Jak se zdá nejen z reakcí na text Pavla Nováka, usídlila se u představitelů české Pirátské strany představa, že existují nějaká dokonalá a racionální řešení, ke kterým se jen skrze balast ideologie musíme prokousat. Piráti nechtějí dělat politiku ani levicovou ani pravicovou, ale tu správnou, „racionální“, „založenou na chytrých nápadech a moderních technologiích“ (Profant), „bez ideologických předsudků“(Ferjenčík), zkrátka výhodnou pro všechny.
Zní to moc pěkně, jenže to tak bohužel úplně nefunguje. Každé řešení má svá pro a proti a ona nenáviděná ideologie je zkrátka především balíčkem hodnot a preferencí z nichž na možná řešení nahlížíme.
Například nikdy nedosáhnu stavu, kdy zajistím distribuci sociálních dávek všem, kdo je potřebují a zároveň na sto procent zabráním jejich možnému zneužití. Na mé ideové preferenci je, jestli pro mě bude klíčové to, aby peníze daňového poplatníka neskončily v kapse tzv. zneužívače, anebo to, že se dostanou k potřebným (byť za cenu toho, že skončí i u někoho, kdo se bez nich obejde). Samozřejmě, je možné hledat nějaké vyvážené, „rozumné“ řešení někde na půl cesty. Jenže jak daleko půjde? Jsou pro nás přijatelná 2 % zneužívačů nebo 10 % potřebných bez podpory? Víc nebo míň? A už jsme zase u těch hodnotových preferencí, zase u té ideologie.
Mikuláš Ferjenčík píše, že „byty v osobním vlastnictví bývají lépe udržované“. Inu, řekl bych že družstvo je mnohem efektivnější při kompletních opravách domů, zateplení apod., než shluk individualizovaných majitelů, ale možná se mýlím. Je to každopádně jedno. Podstatné je, že současně nastavený systém umožňující osobní vlastnictví přináší také řadu negativních externalit. Kumulování bytů v rukou jednotlivců, zásadní nedostupnost bytů pro velkou část populace nebo možnost jejich zisku pouze za cenu zadlužení na desetiletí dopředu, a tím i nebezpečí spadnutí do dluhové pasti. Současný stav bytové politiky a (ne)dostupnost bytů je ve skutečnosti jeden z největších průšvihů polistopadové politiky. Jakou konkrétní „realistickou“ pirátskou politiku si tedy máme představit pod větou, že „byty v osobním vlastnictví bývají lépe udržované“?
Pokud se má stát Pirátská strana skutečně vážně míněnou alternativou, bude si muset nejprve sama ujasnit, na jakých hodnotách primárně stojí a tyto hodnoty přetavit v program k jednotlivým zásadním společenským tématům.
Mimochodem už i výběr toho, co je zásadní, mnohé napoví. Díky reakci na článek Pavla Nováka jsme se například dozvěděli, že šéfa pražských Pirátů Ondřeje Profanta „žádná vyumělkovaná krize“ rozhodně netrápí. Možná si sám skutečně nepřijde jako pravicový nebo neoliberální, možná jen dlouho nevytáhl paty z blahobytné Prahy do míst, kde člověk o práci nezavadí, kde se zavírají továrny, kde na dveře buší exekutor. Jenže u takhle nevšímavého člověka opravdu dost vážně hrozí, že se ona „cesta racionality“ velmi lehce přemění v cestu banálně neoliberální.
Věci veřejné ani Strana zelených se před volbami k neoliberální politice nikdy nehlásily. Nehlásí se k ní ani dnes. Přesto se na ní během svého působení ve vládě intenzivně podílely. Podporu rovné dani, destrukci sociálního státu, ba vlastně destrukci státu jako takového („nejlepší stát je žádný stát“ - základní anarcho-neoliberální poučka) jim nikdo neodpáře. Je naprosto logické, že volič po této zkušenosti očekává mnohem víc, než jen vágní ujištění o neideologičnosti strany.
Pirátská strana neideologická
Ujištění předních Pirátů o neideologičnosti jejich strany prozrazují, že si neuvědomují, na jakých ideových hodnotách vlastně stojí. Stejně jako zeleným nebo véčkům jim tak hrozí, že se vydají cestou banálního neoliberalismu.
- Vytisknout článek
- Poslat e-mailem
- Sdílet
- Velikost textu + -
