. Ztuhlé obličejové svalstvo, toporné výrazivo a křečovité Íčkovy výšplechty o nutnosti „systémové změny ve vnitrostranických mechanismech“ podávané s hranou úlevou. Topolánek sliboval vyčištění stranického chléva, z ODS se však dodnes line nelibý ozón. Například výsledkem „kauzy Morava“ byl nápad ODS ustavit vyšetřovací komisi složenou pouze z koaličních politiků.

Íčko byl nucen přiznat, že v roce 2000 lobboval ve prospěch podnikatele Luďka Sekyry při privatizaci IPS. Sekyra si tento kšeft domlouval s mafiánem Mrázkem, oba společně pak přes Langera ovlivňovali průběh privatizace. Íčko zvýhodňoval jednoho podnikatele před druhými, a zasahoval tak do výběrového řízení. A z pozice jednoho z nejvlivnějších politiků lobboval i za to, aby Sekyra dostal na tuto zakázku úvěr miliardu a půl od IPB. Íčko i Tlusťoch (Vlastimil Tlustý) předkládali tehdy k uvěření těžko uvěřitelné: prý nevěděli, že jednají v zájmu mafiánů a prý konali nezištně. Další z Íčkových dětinských výmluv zněla, že byl při onom lobbování naivní. I kdyby to tak bylo, naivní politik, který si ani neověří za koho a v čí prospěch lobbuje, nepatří do vlády. A Topolánek? Srdnatě na veřejnosti hájil myšlenku, že je v pořádku, když politik ve vysoké funkci ovlivňuje výběr vítěze ve státních zakázkách ve prospěch spřáteleného podnikatele.

Ivan Langer umí manipulovat slovy jako málokdo. Ve svém projevu na zmíněném sletu odmítl i tvrzení, že se ministerstvo pod jeho vedením vůbec nezměnilo. Vnitro se pod jeho vedením skutečně změnilo, ovšem k horšímu. Již zmíněný odchod okolo stovky zkušených policistů, kteří ve skutečnosti museli odejít proto, že vyšetřovali propojení gangsterů a mafiánů s politiky, je toho hlavním důkazem.

ODS tehdy nenašla sílu na změnu a právě na to nyní nejvíc doplácí. Odmítla tehdy koncepci vnitřní proměny, s níž přišel Evžen Tošenovský. Jeho základní myšlenka se opírá o pro ODS nové pojetí loajality. Ta podle Tošenovského vzniká až na základě diskuse a vzájemného naslouchání, z něhož vyplynou společné myšlenky i konkrétní postoje, které mohou členové ODS ctít, a být k nim proto i loajální. Tošenovský nevztahuje loajalitu automaticky k lidem ve vedení strany, jde podle něj o stav založený na opravdovém přesvědčení, k němuž se dochází společným hledáním, nikoli převálcováním stranické opozice. ODS tuto myšlenku odmítla a pokračovala v obvyklém čachrářství. „Vy nám dáte hlasy pro Vencu, my vám odmáváme Tondu; já ne tebe něco vím, ty víš zase na mě,“ takto se dá v mírné nadsázce popsat celý „myšlenkový potenciál“ ODS. A coby místopředsedu si zvolila člověka, který buď spolupracoval s mafiány či jejich známými, nebo si nedokázal zjistit, kdo jsou lidé, s nimiž se coby ministr stýká. A to ani ve chvíli, kdy o nich běžně informují média (jako třeba v případě Kutala, mafiána v kauze LTO).

Íčko je tedy buďto hochštapler, nebo člověk někde na předpubertální úrovni. ODS přesto – nebo právě proto – shledala, že patří do jejího vedení. A také že je dobře, když je ministrem vnitra, kde krom jiného může ovlivňovat vyšetřování vlastní osoby – viz také již zmíněné nezbavení závazku mlčenlivosti dvou kriminalistů, kteří pomáhali dávat dohromady Krakatici. A kde také může beztrestně ztrapňovat zdravý rozum, například ve věci rozpuštění Dělnické strany.

Nejvyšší správní soud tento návrh zamítl. Důvodem byla do očí bijící Langerova neschopnost. V návrhu na zrušení DS stálo jen pár vágních nedoložených tvrzení. V popředí kritiky stály názory, že Langer nechal vypracovat návrh na rozpuštění DS schválně špatně, aby odvedl pozornost od neustálých problémů vlády i ODS. A to, že tím dodává krajně pravicové straně na legitimitě, mu přitom bylo jedno. Zaznívaly ovšem i hlasy o naprosté Langerově nekompetentnosti vést jakýkoli úřad. S nejvážnější kritikou přišly nevládní organizace Tolerance a občanská společnost, Český helsinský výbor, ROMEA, Liga proti antisemitismu, Slovo 21, In Iustitia a Gender Studies. Ve společném prohlášení vyjádřily názor, že zodpovědní pracovníci ministerstva vnitra svým jednáním prokázali čirou nekompetentnost: „Zástupce ministerstva, potažmo vlády, v soudním řízení nereagoval na výzvy Nejvyššího správního soudu k doplnění dokazování. Za těchto okolností nebylo možné předpokládat, že by soud konstatoval něco jiného, než že vláda neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.“ Ministerstvo vnitra přitom mělo prokazatelně dostatek informací, s jejichž pomocí mohlo prokázat, že DS porušuje ústavu a zákony a že jejím cílem je svržení demokracie.

Topolánek měl z čela ODS odejít už dávno. V normální zemi by musel odstoupit nejpozději po „kauze odposlechů“. Namísto toho byl donucen k odchodu až nyní, před volbami. A to za pomoci téhož Íčka, kterého se vždy tak srdnatě zastával. Ironie osudu je zřejmě nekonečná. Topolánek se nejspíš chtěl té ironii pomstít a výměnou za svůj odchod žádal i politickou popravu Ivana Langera. Ten však proplouvá bez ohledu na všechny předsedy ODS nejvyšší politikou díky tomu, že je schopnou šedou eminencí, která se spokojí s taháním nitek z pozadí a vědomím, že mu od jeho paši kápne vždycky dost. Je to právě on, kdo udržuje čachrářství ODS v chodu coby stranický mechanismus, protože jinak by k němu z vezírova stolu nedoletěly ani ony pověstné drobty.