V noci jsem přemýšlela, zda se mám zastat Romana Sikory v Divadelních novinách, nebo zde. Rozhodla dvě kritéria: moje psaní není o divadle, ale o úrovni polemiky a mediální komunikace. A za druhé — věřím tomu, že Referendum má víc čtenářů než čtrnáctideník Divadelní noviny, kde se má, jak píše jeden účastník diskuse pod článkem, psát o divadle.

Zástupce šéfredaktora Divadelních novin Richard Erml napsal text nazvaný Bžunda s grandiózním Sikorou nekončí, v němž se pohoršuje nad tím, že šéfka kulturní rubriky Lidových novin Jana Machalická nezatrhla Romanu Sikorovi psaní divadelních recenzí poté, co se strhla vlna rozčilených reakcí na jeho kritiku Čekání na Godota. Zcela proti pravidlům jakékoli fair play do svého textu zatahuje Machalické sympatii k inscenaci Švandova divadla Peníze od Hitlera, k níž uspořádala víkendový „kulatý stůl“.

Chtěla bych se vyhnout sarkastickým zkratkám, ale skoro to nejde, nevím, jak jinak napsat, že Divadelní noviny vyhlásily Peníze od Hitlera propadákem týdne, tak se toho nemá co Machalická zastávat. A protože Sikora rozpoutal svojí recenzí na Godota bouři reakcí, má se mu v dalším recenzování zabránit. A Machalická místo toho, aby řídila kulturní rubriku, má hezky psát všechny recenze sama a neulejvat se.