Když začneme mluvit o neofašismu, musíme si nejprve ujasnit, co tím myslíme. Fašismus vznikl ze slova fasces — svazek. Mýtický svazek křehkých klasů ukazuje, jak je spojenectví důležité a nezlomné. To se neúspěšně pokoušel naznačit svým zívajícím synům i kníže Svatopluk. To, co nepochopili Svatoplukovi synové, velmi dobře pochopila partička bankéřů a velkoprůmyslníků a začala ze svých peněz financovat diktátorské režimy — nejprve Mussoliniho, Hitlera, Franka...

Po válce došlo k transformaci fašismu a podpora velkokapitálu se soustředila na neofašismus, jehož nejznámějšími představiteli jsou v naší pravici populární Pinochet (který za dvakrát kratší dobu zavraždil šestkrát více politických odpůrců než čeští bolševici) nebo Stroessner. Neofašismus se stal od padesátých let mocenskou pákou nekontrolovaného kapitalismu k ovládnutí společnosti. Ačkoli prosazuje vládu oligarchie, je postaven na přizpůsobivosti a oportunismu středních vrstev. Oligarchie jejich postavení nejprve znejistí a pak jim nabídne řešení problémů.

Řešení problémů středních vrstev fašistickou pravicí znamená vždy to samé — hledání vnějšího nepřítele. Levice a odbory, chudí a postižení, cizinci, liberálové, svobodomyslní duchovní...

My jsme na dobré cestě do pekla korporátního fašismu. Společenským problémem Pražanů není už to, jak je možné, že nejsme schopni se postarat o lidi bez přístřeší, ale to, že obtěžují svým výzorem a pachem. Nikoli odborníci a občanská společnost, ale privátní paramilitární agentura připravila pro naše hlavní město program konečného řešení bezdomovců.

Ve jménu osobní svobody od zápachu investujeme miliony do toho, abychom lidi po čichu odváželi do internace ke skládce. A když se jim tam nebude líbit, prostě je k tomu donutíme — represí a násilným svážením. Za vzor nám poslouží husákovská manýra odvážet demonstranty někam na venkov... Ale ani toho nenapadlo vyzývat ke střelbě do lidí, jak to požadoval Miroslav Macek z ODS.

Ještě je třeba někam zase internovat vozíčkáře a nevidomé. Ti nám totiž také zaplevelují Prahu. Jedni by chtěli třeba všude na přechodech šikmé obrubníky — div si na nich nezvrtnete kotník, pokud si jich nevšimnete. Kvůli slepcům máme zase hlavní město zamořené pípajícími a bublajícími semafory a úřady polepené neestetickými hrbolky Brailovy hatmatilky.

Ale éra kolektivních práv pro postižené, rodiny s dětmi, zaměstnance, národnostní menšiny a další vyžírky je u konce. Premiér se rozhodl, že lidská práva jsou ta, která zajišťují svobodu k čemukoli pro něj a jeho suitu a pro ty ostatní existuje akorát tak právo držet hubu a krok.

Jako poradce pro tuto činnost si vybral Romana Jocha. Je to dobrá trafika pro zkrachovance z Občanského institutu, který si ani po dlouhých letech existence lezení do zadku kdejakému konzervativnímu politikovi nedokázal zajistit dostatek zdrojů na existenci. Poté, co mu sponzoři z USA utáhli v důsledku krize kohoutek grantovodu, byl nucen vydat zoufalou prosbu o podporu, na kterou mu asi moc lidí neodpovědělo. No a tak když nejsou granty z USA, proč ne aspoň teplé místečko na ministerstvu?

Je jedno, že navržený poradce je nekoherentní ve svém myšlení. Zatímco za základní přirozené právo považuje svobodu, nevidí problém v tom, že by vlastnil otroky. Zásadně se staví proti kolektivním právům, ale klidně říká, že právo volit by měly mít jen ty ženy, které mají alespoň dvě děti — tedy na základě kolektivního práva.

Kolektivní, tedy nikoli všeobecné právo volit mají mít také muži, kteří absolvovali vojenskou službu. To působí obzvlášť pikantně, protože v Jochově životopise se o jeho vojenské službě v české armádě nic nedočteme. Pokoušel jsem se několikrát kontaktovat OI telefonicky i po e-mailu, ale odpověď jsem nedostal.

Není to ovšem paradoxní, že militaristé teoretici se vojně vyhýbají jako čert kříži. Mohli jsme to vidět v Moorově dokumentu o válce v Iráku, kdy senátoři podporující válku také nejevili žádnou snahu posílat své děti na obranu lidstva.

I Robert A. Heinlein, který napsal slavnou sci-fi Hvězdná pěchota, z níž jako by Joch opsal své představy o vládě elit, se válce vyhýbal, jak mohl. I když byl voják a vyznával, že jedině bojující muž má právo volit, sám proseděl druhou světovou v týlových službách a sepisoval svoje nesmysly.

Jen nevím, co si myslet o Jochově prohlášení, že pro sebe a svého bratra, když ještě žili ve společné domácnosti, také nepožadoval registrované partnerství, jako to chce spousta homosexuálů. No já nevím, jsem poměrně tolerantní k soukromým úchylkám, které nikomu neškodí, ale dokážu Jocha pochopit, když pro sebe a svého bratra o registrované partnerství nežádal. Při vší toleranci k bratrské lásce, tohle je snad už za hranicí zákona, ne?

Ale Joch je jen směšnou figurkou v tomto hnědém tažení. To nezačalo holohlavými bijci se zápalnými lahvemi. Přes tragičnost osobních útoků a vražd nespočívá ani ve formujících se teroristických skupinkách útočících, stejně jako kdysi Mašínové, jen na nevinné oběti neschopné se bránit.

Smutný nástup započal tolerancí Čunka, který otevřeně hlásal rasovou nenávist. Je patrný v neochotě pravicového Senátu vydat k potrestání za násilné a rasistické výroky senátorku Janáčkovou, která se otevřeně prohlašuje za rasistku a Romy by likvidovala dynamitem — stejně jako to dělal s odpůrci Pinochet v prvních dnech diktatury. Alarmující jsou postupy soudů, které považují výzvy k zabíjení Romů za beztrestné, jak se to stalo v případě Jezerský, který dnes vede ostravskou kandidátku TOP 09.

Tady jsou nebezpečně zarůstající kořeny institucionalizujícího se neofašismu. Ten dnes může klidně z vlády, Parlamentu a zastupitelstev hlásat, že ta či ona skupina občanů páchne, dělá ohně, je moc opálená, zneužívá dávky, a proto je třeba s ní zatočit, aby neohrožovala svobody většiny.

A otupělá hroutící se střední třída uvěří tomu, že problém jsou ti, kteří jsou chudší než oni. Protože jejich falešný respekt k autoritám a přizpůsobivost jim nedovolí obrátit se na ty, kteří jsou nad nimi. Jakkoli je jasné, že právě korupce a rozdělování peněz mezi touto elitou je tím, co státy a komunity ožebračuje.

Je lehčí plivnout na mentálně postiženého bezdomovce, než se dožadovat nápravy u mocipánů. S těmi je lépe být zadobře.

Proto se dál necháváme ohlupovat neoidiomy. Místo korupce vlády se mluví o transparentním prosazování zájmů průmyslu; volání po redukci demokracie je nazýváno požadavkem na vyšší odpovědnost; omezování lidských práv se maskuje potřebou svobody pro většinu.

A tak se k nám vplížil neofašismus. Zatím je čas se proti němu postavit. Ale to potřebuje angažované a nebojácné občany odhodlané ke společným aktivitám proti tomu trendu. Je otázkou, jestli se jich najde dost.