Může být dnes aktuální hrozbou fašismus? A může být skutečnou hrozbou, nebo je jen hadrovým strašákem na levicovém poli, tak jako jím je komunismus na poli pravicovém? Pravým i levým diskursem obchází strašidlo — strašidlo fašismu. K preventivní štvanici na toto strašidlo mobilizují jak tradiční konzervativci, spatřující fašismus v jakékoli akci či hnutí lidových mas, demokracii a občanskou společnost nevyjímaje, tak levičáci, analyzující fašistický jazyk, který se vyznačuje etnocentrismem, hierarchií, homofobií, binárně protikladnou rolí žen a mužů, biologickým determinismem a legitimizací násilí jako nástroje k prosazování těchto hodnot.

Ponechme stranou zkoumání samotného pojmu fašismus, který se zrodil v Itálii v roce 1919 jako název kontrarevolučního hnutí, jež bylo odpovědí střední třídy a plebsu, vyděšených hrozbou sociální revoluce, a začal být ve 20. století souhrnně používán pro pravicově autoritářská hnutí, ideologie a režimy. Jinou kontrarevoluční odpovědí na revoluci byl například stalinismus, lišící se od fašismu tím, že se v principu odvolával na lidskou emancipaci a rovnost, zatímco fašismus na hierarchii a nadvládu.

Pokud věc poněkud zjednodušíme, můžeme říci, že dějiny kapitalismu jsou dějinami revolucí a kontrarevolucí. Reformace, německá selská válka 16. století a barokní protireformace 17. století. Anglická puritánská revoluce a stuartovská restaurace 17. století. Klasicistní francouzská revoluce 18. století a biedermeierovská Svatá aliance 19. století. Romantická revoluce 1848 a realistický bonapartismus a neoabsolutismus. Pařížská komuna 1871 a Třetí republika a antisemitismus. Ruská revoluce 1905 a černé sotně. Odpovědí na světovou revoluci 1917/18 byl fašismus v Evropě a stalinismus v SSSR. Odpovědí na sociální revoluce 1945/49 v Evropě byl sociální stát. Odpovědí na světovou revoluci 1968 Nové levice byl postmoderní neoliberalismus Nové pravice.

Každá epocha má tedy své kontrarevolucionáře, zrozené konkrétními sociálními podmínkami. Fašismus byl po druhé světové válce analyzován Frankfurtskou školou, která jako sociometrický nástroj vytvořila F-škálu, tj. škálu autoritářské osobnosti. Odpovědí pravicových sociologů byla B-škála, škála levicového autoritářství, hodnotící rigidní lpění na levicových hodnotách (volnost, rovnost, solidarita), úctu k autoritě a agresivitu vůči těm, kdo levicové hodnoty odmítají. V reflexi roku 1968 byla vypracována škála autoritářského rebela, který se bouří proti autoritám, protože sám chce být autoritou.

Škála hodnot Nové pravice, která se k moci dostala v 70. letech v Chile a v 80. letech v USA, Velké Británii a Číně, byla analyzována pomocí RWA-škály neboli škály pravicového autoritářství. Pravicový autoritář rigidně lpí na konvencích střední třídy, je submisivní vůči silnějším a opovrhuje slabšími a těmi, kdo jeho hodnoty neuznávají. Reálnou politikou Nové pravice je pak neoliberální washingtonský konsensus, založený na mantře privatizace, liberalizace a deregulace. Nová pravice je ideově-politická platforma, v které nacházejí shodu neoliberálové, neokonzervativci i neofašisté. Typickým sociálním nositelem Nové pravice byli např. yuppies z vyšší střední třídy v 80. letech. V českém prostředí byli představiteli této vrstvy pravicoví studenti 80. let (Mejstřík, Bubeník, Pilip, Pánek) a v 90. letech podnikatelé v červených sakách či Viktor Kožený.

Každý typ kontrarevoluce je vždy konkrétní odpovědí na konkrétní revoluci a odpovídá konkrétně daným podmínkám. Zároveň si z předešlých kontrarevolucí vybírá to, co potřebuje, a zavrhuje již nevhodné. Společným jmenovatelem všech kontrarevolucí je však vždy jeden a tentýž účel: zachování hierarchie a nadvlády, jak jen to je ještě možné. Tak již Nová pravice neoperuje s vysloveným biologickým rasismem jako nacismus, ale naopak bere za slovo Novou levici, když odbourává autoritu státu. Metody, vytvořené k analýze kontrarevoluce, však byly vytvářeny v USA či Německu a tedy pro podmínky vyspělých zemí. Adornova F-škála, aplikovaná na německých a amerických fašistech, již zcela neodpovídá případům českých fašistů, stejně jako Altemeyerova RWA-škála je těžko použitelná pro české podmínky, postrádající nábožensko-fundamentalistický akcent.

Příčinu je možné vidět v právě v posloupnosti nacistického, stalinistického i neoliberálního režimu, která již po sedmdesát let více či méně úspěšně brání pronikání západní kritické teorie do českých akademických debat, jež se tak z globálního pohledu ocitají v marginální pozici. Českým sociálním vědkyním a vědcům tak stále schází vědecký nástroj, kterým by mohli zkoumat naši kontrarevoluci. Cui bono?

Propad k ještě hlubšímu stupni marginalizace hrozí české debatě dnes, po událostech světové krize od roku 2007 a světové revoluce roku 2011, které znamenaly konec éry neoliberalismu a Nové pravice. Protože odpovědí na revoluci bude nová kontrarevoluce i se svými základními hodnotami a typickými sociálními představiteli. A právě v nich hledejme hlavní nebezpečí, hlavní hrozbu.

Nová kontrarevoluce má předpoklady k tomu, aby byla nebezpečnější, než Nová pravice, ale stejně nebezpečná, jako byl fašismus či stalinismus. Zatímco revoluce roku 1968 či Hnutí za globální spravedlnost kolem roku 2000 zasáhla především prostředí privilegované bílé střední třídy, revoluce roku 2011 spolu s prekarizovanou střední třídou rezonovala i v pracující třídě a mezi menšinami, především v USA, a tím se svým významem rovná revoluci let 1905 či 1917. Tak jako ruská revoluce otevřela pro 20. století nové období revolucí a kontrarevolucí 1905 až 1989, světová revoluce odstartovaná v Tunisku a Egyptě zahájila pro 21. století nové období. Mezi těmito dvěma epochami stojí krátká přechodná éra Konce dějin 1989-2011, tak jako mezi 19. a 20. stoletím stála éra imperialismu a kolonizace 1871-1905.

Typickým představitelem fašismu byl maloměšťák či plebejec vyděšený bolševismem. Typický nový pravičák byl yuppie, usilující dobýt trhy východní Evropy. V ČR pak již zmiňovaný pravicový vysokoškolák či podnikatel, privatizující státní sektor. Vesměs příslušníci střední třídy. Dnes, kdy střední třídě hrozí sestup zpět, odkud přišla, tj. do řad proletariátu, musí volit mezi solidaritou s ním anebo vymezením se vůči němu, čímž se fašizuje. V USA zatím zvolila první možnost. Můžeme ale vidět jinou variantu - v Egyptě se liberální střední třída odcizuje pracující třídě a venkovu, a podporuje kontrarevoluční Muslimské bratrstvo. V ČR zatím vesměs levicově liberální intelektuálové ze střední třídy, organizovaní v ProAltu, dokázali vytvořit koalici s odborově organizovanou vrstvou dělníků a do jisté míry i s částí studentů a hněv se dařilo kanalizovat proti vládě.

Neoliberalismus tedy zkrachoval. Emancipační odpovědí na privatizaci, liberalizaci a deregulaci jsou témata společného sdílení veřejných statků (commons, commonismus), bezpodmínečného základního životního příjmu, všeobecné přímé demokracie, komunismus. Kontrarevoluční odpovědí může být přerod tržně fundamentálního kapitalismu v nějakou technokratickou formu, ať s trhem nebo bez něho; přerod z globálního tržního stalinismu v pouhý globální stalinismus, globální formu státního kapitalismu s centrálně řízenou plánovanou ekonomikou a bezprostředně řídící technokratickou vrstvou vedle neproduktivní finanční vrstvy jako dvou hlavních vrstev vládnoucí třídy. Ať už bude v novém kapitalismu hrát větší roli trh či centrální plánování, ze starých autoritářských hodnotových vzorců může převzít tyto:

• a) rigidní lpění na hodnotách kapitalistické třídy, jako je výkon a spotřeba, úspěch, kvantifikace a komodifikace hodnot i mezilidských vztahů;
• b) nekritická důvěra v experty a jejich schopnosti;
• c) agresivita vůči nevýkonným, neúspěšným a těm, kdo nevyznávají tyto hodnoty.

Nový, technokratický kapitalismus bude samozřejmě formovat nový, žádoucí typ autoritářské osobnosti — lidi s technokratickou poruchou, s manažerským stylem myšlení, chování a životního stylu. Takové sociálně patologické jevy existují samozřejmě už dávno, ale dosud nenastaly podmínky, aby se staly dominantními. Dá se však očekávat, že spíše než ve vyšších třídách se s technokratismem setkáme právě ve střední třídě, která ve společenské dělbě práce hraje servisní úlohu právě vůči vyšším třídám, a proto vůči nim cítí masochistickou podřízenost, jež kompenzuje vůči třídám postaveným níže. Prostředí střední třídy, alespoň toho, co z něj zbude, bude tedy technokratičtější než technokraté nějaké budoucí plánovací komise WTO.

Můžeme tedy v českém prostředí nalézt novou kontrarevoluci, nové typy lidí s vysokou T-škálou, tj. škálou technokratické poruchy osobnosti? Kromě řady manažerů, právníků, IT-specialistů, podnikatelů, spekulantů jsou mezi námi i politici, kteří nenosí ani rohy ani nemají vypáleno Kainovo znamení na čele, ale používají technokratický jazyk, v českém kontextu často depolitizovaný.

Hledají spásu v pozitivním, tj. nekritickém myšlení, volebním systému, sázení jabloní namísto spotřeby jablek, preferenci technických namísto humanitních oborů, ve škrtání veřejných výdajů, v nutnosti splácet dluhy, v zavádění nucených veřejných prací a konečně v tržním vztahu za vysoké daně štědrý sociální stát. Je to Karel Janeček, Jan Fischer, Miloš Zeman, Martin Bursík, jsou to ODS, TOP 09 a neoliberální křídla v ČSSD a ve Straně zelených. Technokratizace společnosti a jejího diskurzu je větší hrozbou než fašizace ve starém stylu, přicházející od maskulinních násilníků z prostředí pracující třídy.