V noci jsem přemýšlela, zda se mám zastat Romana Sikory v Divadelních novinách, nebo zde. Rozhodla dvě kritéria: moje psaní není o divadle, ale o úrovni polemiky a mediální komunikace. A za druhé — věřím tomu, že Referendum má víc čtenářů než čtrnáctideník Divadelní noviny, kde se má, jak píše jeden účastník diskuse pod článkem, psát o divadle.

Zástupce šéfredaktora Divadelních novin Richard Erml napsal text nazvaný Bžunda s grandiózním Sikorou nekončí, v němž se pohoršuje nad tím, že šéfka kulturní rubriky Lidových novin Jana Machalická nezatrhla Romanu Sikorovi psaní divadelních recenzí poté, co se strhla vlna rozčilených reakcí na jeho kritiku Čekání na Godota. Zcela proti pravidlům jakékoli fair play do svého textu zatahuje Machalické sympatii k inscenaci Švandova divadla Peníze od Hitlera, k níž uspořádala víkendový „kulatý stůl“.

Chtěla bych se vyhnout sarkastickým zkratkám, ale skoro to nejde, nevím, jak jinak napsat, že Divadelní noviny vyhlásily Peníze od Hitlera propadákem týdne, tak se toho nemá co Machalická zastávat. A protože Sikora rozpoutal svojí recenzí na Godota bouři reakcí, má se mu v dalším recenzování zabránit. A Machalická místo toho, aby řídila kulturní rubriku, má hezky psát všechny recenze sama a neulejvat se.

Jana Machalická totiž zadala Romanu Sikorovi další recenzi na inscenaci Divadla Na zábradlí Ubu se baví režiséra Jiřího Havelky.

Co však Ermla rozhořčilo nejvíc, je fakt, že zde, v Referendu, se Roman Sikora v osobní reakci na celou tu smršť negace, která se na něj snesla, zmiňuje i o tom, že špatně snáší fakt, že herci Národního divadla, často obsazovaní v nejrůznějších seriálech ve všech možných českých televizích, hrají tuláky Vladimíra a Estragona v Beckettově slavné hře jako bezdomovce, přičemž koncepce inscenace je k lidem na dně bezcitná. Cituji Romana Sikoru: „Sociálně vyloučení lidé jako by pro ně byli jen vděčným zdrojem komiky.“ Připomínku možného sociálního čtení Beckettova textu považuje Erml hned za kádrováckou rétoriku.

V dalším, už docela otřesném odstavci, píše Erml, že se snažil ponouknout samy divadelníky, aby na Sikoru reagovali (je tak těžké psát korektně, tolik by se mi chtělo napsat „soudružsky odsoudili“), ti ale pohrdavě odmítli s tím, že ho budou ignorovat „jako jiné fašouny“, neboť mu jde o vlastní exhibici a chce být „ministrem kultury v příští komunistické vládě“.

Richard Erml jako divadelní kritik dobře ví, že tvůrci snášejí kritiku špatně, zvláště tu deníkovou, která musí být stručná, není v ní prostor na podrobnou analýzu, nevejde se do ní úvaha nad možnými interpretacemi. I kdyby však Lidové noviny poskytovaly divadelní kritice tolik prostoru jako německý FAZ, sami tvůrci inscenace by ji snášeli těžko. Vyzývat divadelníky, aby to kritikovi „nandali“, je tedy laciný trik, dokonce, řekla bych, zneužití znalosti prostředí a poměrů. Citovat v článku jejich verbální výroky, které by možná nepodepsali, je totální podraz na obě strany.

Richard Erml kádruje Janu Machalickou, dokonce se plete do jejího popisu práce v Lidových novinách, překrucuje smysl výpovědi Romana Sikory, zesměšňuje jeho sociální čtení Beckettova Čekání na Godota v době, kdy v mrazivé Praze bloudili bezdomovci s igelitkami všude, i kolem Národního divadla, nežalovatelně uráží Sikoru citací údajných výroků jiných, nejmenovaných, a volá po jeho umlčení („Jano Machalická, Jiří Peňási, opravdu je to taková bžunda?“) Jeho článek je odporný tím spíš, že je úplně zbytečný, nepřináší nic nového, je jenom projevem prázdnoty a nedostatku skutečně kritického pohledu na divadlo a jím zobrazovanou existenci.

Maloměšťácká televizní doba devastuje divadelní umění a s ním spojené disciplíny podobně jako stavba dálnic krajinu. Herectví se propadá do přízemního realismu, těžkne, obaluje se klišé. V době klipů se televizní inscenace najednou táhnou, ztrácejí nadhled, humor, obsah — tak jako Rytmus v patách Andrey Sedláčkové podle Josefa Škvoreckého (premiéra 14. 3. 2010, ČT1, 20:00). Každý talent je okamžitě komerčně využit — a dej bůh, aby to přežil.

Dnešní pravicová kulturní hlídka se ohání komunismem, aniž by alespoň občas pojmenovala, o čem to vlastně mluví, a zaštiťuje se seznamy konfidentů StB. Jenže to podstatné, co se dělo, byla ona naprostá normalizační přizpůsobivost, kdy kvůli relativnímu pohodlí a blahobytu jsme hodili za hlavu morální i estetické zábrany a účinkovali ve všem. Je celkem jedno, jestli to byl VUML nebo Nemocnice na kraji města. Jen se podívejme na poučných Třicet případů majora Zemana — tam hrají úplně všichni. I Jan Tříska!

To dnešní spolupodílnictví a tichá tolerance špatné vlády a správy veřejných věcí se koná samozřejmě také za účasti umělců i intelektuálů, tak jako vždycky. Stačí si připomenout, že ani v letech hospodářské konjunktury se nepodařilo prosadit proklamované jedno procento ze státního rozpočtu na kulturu, ačkoliv ekonomika rostla, rozpočty kulturních institucí, granty a dotace se spíše snižovaly. A řada kritických intelektuálů pečlivě zdůvodňovala, proč to tak má být. (Někteří, např.Milan Uhde, to později odvolali — to je přece také příznačné a v dějinách známé. Jen těm, kteří se rozešli s normalizační ideologií, jíž napřed pomáhali, se to nemá prominout, zatímco u těch, kteří se rozešli s tou současnou, je to „něco jiného“). Vedle toho si ovšem establishment nenápadně koupil umělce jinak — množstvím komerčních médií, jejich seriálů, zábavných pořadů, reklamy.

Divadlo to má těžké, bezesporu. V případě Čekání na Godota v Národním divadle a jeho tvůrců a zastánců a Romana Sikory došlo ke střetu různého vnímání a prožívání společenské funkce divadla i prožívání a reflexe reality. Kde je však psáno, že pravdu v tom sporu mají ti z Národního? Skutečná kritika má jít k podstatě věci, ne k osobám sporných stran. Ostatně Roman Sikora se nikomu neotírá o soukromí, konexe, úspěchy nebo komplexy.