Deník Referendum Domov

V pátečním DR reagoval Jakub Patočka velmi trefně na nejnovější mediální výstřelek české pravice, na naprostou ztrátu soudnosti, na úděsně hloupé video „Přemluv bábu“. V této souvislosti použil výraz „svazáctví“. Nedá mi to a musím k tématu pravicového svazáctví také připojit pár postřehů, protože se mi už delší dobu převaluje v žaludku jako nestrávená večeře. Svazáctví je pojem, který naše zlaté hochy a děvčata dokonale vystihuje. Kolorit se změnil, šátky a uniformy jsou vystřídány značkovými hadry, ale jádro pudla zůstává stejné, agitační tupost, arogance a odtrženost od reality – to jsou vnitřnosti svazácké mentality.

Především je třeba si povšimnout, že pravicoví svazáci nikdy nepochopili a bohužel ani nepřijali esenci demokracie. Vesmír českých neo-svazáků vypadá následovně: Paroubek se ženou i dcerou na Marsu, komunisté v kleci, radikální levičáci ponecháni pro pobavení výhradně v hudbě a idea levice pohřbená do knih, které nikdo číst nebude, protože svazáci budují reálný kapitalismus a na čtení knih (levicový přežitek spojený s nicneděláním) nemají čas. Demokracie v jejich pojetí není vládou jedné strany (je jich víc: ODS, TOP 09, VV), za to je zaručeně vládou jednoho politického směru. Že demokracie stojí a padá na střídání vlád, rozličných pojetí a představ o fungování demokracie, že demokracie sama sebe ustavičně zpochybňuje, protože na rozdíl od nesvobodných režimů si sebou jista být nemůže, že demokracie sama sebe neustále překračuje, to naši svazáci nikdy nepochopí. Místo, aby se snažili porozumět, o co v demokracii běží, jakožto správní svazáci brojí a mobilizují, pseudoprorocky planou a strašně, strašně žvaní.

Je lhostejné, zda naši svazáci skutečně niterně věří všem těm skvělým receptům, jak překonat krizi a posunout nás civilizačně opět o něco dále a výše k světlejším zítřkům, na jejichž vrcholu nás neodvratně čeká jen vydrancovaná planeta a zbídačené obyvatelstvo všech tří světů. Bojím se, že do takové hloubky svazácký mozeček nikdy nezamíří, jediné totiž, co dovede, je vířit hesly. Přesto nezbývá než nad zaslepeností žasnout.... Již nejméně dvě dekády vládne celému světu neoliberální ideologie, přičteme-li k tomu výživné desetiletí s Bushem juniorem, máme co do činění se světem podle pravice. Stačí se podívat na politický kompas, a hned je jasno, že levice převzala většinu pravicových dogmat (a teď se z toho snaží vzpamatovat).

Výsledkem pravicového neomylného čistého a správného pojímaní světa je soubor hned několika krizí najednou: ekonomické, ekologické, politické, kulturní a duchovní. Jacques Derrida (pro svazáky: to byl francouzský filosof, blízký, světe div se, také našemu disentu) na sklonku života při pohledu na neuvěřitelnou bídu třetího světa, neutěšený kulturní a duchovní marasmus světa prvního tvrdil, že ještě nikdy v dějinách nebylo Marxe tolik zapotřebí. Dodejme, že současně s Marxem objevoval i své židovské náboženské kořeny. Západ dal mezi tím Derridovi v lecčems za pravdu. Přesto podle českých svazáků největším nebezpečím pro svět zůstává levice: vlastně Paroubek, komunisti a Kuba! Je zbytečné našim svazákům vysvětlovat, že Jiří Paroubek nebo KSČM nepředstavují radikální levici, a že i jejich případné společné vládnutí by s celkovým směřováním naší země (bohužel) moc neudělalo. Je zbytečné poukazovat na problematiku Kuby v kontextu latinské Ameriky. Svazáky děsí už jen to, že se něco levicově tváří.

Tenhle patologický strach z levice je kombinací několika faktorů. Zastavme se u prvního z nich, onoho nejzneužívanějšího: zkušenosti s minulým režimem. Ten většina svazáků přímo nezažila. To, co však od svých rodičů převzali, je jakýsi temný mrak nezpracované viny v útrobách. Není-li vina přijata a zpracována náležitě, vznikají náhradní strategie, obvykle nikterak šťastná řešení. Nedokážeme celé období budování komunismu spravedlivě zhodnotit a posoudit, které jeho části nesly skutečně totalitární rysy a které ne, protože máme strach z vlastní tváře, která by se v takovém zrcadle mohla zjevit (paradoxně si tak škodíme). Proto je nutné lokalizovat vnějšího nepřítele, na něj zacílit. Jsme-li prolezlí bolševickou neúctou k druhým, nejsnadnější cesta, jak to zamaskovat, je zaútočit na bolševiky. Máme-li sklony k normalizaci duše, bude nám vadit normalizační (možná jen normální) bradavice na tváři Jiřího Paroubka.

Vzpomínám si, jak jsem v jednom baru v roce 2006 (to byla ještě zlatá éra české pravice), vyslechl rozhovor asi tak dvacetiletých svazáků: jeden se právě pokoušel opít a přitom vykřikoval, že si pořídil důchodové připojištění. Panečku, v jeho věku jsem ani nevěděl, že něco takového je. Pak se přidal druhý a vyprávěl o svém hrdinském kousku: napsal Paroubkovi esemesku, že je prase. Nicméně za chvíli z našeho hrdiny vypadlo, že ji neposlal z vlastního mobilu a že ji nepodepsal, protože by mu to přeci mohlo uškodit v kariéře (vytušil jsem, že se připravuje na kariéru diplomata). Ještě bych rád vzpomněl na jednoho známého, který neustále řešil zkorumpovanost ČSSD a pořád někoho zaměstnával načerno.

Obzvlášť nechutným případem byla výstava estébáků – tam bylo zlo konečně správně zarámováno. Jen se na ně – na ty zrůdy – všichni podívejte, takhle vypadají! Jak se hnedle všem uleví – zlo je venku, uvnitř ho netřeba hledat. To je svazácký způsob. Pravicové svazáctví je v přímém spojení s mentalitou reálného socialismu. Jen se nám to zajímavě časově – postmoderně – pomíchalo, dospělí pravicoví prospěcháři připomínají normalizační pragmatiky (nedivil bych se, kdyby při prudkém obratu doleva udělali otočku i oni), zatímco mladí budovatele let padesátých. Na tuhle podobnost ostatně kouzleným způsobem poukázala filosofka Anna Hogenová v rozhovoru pro hlavní svazácké periodikum Respekt. Že se svazákům mate rozum, to ukazuje vývoj jiného svazáckého časopisu – Reflexu. Ubohá redakce! Od zvolení Obamy se zdá, že česká pravice začíná být na světě sama jako Milouš Jakeš, stává se kůlem v plotě. Vlastně nesmíme zapomínat na „novou Evropu“ v pobaltských republikách, tamější garnitura si ráda připomíná hrdinské kousky SS, to je zřejmě důstojný partner pro českou pravici.

Dnešní svazáky je třeba spíše litovat. Zvoní jim hrana. Čas neoliberální pravice nezadržitelně spěje k neslavnému konci. To se nezmění, ani kdyby Issová a Mádl důchodce opravdu přemluvili. Pravice v Evropě se bude muset teprve najít. Přál bych si, aby se vydala po stezkách moudře konzervativních a předávala z tradiční kultury to, co je stále živé a platné. Co se týče současné levice, zdá se, že konečně pochopila, že kompromisy nikam nevedou. Její českou podobu radikalizace teprve čeká. Tato radikalizace je žádoucí. Radikalizací nemyslím potlačení liberálního a humanistického diskurzu – spíše naopak, sám se pokládám za levicového náboženského liberála a veškerých nových kolektivismů se obávám. Radikalizací míním zpochybnění jediného modelu, jediné ekonomické strategie, jediné kultury. Radikalizací míním otevření prostoru autentické demokratické představivosti. Na cestě k ní se netřeba svazáků bát, vyznačují se vždy a všude kolektivní zbabělostí a zoufalým nedostatkem kultury a vzdělání.