To bylo zase jednou rozruchu kolem jednoho nevalného divadla. Po mé recenzi Čekání na Godota v Lidových novinách, nazvanou v tištěné verzi novin Namísto Godota přišel Hanswurst, se strhla roztomilá bouře ve sklenici vody. Do Lidových novin začaly chodit reakce, leckdo mi nemohl přijít na jméno, leckdo ovšem s recenzí souhlasil a dokonce se u ní i pobavil.

Kromě divadelníků jsem se nezapsal dobře u tradičně konzervativní a korektní pražské kritiky, jejíž psaní se valně přičiňuje o obecné povědomí, že se v divadle nic neděje, ba že v něm ani o nic nejde. Nejspíš mi nemohou odpustit, že si čas od času dovolím napsat otevřeně svůj názor. Třeba vzteklým tónem. A co? K divadlu to nepatří?

V Národním divadle nakonec mohou být spokojení, protože se mi textem podařilo vznítit povědomí, že se na Nové scéně zrodilo cosi výjimečného. Což sice nesdílím, ale nakonec to tak nejspíš vyznělo. Zásluhou příznivců současného vedení ND a zástupců pražské divadelní kritiky, kteří nelenili a spěchali mě umravnit.

Přesto musím uznat, že jsem se jedné zásadní chyby ve své recenzi dopustil. A to několika příliš silných výrazů, které mi byly v reakcích dokola otloukány o hlavu. Právem. Kdybych je nepoužil, nedodal bych oponentům snadné argumenty a neumožnil jim, aby se skrze ně mohli vyhnout podstatě mé recenze. A sice tvrzení, že úroveň premiéry Čekání na Godota na Nové scéně byla opravdu nízká a že stěžejní Beckettovo dílo degradovala do polohy lehkého zábavného divadla.

To sice může mít u diváků úspěch, nenapadá mě ovšem jediný argument, proč by to mělo mít úspěch u mě. Obzvláště když to popřelo kvality Beckettovy hry. Nicméně plejáda výtek na mou adresu se mile rozpoutala, je tedy zapotřebí je shrnout, případně katalogizovat a občas i vyvrátit, neb si to někdy přímo žádají.

Takže jaké věci jsem si v reakcích na svůj text mohl vyslechnout. Začněme posledním příspěvkem do diskuze, promluvou Vladimíra Justa v Kritickém klubu Jana Rejžka ze 4. února na ČRo 6. V ní se Just vůči mé recenzi zásadně vymezuje. Nesouhlasí třeba s mým tvrzením, že Čekání na Godota není možné pojmout jako klauniádu, nebo nechápe, proč mám něco proti scénografii Davida Marka, když jsem se na ni v celém jednom odstavci nenávistně „vyřítil“ a tvrdil, že autobusová zastávka nemůže nahradit Beckettem předepsaný strom.

Něco takového samozřejmě nechápu taky. Stejně jako pan Just nesouhlasím s tvrzením, že Čekání na Godota nelze inscenovat jako klauniádu. Pokud by mé stanovisko někoho mátlo, mohu jen upřesnit, že sám trochu tápu, proč si Vladimír Just myslí, že oponuje mým výrokům. V mé recenzi se totiž nic takového nevyskytuje. A údajný útok na scénografii je, alespoň dle mého mínění, zcela neutrálním popisem scény. Mělo by tomu tak být, protože si dobře pamatuji, že mi scénografie nijak nevadila, a přišla mi dokonce zdařilá.

Co se týče oné klauniády, rád se nechám panem Justem poučit o dějinách inscenování této hry a třeba i o názoru pana Wericha. Jen bych chtěl upozornit, že přímo v mé recenzi zaznívá věta: „Nemělo to ani nic společného se smutnou klauniádou, skrze niž se na tuto hru občas nahlíží.“ Ale možná že pan Just považuje za klauniádu vršení povrchních žertů a vtípků bez ohledu na charaktery postav, jejich logiku nebo strukturu či vyznění hry, k němuž se směřuje. V takovém případě nebylo Čekání na Godota na Nové scéně plytkou bavičskou estrádou, ale ryzí a hlubokou klauniádou, která dílu Samuela Becketta dostojí.

V textu Grandiózní Sikora v Divadelních novinách se mě také rozhodl potřít zástupce jejich šéfredaktora Richard Erml. Posteskl si v něm, že se divadelní kritika může třeba měsíce tvářit, že hluboký příkop mezi ní a divadelníky neexistuje, až se zase objeví nějaký srstnatý slon a veškeré předstírání je okamžitě na nic. Příliš nechápu, proč si pan Erml myslí, že je na zastírání propasti mezi kritikou a divadelníky něco přínosného. Byla, je a bude. Může to být jinak? Divadelníci kritiky nemilují, ani když je chválí, natož když jim spílají. Nebo má pan Erml společně se zbytkem Divadelních novin bytostnou potřebu být divadelníky milován? Bude to asi tak jako tak láska neopětovaná.

Pochopitelně se v jeho (a nejen v jeho) argumentaci objevil i starý známý evergreen, který ovšem běžně zaznívá spíš z úst divadelníků, že je kritik jen neúspěšným umělcem, který si své frustrace řeší nenávistnými výpady, což podle něj „v případě dramatika Sikory není zcela od věci“.

Je samozřejmě otázkou, co v rámci českého profesionálního kamenného divadla, prolezlého jako celá česká společnost všemožnými kamarádšofty, vzájemným poplácáváním po ramenou, nepotismem, absurdními boji o koryta, uměleckou opatrností, ideologickými předsudky apod., pojem „úspěšný“ vlastně znamená. A jakou hodnotu má dnes vůbec slovo „úspěch“.

Další z reakcí na mou recenzi už nebyly příliš zásadní. Zmiňme tedy ještě aspoň jednu. Básník a divadelní režisér Miloš Horanský mě nařkl z omezenosti a rozbásnil se o Čekání na Godota. S nadšením jsem si jeho poezii v próze četl, než jsem pochopil, že nepíše o hře, ale o inscenaci. Byl jsem fascinován, kolik filozofického v té záplavě povrchních žertů nalezl. Nemyslím ale, že by byla chyba ve mně.

Spíš je problém ve vstřícnosti pana Horanského k inscenaci a ochotě, ne zcela ojedinělé, překrývat reálné obrazy a situace na scéně intimními básnivými a filozofickými světy a nechat se jimi unášet, konotacemi, odstíny, drobnostmi, které vytvoří v představivosti na inscenaci zcela nezávislé motivické linie a témata. V takovém případě se musí každé umělecké dílo jevit jako mimořádné. Skoro je mi až líto, že podobnou bohatostí vnitřní fantazie nedisponuji.

Ovšem tvrzení pana Horanského, že postavy a jejich jednání nemusí mít žádnou logiku, stavebnost nebo strukturu, je na pováženou. Může to být ovšem věc názoru. Já se domnívám, že umění je také o strukturování věcí a jevů, o vylamování nepřehledné reality z chaosu. Právě skrze alespoň zčásti vědomě řízený tvar uměleckého díla.

Divadlo samozřejmě může hrát o chaosu nebo nicotě, ale těžko skrze chaos a nicotu na scéně. Vždy je zapotřebí vytvořit nějaký řád. A pokud se rezignuje třeba na ucelenost postavy, asi by se mělo přemýšlet o nějakém výraznějším zdůvodnění. O náhradě. Něco podobného jsem v inscenaci Čekání na Godota ale nepozoroval. Jen sérii laciných svévolných vtipů, občas znenáhla protkaných existenciálními promluvami. Pakliže je na divadle možné cokoli, prosím. Já si to nemyslím.

Ostrost mé kritiky na inscenaci byla vyvolána několika zásadními věcmi. Nebyly to osobní averze. Alespoň doufám. I když už tisková konference k premiéře se nesla v duchu zvláštní arogance tvůrců, kteří občas dokonce okřikli někoho v publiku. Nesla se také v duchu obecných frází o hře, jež jakoby už předjímaly, čeho budeme o premiéře svědky: neinterpretace.

Podobný duch pak zavládl také na jevišti. Sebestředné producírování hereckých hvězd předvádějících především sebe a nikoli postavy, u nichž třeba zůstávalo velkou záhadou, proč v jedné chvíli hrají starce nebo mrzáka a ve chvíli druhé po scéně vesele skotačí.

Důvody mého odmítnutí jsou ale také jiného rázu než třeba jen přízemní bavičství dvou hlavních protagonistů, které jsem ve své recenzi akcentoval. A jde v jistém smyslu o důvody politické, ba ideologické. Za smutnou považuji třeba skutečnost, že dva slavní seriáloví herci jsou v podstatě obsazeni do rolí bezdomovců (a je v tuto chvíli jedno, zdali podobný výklad Beckettových postav může vyznění hry napomoci nebo nikoli) a že je to pro ně důvod k nevázanému veselí. Dokonce to chvílemi vypadá, že si herci ze svých postav utahují a zesměšňují je.

Sociálně vyloučení lidé jako by pro ně byli jen vděčným zdrojem komiky. Nikoli humoru, který by vyvěral z pochopení postav a ze vší bídy jejich postavení. Možná si o nich dokonce myslí, v duchu v Praze oblíbených ideologických doktrín, že si za své neštěstí mohou jen a jen sami. Ale to už tak nějak k českému spíše pravicově smýšlejícímu divadlu, v rámci něhož je povrchní a asociální bavičská komika tolik ceněna, patří. Stejně jako k českým hereckým hvězdám patří, že se necítí mít s těmi až úplně dole cokoli společného. Důležité je, aby byla bžunda. A bžunda není klauniáda a už vůbec ne ta zneklidňující, beckettovská.

Je ovšem možné, že se inscenace v průběhu repríz promění a že se nějaká struktura, která byla v některých útržcích v pozadí přece jen cítit, nakonec objeví. Inscenace může být dokonce dopracována. Ale premiéra bylo slabá. Svědčí o tom nakonec i zevrubná a erudovaná recenze Čekání na konec v Divadelních novinách z pera Zdeňka Hořínka, který mé přesvědčení, nikoli však už mé roztrpčení, v mnoha směrech sdílí. Ač, nutno přiznat, v mnohem pregnantnějších a zevrubnějších formulacích.