Deník Referendum Domov

U některých radikálně levicových diskutérů se prezidentská volba setkává stále s nezájmem. Vychází zřejmě z předpokladu, že žijeme v zacykleném kapitalistickém systému, ve kterém se prezidentem stane jen ten kandidát, „který zajistí kontinuitu moci současné oligarchie“ (Milan Petrásek). Pan Jiří Karen klade provokující otázku „A není to jedno?“ a vysvětluje: „V současné krizi, kdy sociální problémy rostou raketovým tempem a strukturální krize kumuluje, se mi zdá, že by česká levice měla věnovat energii jinam.“ Jakkoli souhlasím, že česká levice by měla věnovat energii na řešení strukturální krize, myslím si, že není jedno, zda bude (v optice radikální levice) v Česku na Hradě prezident podporující politiku „pro-systémové pravice“ nebo „pro-systémové levice“. Vždy může být i v rámci „systému“ lépe a hůře a je smrtelné pro levici obecně řídit se heslem čím hůře, tím lépe.

Ti na levici, kteří považují prezidentskou volbu za důležitou a přejí si na Hradě po pravicovém Klausovi levicového prezidenta, se přou, zda jím má být Táňa Fischerová, Miloš Zeman nebo Jiří Dienstbier. Jedním z kritérií, které by mělo být bráno v úvahu, je potenciální voličská síla, kterou jsou tito kandidáti schopni do termínu voleb vygenerovat. Nezpochybňuje se morální a levicový profil Táni Fischerové, ale kriticky se poukazuje na to, že její očekávaná výraznější podpora občanskou společností může být přelud, a že snaha přesně určit nejlepšího „kandidáta občanské společnosti“ naráží na sociologické obtíže. I stranický kandidát je kandidátem občanské společnosti, neboť i strany jsou jejími reprezentanty. Ve prospěch Táni Fischerové tak zatím hovoří výlučně morální hledisko – její jakési politické panenství, resp. neposkvrněnost z prostředí stávajícího politického establishmentu. Při vší úctě k Táně Fischerové, to je trochu málo.

Mám mnoho důvodů si myslet, že rozhodující pro osud levice v Česku bude souboj Miloše Zemana a Jiřího Dienstbiera. Vzhledem k dosavadnímu vývoji voličských preferencí se většina diskutujících dělí na dvě skupiny: První skupinu tvoří lidé s tímto postojem: Jsem pro Jiřího Dienstbiera v prvním kole, ale když projde do druhého kola Miloš Zeman v Janem Fischerem, tak hlasuji pro Zemana, neboť je levicovější než Fischer. Druhou skupinu pak tvoří lidé s tímto postojem: Jsem pro Jiřího Dienstbiera v prvním kole, ale když projde do druhého kola Miloš Zeman v Janem Fischerem, tak hlasuji pro Fischera, neboť Zeman není autentický levicovými politik, svými kroky mnohokrát v posledních letech ČSSD poškodil. Spor na levici mezi diskutujícími na DR se tedy vede v prvé řadě o míru levicovosti Miloše Zemana a v druhé řadě o jeho vztahu k ČSSD.

Myslím si, že upozorňování na tu levicové, tu pravicové tiky Miloše Zemana jako kritérium jeho volby/nevolby je irelevantní. Kromě toho se řada těch, kteří takto argumentují ve prospěch Zemana, dostává na tenký led. Např. pan Filip Zika říká: „…. další vládu ODS s Kalouskem nechci, proto volím Miloše Zemana...“ Byl to ale opakovaně Miloš Zeman, kdo podpořil pravici, počínaje vládou Mirka Topolánka, když zařídil, aby dostala důvěru od poslanců Melčáka a Pohanky, přes veřejnou podporu Václava Klause v minulé prezidentské volbě, až po fakt, že v roce 2009 založil svou prezidentskou stranu, která ve volbách v roce 2010 ubrala ČSSD několik procent a nakonec umožnila sestavení pravicové vlády Petra Nečase. Tento hokej v hlavě týkající se Zemanovy politické orientace má stejně jako pan Zika mnoho lidí. Věrný stoupenec pana Zemana pan Foldyna patří k vášnivým kritikům účasti NATO na vojenské misi v Srbsku. Přitom to byl právě Zeman, kdo tuto účast plus další vojenská dobrodružství NATO ve světě naprosto nekriticky hájil. Nedávno ohlásil podporu Zemanovi Ringo Čech, který se tak často veřejně pohoršuje nad korupčními poměry v politice. Jakoby za zemanovsko - šloufovského vedení ČSSD a hlavně v období opoziční smlouvy, kdy byl Ringo Čech v ČSSD politicky aktivní, žádné skandály poukazující na propojení řady významných lidí kolem Zemana na mafiánské prostředí neexistovaly. (Co např. provalené kontakty Miroslava Šloufa s Františkem Mrázkem?). Je pozoruhodné, že mnozí, kteří sází na levicovou orientaci Miloše Zemana, však tato nepříjemná fakta, a mnoho dalších, které jsou v zásadním rozporu s levicovým programem, přehlížejí.

Nejvýstižněji to v diskusi vyjádřil pan Miroslav Tejkl: „Zeman není žádný pravičák ani levičák - Zeman bude vždycky to, čím zrovna chce být - stejně jako v roce 1991, 1992, 1998 …. “ Sociální demokrat pan Tejkl tak otevřeně přiznává, že pro Zemana není rozhodující politický program, ale nějaký jiný, čistě osobní zájem, který jej motivuje hrát v politice různé role – tu ve prospěch levice, tu ve prospěch pravice. Ale tady by měl pan Tejkl, ale všichni na levici zbystřit svou kritickou pozornost. Nemůžeme-li se spolehnout na to, že Zemanovi jde v prvé řadě o program, můžeme mu věřit, že jako prezident sehraje roli levicového politika, alespoň v té podobě, jak ji sehrál jako předseda ČSSD a předseda vlády zhruba v období 1993 – 2002? Tedy když už odhlédneme od mnoha doprovodných jevů jeho politiky, které jsou minimálně v osobní morální rovině v rozporu s levicovým programem?

Jsem přesvědčen, že Miloš Zeman by dokázal dobře sehrát roli prezidenta stranícího (v rámci kompetencí) levicové politice, pokud by mu v tom nestála v cestě sociální demokracie. Přesněji, kdyby nebylo zpackané prezidentské volby v roce 2002 a kdyby nedošlo v jejím důsledku k rozchodu Miloše Zemana s ČSSD. Od té doby jsou jejich vztahy napjaté, dokonce nepřátelské. Zeman opakovaně vystupuje vůči ČSSD jako Zorro mstitel (šifru Zorro měl dokonce na plakátech v poslední parlamentní kampani) a vůbec se netají, že se chce s údajnými „zrádci“ jeho prezidentské volby z roku 2002 zle vypořádat. V roce 2006 před volbami do poslanecké sněmovny se Jiří Paroubek pokusil uzavřít se Zemanem dohodu o neútočení a Zeman své útoky proti ČSSD zastavil. Obnovil je však od okamžiku, když Paroubek definitivně odmítl Zemanovy požadavky na personální „deratizaci“ strany. Následně Zeman podpořil „v zájmu politické stability“ vládu Mirka Topolánka. I tehdy hrál s falešnými kartami, protože svůj rozchod s Paroubkovou sociální demokracií zdůvodňoval, že ta chce jít do velké koalice s ODS. (Tohle opravdu hrozilo, ale šlo o jedinou alternativu jak zabránit čistě pravicové vládě.) Tento machiavellistický rys – umění rétorické fabulace zastírající skutečný význam praktických kroků, je Zemanovou osvědčenou metodou. Metodou politického chameleóna, který hraje různé protikladné role a kryje to okázalými řečmi o vlastní zásadovosti.

Trvalé napětí mezi Zemanem a ČSSD, resp. trvalé snahy Miloše Zemana o revanš za „zradu“ v roce 2002 tak bránily, aby se Zeman mohl stát při každé další příležitosti prezidentským kandidátem sociální demokracie. Někteří snad věří, že pokud by dnes Zeman získal prezidentskou funkci, jeho zášť vůči ČSSD oslabí a tato strana s novým pánem na Hradě srovná krok. Ovšem pečlivá analýza, jak Zeman postupuje za svým cílem stát se prezidentem, kdy se ukazuje, že jeho taktikou je poškozování ČSSD, prokazuje, že takové očekávání je naivitou. Jsem přesvědčen, že stane-li se Zeman prezidentem, tak je takřka jisté, že ve vztahu k sociální demokracii jeho snahy o politický revanš mnohonásobně zesílí. A že tyto pokusy neustanou ani tehdy, pokud v druhém kole prohraje (což je pravděpodobnější), ale poměrně výraznou podporou své kandidatury posílí legitimitu své strany jako předstírané alternativy sociální demokracie.

Tento tlak ČSSD sotva ustojí. Post-zemanovská generace sociálně demokratických politiků je sice v převaze, ale latentní potenciál členů ČSSD, kteří by se nechali zatáhnout do těchto sporů na straně Miloše Zemana, není malý. Vzniklé spory oslabí pozici ČSSD jako mainstreamové strany na levici s fatálními dopady na celou levici. Nedivme se proto, že již dnes část pravice Zemana v prezidentské kandidatuře podporuje. Miloš Zeman a jeho SPOZ dnes sehrává na levici stejnou roli, jakou sehrál Miroslav Kalousek a TOP 09 v letech 2009-2010, když TOP 09 výrazně oslabila pozici ODS jako dominující strany na pravici, což pravici celkově oslabuje.

Proces štěpení na levici vznikem konkurenčního vztahu SPOZ a ČSSD by byl pochopitelný jedině tehdy, kdyby byl racionálně programově zdůvodnitelný. Jestliže je vcelku srozumitelný ideově-programový rozdíl mezi ČSSD a KSČM, ideově-programové rozdíly mezi ČSSD a SPOZ jsou zcela zanedbatelné. V tomto případě má štěpení na levici zcela iracionální povahu, jde v něm převážně o osobní vyřizování účtů.

Troufám si říci, že spor Zemana s ČSSD by zůstal dávno Zemanovou soukromou záležitostí, kdyby neexistovalo tolik politicky nezodpovědných jedinců, které se Zemanovi daří do tohoto sporu zatahovat. Lze mezi nimi jistě nalézt mnoho politických naivků, ale z větší části jde o kariéristy, kteří se přes osobnost Zemana chtějí co nejrychleji dostat do vysoké politiky, trucovité politické přeběhlíky, kteří za každou cenu nechtějí přijít o nejrůznější politická privilegia a nejrůznější šíbry, kteří doufají, že silácký Zeman dokáže lépe pokrýt jejich „malé i velké domů“.

Tohle je podle mne zásadní důvod, proč by uvědomělý levicový volič neměl Zemana volit, a to ani v případě, pokud bude stát ve druhém kole proti Janu Fischerovi. Případné Fischerovo vítězství nebude jistě výhrou levice, ale nebude mít tak fatálně negativní dopady na její osud jako v případě vítězství Zemana. Zdůrazňuji, že jde o můj osobní názor, který nekoresponduje s názorem mnoha levicových voličů a členů ČSSD. A lze jej postavit do kontrastu s faktem, že nemálo levicových a sociálně demokratických voličů je stále ochotno Zemana pardonovat a jeho kandidaturu podpořit. Myslím, že důvody jsou vcelku jasné a pokusím se je vysvětlit v příštím příspěvku.