Emotivní výlevy, které vzbuzují události týkající se Ústavu pro studium totalitních režimů, připomínají divadlo. Kýženého stavu dosáhneme teprve tehdy, až ÚSTR vášně vzbuzovat nebude a obsahem jeho činnosti bude nudná věda.

Začněme pohledem do slovníku: „Fraška je typ komedie, který v dramatickém ději, zápletce i povaze jednotlivých postav užívá situační nebo karikaturní nadsázku, která mnohdy směřuje k hrubému až obscénnímu dramatickému výrazu. Postavy jsou výrazných, ale záměrně zjednodušených charakterů, které nejsou představeny v dramatickém vývoji. Objevují se ustálené situace a gagy. Humor těží především z vnějších opět stálých, obvyklých a výrazných skutečností (koktání, hloupost, ošklivost,…).“

Stále četněji ale bohužel máme možnost sledovat frašku nikoli na divadelních prknech, nýbrž ve veřejném životě. Čím jiným než fraškou byly nedávné parlamentní obstrukce občanských demokratů? Fraška se odehrála na půdě ODS, kde nejužší vedení nejprve vyštípalo Mirka Topolánka, aby pak on spolu se třemi místopředsedy — neúspěšně — zatřásli se židlemi Ivana Langera a Pavla Béma. Ve frašku se zvrhla i hašteřivá první předvolební debata Jiřího Paroubka a Petra Nečase v České televizi. A fraškou nad všechny ostatní je bengál nad Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR), symbolizovaný peticemi, zaměstnaneckými demonstracemi i nedávnou vzrušenou tiskovou konferencí nového vedení.

Bohužel fraška odehraná v nesprávný čas na nesprávném místě za sebou nechává spálenou zemi — paralyzované instituce (sněmovnu, ÚSTR…), partaje a oslabenou důvěru lidí v politiky a státní úředníky.

Předpokládal jsem, že dusno kolem jmenování nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů vyvane po opakovaném jednání Rady ústavu a přesvědčivém vystoupení profesora Prečana. Nestalo se. Iniciativa NeUSTRčení se postarala o mediální ofenzívu, na níž mimořádným slyšením reagoval i senátní výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

×
Diskuse
DR
April 15, 2010 v 12.27
Jen bych rád vyvrátil mýtus oněch Žáčkem vyhnaných "kvalifikovaných mladých expertů," o nichž kolují již téměř mytologické zkazky. Jestliže skutečně mluvíme o Petru Blažkovi a spol., pak mohu autora těchto řádků ujistit, že se jednalo naopak o několik nejbigotnějších antikomunistů, prosazujících omezený perzekuční narativ ještě daleko víc, než samotný Žáček. Za jejich odchodem stály spíše perzonální spory, rozhodně ne odpor k "žáčkovskému" směřování ústavu.
LJ
April 15, 2010 v 16.16
Vidíte, v této pasáži jsem trestuhodně selhal, zapomněl na ideologický metr a pouze jsem se řídil referencemi od autorit, na něž dám :-)