Deník Referendum Domov

Občanská společnost může být spokojená. Má kandidátku na úřad prezidentky, Táňu Fischerovou (Klíčové hnutí). Ženu vzdělanou, empatickou a neskutečně vlídnou.

Občanská společnost se může přímo radovat. Jejím dalším kandidátem je umělec a pedagog Vladimír Franz. Absolvent hned několika vysokých škol, renesanční osobnost s nekonformním přístupem ke světu. Díky němu má na internetu tolik příznivců, že soupeři mohou jen tiše závidět.

Občanská společnost může doslova jásat. Kandidující advokátka Klára Samková (TOP 09) chce hájit zájmy neprivilegovaných, lidí s nejtěžšími osudy, které už během své praxe stihla poznat.

A vůbec, proč by kandidáty občanské společnosti nemohli být nestraník Jan Fischer nebo europoslankyně Zuzana Roithová z KDU-ČSL? Snad jen Ladislava Jakla, zatím tajemníka prezidenta dosluhujícího, bychom mohli nachytat, jak se vůči občanské společnosti vymezuje…

Z hlediska „občanské společnosti“, potažmo těch, co se k ní nejhlasitěji hlásí, je všechno jasné a jednoduché. Kdo splňuje kritéria poctivosti, slušnosti a nezávislosti, ten si zaslouží hradní flek. A protože důležitá je i svoboda a pestrost, ať kandiduje, kdo chce, bude-li lepší než Václav Klaus.

Co je vlastně víc? Příležitost vybrat si z mnoha uchazečů-outsiderů, jakkoli je dost pravděpodobné, že propadnou sítem, nebo zabránit dobytí Hradu těmi adepty a jejich loutkovodiči, kteří by měli tendenci občanskou společnost přidusit? Ona to už má občanská společnost těžké i bez toho. Jak totiž v úterý zaplakal šéf poslaneckého klubu TOP 09/STAN Petr Gazdík, občanská společnost je momentálně rukojmím sociální demokracie bojující proti církevním restitucím.

Třeba se pan Gazdík nemýlí. Občanská společnost je plná těch, co těžko nesou jakákoli zjednodušení, jakýkoli úšklebek, a do popředí nestaví politický program, nýbrž hodnoty etické a estetické. Občanské společnosti se příčí agitky, vemlouvavé kampaně, sebemenší populismus. Také se už z ní ozvalo, že antiklerikální ČSSD a její loajální prezidentský uchazeč nestojí za zlámanou grešli…

Typickým reprezentantem občanské společnosti bylo Občanské hnutí, levicově liberální útvar, jež se vyloupl z polistopadového Občanského fóra. Občanské hnutí bylo oporou české i federální vlády až do voleb 1992. Jeho respekt a úctu budící ministři předvolební kampaň prakticky vypustili: byli přesvědčeni, že lidé vědí, co je důležité, a ocení jejich poctivou a usilovnou práci. Výsledek známe.

Před první přímou volbou prezidenta republiky zase z občanské společnosti zaznívá, že to chce ženu, nejlépe citlivou intelektuálku, jež dá zapomenout na Klausovu éru a naváže na styl Václava Havla.

Ještě dnes se z občanské společnosti line výzva, aby kandidovala neohrožená právnička, donedávna místopředsedkyně Ústavního soudu ČR Eliška Wagnerová. Skutečnost, že opakovaně podpořila kandidaturu Jiřího Dienstbiera, občanskou společnost nevzrušuje. Vždyť i Táňa Fischerová podporovala Zuzanu Roithovou, než jí občanská společnost vnukla nápad jít do boje sama, tak co má být…

Zato Dienstbier to má u občanské společnosti nahnuté. Sice hlásá jí blízký program spravedlivého státu, sociálního a potírajícího korupci, jde ale o stranického kandidáta. Občanská společnost nemá strany ráda. Do politiky se podle ní patrně hrnou jen kariéristé, prospěcháři a podivíni. Dienstbierovu pověst poněkud narovnává, že jej mnozí sociální demokraté berou za zlobivé dítě, které by se mělo řezat, řezat, řezat. Nebo rovnou zavřít. Občanská společnost vidí v Dienstbierovi člověka, který by nakonec mohl být užitečný jako premiér nebo předseda ČSSD. Že ani na jeden z těchto postů neaspiruje (a nikdo z ČSSD ho tam zatím nenominuje), občanská společnost bohorovně přehlíží a dál sní sen o nestranické či přímo nepolitické prezidentce.

Občanská společnost je okouzlující. Skládá se z individualit, které jsou připraveny do omrzení debatovat a uctívat ty nejušlechtilejší hodnoty. Sem tam (si) prohraje nějaké ty volby. To však nemá za důležité. Důležité podle ní je stranění se stran, čisté svědomí a nekončící vedení intelektuálně inspirativních polemik. Každý, kdo kolem občanské společnosti byť jen prošel, neskromně cítí potřebu formulovat myšlenky a přít se o ně. Občanská společnost bude vášnivě polemizovat až do chvíle, kdy za ní kdosi spustí mříž. Toho si možná dlouho ani nevšimne. Tak jako teď: Ať se děje, co se děje, občanská společnost nutně potřebuje Fischerovou, Wagnerovou, Franze. Budiž, každý je svého štěstí strůjcem.