Deník Referendum Domov

Fenomén pravicového svazáctví, který tu pěkně analyzoval Adam Borzič, si našinec spojuje s lidmi mladými, jak už slovo „svazák“ samo napovídá. Rej komentářů a reakcí, jenž odstartoval Zelenkův fašizoidní klip o natvrdlých a sobeckých důchodcích a odpovědném mládí, nám dal nahlédnout, že svazáctví může přebývat též v myšlení starší dámy. Jiřina Šiklová v televizním pořadu Události, komentáře  Zelenkův počin nejenže neodsoudila, ale s jeho politickým spádem souhlasila, a navíc veškerou vinu za konfliktní vztah mladších k starším bez váhání hodila na ČSSD – nebýt hrubého socanského pytle, nebylo by hrubé Zelenkovy záplaty.

Stejně tak bez zaváhání přistoupila na legitimizační strategii, kterou Zelenka a spol. vyvinuli – klip prý primárně chce mladé politicky aktivizovat, přivést je k zájmu o veřejné dění, až kdesi daleko na druhém místě je ponoukání k volbě pravicových stran: takže je to vlastně taková chvályhodná a téměř neutrální občanská výchova. Ve svém vstupu Šiklová nejdříve opakuje tento Zelenkův výmysl, aby poté omluvila „averzi“, kterou klip vyvolává, tím, že za obsah klipu přeci může politika ČSSD.

Šiklová si o seniorech volících levici myslí totéž, co Zelenka, Issová a Mádl: jsou to ubožáci koupení Paroubkovým populismem. Její mise v České televizi spočívala v tom ukázat, že my senioři (alespoň někteří) nejsme takhle ubozí, my se takhle koupit nenecháme – neboli, musí si správně domyslet divák, volíme pravici, v to počítaje Stranu zelených. Naopak ti, kteří volí levici, chtějí „tuto zemi zplundrovat“ – i když přesněji řečeno zemi chtějí zplundrovat (levicoví) politici, protože Šiklová na tomto místě volně proměňuje podmět téže věty: vždycky je lepší hodit to špatné na politiky (velkých stran), s tím lidé rádi souhlasí. V závěru pořadu opakuje Šiklová propagandistické žvanění klipu, že „ty věci“ (tedy rozhazovačná politika levice) nepostihnou dnešní seniory, ale v budoucnosti ty, kterým je dnes pětadvacet, třicet let.

Jediná kritika klipu ze strany Šiklové se snáší na to, že klip je „nešikovně udělaný“ proto, že přehlíží nelevicové voliče mezi seniory a pravicové voliče žijící na venkově. Jsouc redaktorem Železným přímo dotázána na tvrdý generační konflikt, který Zelenkův klip ohlašuje, pokračuje dále ve své antisocanské tirádě jako by smysl otázky nechápala. Jsouc tedy dotázána podruhé, označí generační konflikt za přirozený a po obecné proklamaci o potřebě kultivovat vztahy znovu přejde k útoku na socialisty...

S takovouto „empatií“ veřejně vystupuje politička strany, která má ve štítě vepsána lidská práva a alternativní politický styl. Lídryně kandidátky Strany zelených v Královehradeckém kraji v letošních parlamentních volbách tak nečiní jen v rámci své předvolební kampaně. Při velké antisocanské vajíčkiádě před evropskými volbami 2009, v nichž nekandidovala, obhajovala vejcometaře slovy „protože je tady svoboda, hází holt mladí vajíčka“ a s potěšením kvitovala fakt, „že se mladí lidé vůbec angažují“. Politickou aktivitu mladých, zdá se, Jiřina Šiklová miluje nadevše. Namísto toho, aby bývalá disidentka a obhájkyně lidských práv vystoupila proti antidemokratickému jednání hysterické mládeže na pražském Andělu, pohodlně se svezla na antiparoubkovské vlně. Svazáci nemilují demokracii, nýbrž ideál - asi nejokřídlenější větou vzešlou z veřejného působení Jiřiny Šiklové je její svérázná obrana brdského radaru: „Raději se budu mýlit s Amerikou, než mít pravdu s Ruskem.“

Demokracie je protivná, věci relativizuje a znejasňuje, někdy dokonce dává za pravdu Rusku; dále pak vede ke vzniku velkých stran, pragmatické politiky hájící reálné zájmy voličů a podobných nesnesitelných jevů. Kam se má čistý, nezkažený člověk vrtnout? Naštěstí je tu Strana zelených, těleso vznášející se mimo kal české politické kotliny, připravené ovšem nejenom poučovat všechny ostatní, ale i reálně vládnout. Naposledy to vedlo k prosazení rovné daně a přípravě na vydání školství, zdravotnictví a sociálních služeb volnému trhu. To už se jaksi nepovedlo dovést až do konce, ale snad ještě není všechno ztraceno, budou zase volby a nenecháme přeci tuto zemi zplundrovat levicí.

Michael Hauser tu psal o strategiích, jimiž české pravicové strany před voliči zastírají fakt, že jejich vláda je pro většinu z nich nevýhodná – hitem této volební kampaně se stal apel na hrozící státní „bankrot“, kvůli kterému je třeba se obětovat a volit úsporný program pravice. Jiřina Šiklová hbitě přijímá tuto strategii a volně jí obohacuje bulík, který zelení už léta věší voličům na nos: není už levice a pravice, toto anachronické dělení bylo progresivní Stranou zelených dávno překonáno; rozhodujete se mezi čistotou a špínou, tedy mezi námi a jimi, v podstatě všemi ostatními. Strana zelených maskuje svou pravicovou politiku za tezi o překonání konceptu pravice a levice.

Tuto tezi ráda okuřuje všelijakými obláčky alternativnosti, ekologičnosti a dušínské pravdomluvnosti. Jenže ty obláčky se při bližším zkoumání rozplynou jako ranní červánky ve slunečném dni. Zelení budou nadále pod nálepkou „alternativy“ k technokratickým dinosaurům politické scény udržovat při životě manichejský diskurs dobra a zla, a v důsledku toho i pravicovou politiku a neoliberální ekonomické recepty, protože pól „dobra“ je v české diskusi obsazen skutečně jednoznačným obsahem.

Přestože jsem si dříve po jistém vnitřním přemáhání z pragmatických důvodů přál, aby se Strana zelených v letošních volbách do Sněmovny probojovala, po zhlédnutí vystoupení Šiklové v Událostech, komentářích si to už nepřeji. Nedovedu si představit, čím by Sněmovnu obohatily takovéhle Šiklové, naopak se jejich působení děsím. SZ není nástrojem ekologické politiky nebo aspoň ekologické mluvy, nýbrž na prvním místě nástrojem přežívání nižších poloh havlismu, manichejského politického rozvrhu a svazácké horlivosti.

Není tomu proto, že jen sami zelení by byli takto formováni, ale protože mají společenskou základnu v části havlovské inteligence stále hledající únik do nepolitické politiky. Dokud bude havlovská inteligence snít svůj sen o neposkvrněné politické čistotě a mravnosti, budou tu pravicoví zelení; teprve až se zelení od tohoto dědictví (a tím pádem také od Jiřiny Šiklové, Jana Rumla a podobných) oddělí, stanou se stranou skutečně ekologickou.

Havlovské dědictví politiky dobro-zlo je příliš těžké a příliš autoritativní, a spolehlivě navádí loď zelených do vod antilevicové hysterie českého veřejného diskursu. Ondřej Liška se na vlnách tohoto diskursu veze hned od prvních okamžiků svého zvolení předsedou Strany zelených na zářijovém sjezdu. Jenomže teprve až se zelení manichejské postrevoluční zátěže zbaví, může se jejich plavidlo vrátit do proudu autentické zelené politiky.