Proti Temelínu

Jakub Patočka

Jedno z prvních ohlášených rozhodnutí vznikající koalice nemohlo mít větší symbolickou váhu: a přináší řadu vynikajících příležitostí.

Jednou z prvních věcí, na nichž se příští vládní koalice shodla, bylo rozhodnutí podpořit dostavbu Temelína. V rámci cynismu, s nímž se nová koalice prezentuje, je dosti možné, že toto každým coulem vadné předsevzetí bude dokonce součástí dnes představované, první, poněvadž údajně jednoduché, ekologické kapitoly budoucího vládního programu.

Dobře na tom lze ukázat, že vznikající koalice vskutku není bez předností. Reálně totiž hrozilo, že dostavbu Temelína bude ohlašovat sociálnědemokratická vláda. A byl by to zřejmě jeden z vzácných případů, proti nimž by se pravicová opozice vůbec neohrazovala, a pokud ano, pak jen s bizarní obavou, že hlavní dodavatelé zbytečné a nebezpečné stavby by mohli být z Ruska.

Vzhledem k ohlušujícímu tichu, které se k této otázce po celá léta linulo z české nezdařilé napodobeniny Strany zelených, by její eventuální parlamentní či dokonce vládní angažmá na tomto záměru patrně změnilo pouze to, že by se neohlašoval okázale jako první samozřejmost, ale skrytý v houfu dalších antiekologických či antisociálních opatření, jako tomu bylo před čtyřmi lety, když Bursíkovi a Liškovi zelení měnili s Topolánkem a Čunkem zásady za funkce.

Nebudeme nyní vysvětlovat, proč je rozšiřování Temelína nepřijatelné z důvodů ekologických, sociálních, kulturních, politických i energetických a proč debata nad otázkou řešení klimatických změn by měla rovněž zahrnovat debatu o termínu ukončení provozu všech jaderných elektráren v celém světě v co nejbližším termínu. Spokojme se pro tuto chvíli s tím, že tato debata se u nás vedla po celá devadesátá léta a tak jako jinde ve světě i u nás intelektuálně byla dovedena k přesvědčivému vítězství odpůrců jaderné energetiky.

Když v roce 1999 Zemanova vláda rozhodovala o dostavbě dvou bloků Temelína, nenapadlo by nikoho, že by se v zemi našel jediný zelený, který by nestál s veškerou vervou proti tomuto rozhodnutí. Ba do značné míry by se takový postoj tehdy bral za jeden z definičních rysů zelenosti, která tenkrát ještě neměla svou stranickou základnu, jako ji ostatně nemá opět ani dnes.

Co je však ještě mnohem pozoruhodnější: proti Temelínu stála i početná skupina sociálních demokratů. V Zemanově vládě se z devatenácti ministrů proti Temelínu vyslovilo osm, z nich šest z principiálních důvodů odporu proti jaderné energetice jako takové. Byli to Jaroslav Bašta, Pavel Dostál, Jan Kavan, Miloš Kužvart, Pavel Rychetský a Eduard Zeman. Pavel Mertlík a Vladimír Špidla hlasovali proti konkrétní podobě Grégrova návrhu.

V den, kdy sociálnědemokratická vláda rozhodovala, ji veřejně vyzval proti dostavbě Temelína prezident Václav Havel a v dopise, který jako celostránkový inzerát zveřejnilo Právo, ji k odmítnutí dostavby Temelína vyzývala neuvěřitelná přehlídka osobností od Václava Bělohradského, přes Kurta Gebauera, Dominika Haška, Helenu Houdovou, Pavla Nedvěda, Karla Lopreise, až po Petra Nikla, Adrienu Šimotovou, Ivana Wernische či — opravdu ano — Karla Schwarzenberga.

Co se změnilo za deset let, že se dnes záměr stavět zbrusu nové dva bloky temelínské jaderné elektrárny ohlašuje jako zdánlivě nekontroverzní idea bez toho, aniž by byl slyšet jakýkoli odpor sociálních demokratů, zelených a pokud jde o občanskou společnost, hrát onu roli příslovečné šestky na Rudém náměstí tu připadlo jen lokálnímu jihočeskému sdružení ekologů Calla? Co se změnilo, jaderná energetika, nebo česká společnost?

Bez ohledu na to, že se poněkud proměňuje i mezinárodní kontext, neboť mašinérii jaderné propagandy se daří zneužít debaty o klimatických změnách, u nás ovšem orientálně vyšinuté, můžeme celkem v poklidu vzít jed na to, že jaderná energetika se nemění. Bližší pohled na pilotní projekt tak zvaného obrození jaderné energetiky, finskou elektrárnu Olkiluoto, která má po čtyřech letech mnohaletý skluz a původní rozpočet překročila už dvojnásobně, nás poučuje, že projekt národního obrození Kašubů by byl perspektivnější než obrozování jádra: to je jako obrozovat mumii.

Uvažme navíc, o kolik stojí kvalita správy a řízení veřejných zakázek ve Finsku nad poměry v České republice a hned nám může být jasné, že v Temelíně nemá jít o nic jiného než o tunel tisíciletí. Tak jako byla především gigatunelem, s legendárními příběhy o výkupně druhotných surovin přímo v areálu staveniště, i výstavba prvních dvou bloků, jež se navíc ukázaly jako zcela nepotřebné, poněvadž Česká republika jejich kapacitu kompletně vyváží.

Nezměnila-li se jaderná energetika, zbývá už jen jedna možnost. Změnila se tedy česká společnost; je dnes otupělejší a po desetiletí masáže propagandou ČEZ, které ekologické organizace ani politické strany nedokázaly vzdorovat, působí v této otázce prakticky odevzdaně. Situace tak v podstatě připomíná stav, kdy v roce 1993 rozhodla vláda Václava Klause o dokončení Temelína a veřejné odpůrce tohoto plánu bylo tehdy možno spočítat na prstech jedné ruky.

Tehdy následoval zrod jednoho z největších občanských hnutí po roce 1989. Ekologické hnutí už nikdy nedosáhlo síly, jakou mělo v časech své konfrontace s dostavovaným Temelínem. Současný plán dokončovat Temelín skýtá vzácnou příležitost pro české ekologické hnutí, je v něm obsažen jedinečný potenciál pro obrození zelené politiky a určité možnosti zde leží i pro sociální demokracii.

Ekologické hnutí může navázat na deset let staré akce občanské neposlušnosti; desetiletí není tak dlouhá doba, aby se paměť étosu, účinků i technického provádění oněch akcí zcela ztratila.

Snad ještě zajímavější možnosti se tu ale otevírají pro zelenou politiku. Strana zelených dnes de facto přestává být politickou stranou, spíše začíná připomínat náboženskou organizaci. V každé politické straně, pokud určitá politická linie prohraje šestero voleb, nikoho by ani nenapadlo, že by se její představitelé mohli ucházet znovu o její vedení, popravdě řečeno, byli by nuceni odejít do ústraní daleko dřív.

Jít od jedněch prohraných voleb k dalším je přitom možné, pokud má strana jasně definovaný radikální program, vedení, které je jeho zárukou, a dlouhodobou strategii obratu. To ve Straně zelených, která se chtěla stát standardní politickou stranou, ovšem neplatí. Měla by podléhat běžným pravidlům politického života, v němž neúspěšné vedení politické strany odchází.

V současné Straně zelených ovšem se neúspěch glorifikuje jako svého druhu mučednictví a lidé, kteří se svou bezprincipiálností podepsali na odlivu členů i voličů, se zcela vážně ucházejí o znovuzvolení do nejvyšších funkcí. Není důležité, jaký nakonec bude výsledek, ale sama okolnost, že je něco takového vůbec možné, ukazuje, jak rozložené a zdecimované prostředí uvnitř dnešní Strany zelených panuje. Je to strana, která má víc členů bývalých než současných.

Strana zelených prohrála proto, že namísto péče o zeleného voliče a strategie zvyšování jejich počtu, vstoupila do soutěže o přelétavé, především pražské, liberály. V ní nebyla zcela neúspěšná, když získala v Praze dvojnásobek hlasů než kdekoli jinde, ale zaplatila za to jednak tím, že se musela zříct celé řady zásad, a jednak ztrátou podstatné části svého přirozeného voličstva.

Konečně za to zaplatila i sérií porážek, poněvadž se spoléhala na voliče, kteří důsledně vzato měli třeba ke Karlu Schwarzenbergovi blíže nežli k ní. Ve své snaze nadbíhat skrze Schwarzenberga či Kocába voličům, kteří důsledně vzato nejsou zelení, si sama na sebe vykopala past, do níž se také chytla.

V české společnosti ale žije zhruba deset procent rozhodných odpůrců jaderné energetiky. Kdo jsou ti lidé a koho volili? Pro kolik z nich je otázka jaderné energetiky klíčovým tématem? A pro kolik z nich by se při dobré politické práci mohla klíčovým politickým tématem stát?

Je to soubor otázek, na nichž by bylo možno založit skutečnou zelenou stranu. Nikoli náhodou je odpor k jaderné energetice definičním rysem všech zelených stran po celém světě. I němečtí zelení mohli podpořit válku mezinárodního společenství za právo kosovských Albánců na sebeurčení, ale nemohli slevit ve věci jaderné energetiky.

Sociální demokracie může u nás výrazně zezelenat a výrazně se zliberalizovat, a není-li poničena ještě víc, nežli se zdá, udělá to. Pokud se pro to rozhodnou, mohou sociální demokraté současnou Stranu zelených zbavit trvale relevance prostě tím, že převezmou její kompletní ekologickou agendu, v principu velmi umírněnou, poněvadž ve všech ostatních oblastech, snad s výjimkou určitých motivů ve vzdělávací a humanitární politice, je současná SZ programově sterilní.

Je pravděpodobné, že už nikdy v budoucnu nebudou sociální demokraté spekulovat o prolomení těžebních limitů. Ale může být česká sociální demokracie někdy protijaderná? Částečně ano. Může v sobě mít protijadernou platformu, která, jak ilustruje rozhodování Zemanovy vlády o Temelínu, bude mít na co navazovat a příslušnost k ní nebude pro její představitele bez značného potenciálu; leč oficiální stranickou doktrínou se nejspíš takový postoj ještě hodně dlouho nestane.

V Německu bylo rozhodnutí o konci jaderné energetiky dílem mimořádně vyspělé občanské společnosti, principiální Strany zelených a kultivované sociální demokracie. Pro nás jsou to zatím hned tři oříšky: a Popelky se hledají.

    Diskuse
    June 17, 2010 v 9.24
    horší východiska
    Určitě podnětný text k zamyšlení. Při srovnávání situace před deseti lety s dneškem však opomíjí výrazný posun východisek. Kromě masivní projaderné propagandy a možná celkového poklesu ochoty se veřejně angažovat v kontroverzní věci, stojí za zmínku fenomén posledních asi dvou let: diskreditace obnovitelných zdrojů energie v českém kontextu.

    Myslím, že jde o mimořádně chytrý a v zásadě velmi zdařilý útok struktur kolem ČEZ, kterým si připravovaly půdu pro další reaktory. Obrovské selhání Strany zelených vidím nejen v tom, že nevystupovala jasně proti jádru, ale že nedělala nic v situaci, kdy byla ve vládě a měla prostředky a) k včasné nápravě zákona o OZE (mimochodem pocházející původně z pera Martina Bursíka!), b) uvádění mediální masáže na pravou míru a vysvětlováním důvodů a výhod podpory obnovitelných zdrojů.

    Před deseti lety byly paradoxně obnovitelné zdroje věrohodnější alternativou jádra než dnes - a velký díl viny na tom nese Strana zelených.
    MM
    June 17, 2010 v 11.53
    Nutné zlo
    Jak je snadné nedostatečné argumenty schovávat pod prohlášení o propagandou zblbnuté společnosti, případně: „Spokojme se pro tuto chvíli s tím, že tato debata se u nás vedla po celá devadesátá léta a tak jako jinde ve světě i u nás intelektuálně byla dovedena k přesvědčivému vítězství odpůrců jaderné energetiky“. Pokud by toto prohlášení bylo pravdivé tak nechápu proč se nikde zatím v praxi neprojevilo (včetně avizovaného Německa kde zatím ke konkrétním krokům nedošlo a revize rozhodnutí opustit JE je na spadnutí). Asi ona vyspělá společnost imunní vůči propagandě chybí tak nějak celosvětově.

    Osobně nejsem příznivcem železobetonových monster na výrobu elektrické energie pomocí štěpení atomu a lidská společnost bez JE je jistě krásná vize. Přesto – jako realista – musím uvést, že atomová energie je nutné zlo, a spíše než zcela nerealistický zákaz vyžaduje posílení kontroly. Přece ani oněch zmiňovaných 10% odpůrců JE nevěří, že představa nejbližšší budoucnosti kde nebude JE, žádné kouřící výfuky a komíny, všude jen květiny, obecná pohoda a veselí je při 7miliardách lidí reálná. Argument o vývozu energie z Temelína, který má potvrdit jeho naprostou zbytečnost je taktéž zcela lichý. Nejen proto, že již brzy se tento výhodný vývozní „high-tech“ artikl stane minulostí v důsledku konce životnosti jiných významných zdrojů, ale hlavně proto, že jsme stejně všichni na jedné lodi (doplň si jméno – třeba Evropa, nebo třeba Země) a fakt, že se tato energie nakonec někde prodá znamená, že by případně musela být stejně vyrobena jiným způsobem (viz emise CO2).

    Pomiňme, že atom je v současné době (a také nejbližší budoucnosti) jediný zdroj energie, který splňuje hned několik strategicky důležitých předpokladů (Dostatečný a stabilní výkon,
    diverzifikace nalezišť štěpného materiálu, nulové emise CO2). Hlavní přínos JE je v možnosti se začít zbavovat zcela nehorázné a zhoubné energetické závislosti na fosilních zdrojích energie a zároveň umožňuje rozvoj zatím ještě značně nedokonalých obnovitelných zdrojů – tím, že má potenciál pufrovat jejich výkyvy. Ano budoucnost bez JE a fosilních paliv je asi skutečně možná a je chvályhodné k ní směřovat. Ovšem cesta k této budoucnosti bude mnohem složitější než si panové Patočka s Beránkem ve svém svatém boji představují a paradoxně povede právě přes mohutný rozvoj JE (s tím pánové nic nenaděláte).

    Pro stranu zelených s realistickým viděním světa (tedy takovou, která by mohla mít podporu více než 2-3% obyvatel) bych měl návrh do diskuse. Nazval bych jej třeba „Tři třetiny“ aneb Energetická politika pro budoucnost bez fosilních paliv. Třetina úspory (oproti dnešku), třetina obnovitelné zdroje a třetina JE ( s důrazem na bezpečnost a využití nových slibných technologií). Taktéž silně utopická představa, přeci jen je však blíže umění možného.
    June 17, 2010 v 17.26
    promiňte?
    Ach jo, už zase Vy s touhle úrovní diskuse a ad hominem obviňováním ("svatý boj")...

    Že byste Vy předložil "dostatečné argumenty" se opravduříct nedá. Jsou to jen tvrzení o tom, že to a to nejde. Plus osobní shazování těch, kdo říkají něco jiného.

    Já už argumentů, včetně tvrdých čísel a existujících příkladů, předložil v několika textech na tomto webu myslím docela hodně - podívejte se do archivu - a budu pokračovat.

    MM
    June 17, 2010 v 19.08
    ad ad hominem
    Pane Beránku,
    Uznávám, že jsem si mohl pojem svatý boj odpustit – omlouvám se.
    Jinak chápu, že můj skeptický a kritický pohled vypadá v dosud klidných diskusních vodách DR, kde dominuje obecné poplácávání se po rameni, jako plivanec na tváři. Osobního shazování si však nejsem vědom (nebuďte „baba“ jde o vážné věci). Má-li však ještě někdo jiný pocit, že můj kritický příspěvek porušuje pravidla diskuse na DR ihned jej stáhnu.
    Také bych Vás rád upozornil, že v dané věci zastáváte mnohem vyhraněnější názor než já. Mě jsou totiž vaše vize do značné míry sympatické a nesouhlasím s nimi pouze z důvodu, že jejich okamžité naplňování by vedlo k celosvětové katastrofě. Nevím nakolik si svou radikalitu uvědomujete, ale pokud ano měl byste se pokusit i Vy o jistou sebereflexi právě v kontextu ad hominem argumentu.
    June 17, 2010 v 19.46
    dobrá, sem s fakty
    Pane Mistríku, já jsem rád, když se vede diskuse, jinak by to byla nuda. Jen bych byl rád, kdybyste si odpustil apriorní soudy (další takový: "chápu, že skeptický pohled vypadá jako plivanec na tváři": nepodsouváte čtenářům i mně nehezké vlastnosti?). Uvědomuji si, že moje názory působí v českém prostředí vyhraněně, ale také vidím, že diskurs je v mnoha zemích o mnoho dál.

    Naplňování vize, že do roku 2050 budou obnovitelné zdroje zajišťovat spotřebu lidstva i bez jaderné energetiky, není žádnou katastrofou. V mnoha zemích se už energetika tímto směrem vydala a dokonce má rozvoj obnovitelných zdrojů takovou dynamiku, že popsaný cíl mohou reálně dosáhnout. Žádná katastrofa v Německu, Španělsku ani třeba Dánsku se nekoná.

    Těším se, až začnete argumentovat fakty, nikoliv dojmy a prohlášeními.

    June 18, 2010 v 5.15
    poznámka na okraj
    Jeví se mi, že svět se stále více pohybuje v diskontinuitách - věci se prudce mění od finančních systémů po klimatické změny a včetně diskontinuit v rámci složitých technologických řešení, které jsou jinak materializovaným výrazem kontinuitního myšlení. Šéf BP Tony Hayward ke stávající ropné havárii řekl: “This is a complex accident, caused by an unprecedented combination of failures.” Převládající paradigma stále pracuje s kontinuitním modelem světa, bez ohledu na to, že narůstající tlaky na různých úrovních a v různých polaritách naznačují, že je třeba začít počítat s diskontinuitní realitou a tomu podřizovat dlouhodobá rozhodnutí. Jaderná energetika patří k těm oblastem, kde se diskontinuita mezi předpoklady a náklady vyskytuje téměř systematicky, pokud se vyskytne i v rovině samotného fungování (Černobyl byl také "unprecedented combination of failures", do jehož mozaiky patří i lidské selhání), následky bývají svého druhu nevratné...
    June 18, 2010 v 10.25
    Obnovitelné zdroje a udržitelnost a skromnost
    Jsem velmi rád, že pan Beránek, člověk jistě velmi dobře informovaný, jehož práce si vážím, ač z ní znám pouze zlomek, je přesvědčen o udržitelnosti životní úrovně západní civilizace přechodem na obnovitelné zdroje energie. Já osobně s tím ale nesouhlasím, pokud jde o rozhodnutí mezi elektřinou z jaderné energie nebo ze zdroje obnovitelného budu vždu pro zdroj obnovitelný, a pokud se opravdu začně temelín stavět jsem připraven se přidat k projevům občanské neposlušnosti. Pokud jde ale o názor, že je možné urdžitelně si udržet naši životní úroveň musím souhlasit s panem Mistříkem a jeho třetinami. Vychází mi snižení úrovně o šetření tzn 1/3 (nejde jen o úspornější výrobu a celkové omezení potřeb)a odbourání současných zdrojů energie 1/3. Celkově tedy o 2/3 nižší životní úroveň pro lidi používající auto, elektroniku, nakupující potraviny, pak bych souhlasil s tím že budeme žít udržitelně. Samozřejmě jak správně pan Beránek namítá jsou to jen domněnky, ale vycházející z vlastních zkušeností i historických pravd. Vysoké úrovně vždy bylo možno dosáhnout jen v důsledku nerovných podmínek a plenění okolí, bez skromnosti nemůže přece existovat udržitelnost.
    June 18, 2010 v 10.59
    skromnost
    Inu, dikuse o skromnosti a udržitelnosti ekonomického paradigmatu je zásadní, mám k tomu poměrně pevný názor (růstová ekonomika je v principu neudržitelná). Nicméně jsem přesvědčen, že i v rámci současného systému (populace 10 miliard v roce 2050, ekonomický růst v Asii i všude jinde) je možné pokrýt energetickou spotřebu obnovitelnými zdroji, tedy řešit "technicky". Otázka samozřejmě je, nakolik má společnost schopnost se byť i expertně potvrzenou a technicky reálnou cestou vydat... Protože jde v zásadě o rozhodnutí politické (resp. společenské) a ukazuje se - na příkladu třeba pana Mistríka - že i inteligentní a vzdělaní lidé lpí na schématech a zažitých představách, které i jen technologickému obratu stojí v cestě.
    JP
    June 18, 2010 v 19.31
    Fakt
    Dobrý den,
    v dopadech jaderné energetiky na životní prostředí nejsem zatím příliš kovaný, přesto mohu předložit jeden fakt.
    Řadový Čech (například já) je přesvědčen, že ekologové ze Straně zelených nebojují proti jádru, ale proti jaderné loby. A nebojují za rozšíření obnovitelných zdrojů, ale za solární a větrnou lobby.