Deník Referendum Domov

Na svou maturitu si pamatuji velmi dobře. V čase, kdy jsem se na ni připravovala, jsem už věděla, že na vysoké škole nebudu smět studovat, to mě ale spíš vedlo k tomu, abych ji složila výborně, aby i ředitelství našeho gymnázia, které mi z politických (nesmyslných) důvodů nedalo doporučení ke studiu, mělo trochu špatné svědomí. To byla samozřejmě bláhovost, ale člověk si nějak pomáhat musí, aby se nepropadl do nihilismu a neztratil chuť ke studiu vůbec.

Při ústní zkoušce z latiny, kterou jsem si vybrala úmyslně proto, abych dala najevo, jak si představuji základy vzdělanosti, se nám naše laskavá paní profesorka snažila ulehčit od trémy a trochu nám i napovídala – vzpomínám si, že jsem se v jednu chvíli ohradila, ať mi dá trochu času, že to vyřeším sama. Zasmáli jsme se i s maturitní komisí a já jsem překlad vyřešila. Tahle maturita z latiny se už podobala vysokoškolské zkoušce, která mi byla odepřena a k níž jsem se dostala až mnohem později, když jsem se přece jen prodrala na univerzitu – tam náhle bylo možné říci, že potřebuju ještě chvíli, že si vzpomenu, že to nemám přesně zformulované, a bylo mi vyhověno a zkoušející se mnou jednal jako s dospělou a svéprávnou osobou.

Nejhorší známku u maturity jsem měla z češtiny, a to údajně proto, že jsem napsala špatně maturitní esej. Nikdy jsem tu práci opravenou neviděla a na mou otázku, co bylo špatně, dostala jsem odpověď, že jsem v ní měla stylistické chyby.

Nic takového v mé práci bezpochyby nebylo, jen byla napsaná osobitým jazykem, který jsem tehdy používala rovněž jako výraz vzdoru proti vše obestírající normalizační šedi a unifikaci. Jistě, bylo to zbytečné, jaký mělo smysl protestovat zrovna v maturitní písemce, ale když je člověku devatenáct let, nemá tak mnoho příležitostí jinde a škola pro něj znamená velkou část světa vůbec. Já jsem kromě toho měla češtinářku, která nastoupila na místo lepšího, při stranických prověrkách vyhozeného češtináře, kdoví, v jakém učňáku učila, protože o literatuře věděla méně než já. A hlavně vyžadovala naprosto konformní přístup jak v interpretaci literatury, tak ve slohu, takže jsme si brzy začaly být fatálně nesympatické, což jsem já vyřešila tak, že jsem na hodiny češtiny přestala docházet (profesorka nemohla, i když by jistě ráda). Moje literární výboje pak označila za stylistické chyby a tak se mi pomstila za to, že jsem jí poslední dva roky na gymnáziu ztrpčovala život.

Když vidím dnes tabulku kritérií hodnocení pro písemnou maturitu z češtiny, je mi jasné, že bych jedničku nedostala zas. Všechna ta standardizace vede ke glajchšaltizaci a otrockým požadavkům na dodržení žánru a formy – (to, co čtete, má být esej a ono je to spíše vyprávění, tak 0 bodů).

Když čtu o nedostatcích a průšvizích státních maturit letošního roku, myslím hodně na ty studenty, kteří se vymykají standartu. Kteří mají sklony řešit úkoly jinak, třeba i nešikovně, ale po svém. Kteří někdy nedávají pozor a koukají do nebe, ale zato dovedou vymyslet divadelní hru nebo text k písničce. Nebo se chodí přivazovat ke stromům v Šumavském národním parku. Kteří mají ve svém mládí ke společnosti ještě tolik důvěry, že jsou ochotni věřit i maturitní komisi. Kdybych je učila, co bych jim poradila? Pro jejich hladký průchod maturitní zkouškou by měli zapomenout na originalitu, zatnout zuby a aniž by celou věc zbytečně prožívali, složit zkoušku cestou nejmenšího odporu a osobnostního vkladu, pro který prostě při anonymním hodnocení není místo, nelze ho ocenit. Jenom si nejsem jistá, že bych to dokázala takovým studentům říci, protože bych si musela vzpomenout na svoji maturitu v normalizačním roce 1974, kdy se od nás vlastně chtělo totéž.

Mám lety odpozorován, že existují dva druhy nadaných studentů. Jedni vynikají mimořádnou schopností soustředění a pamětí, jde jim prakticky všechno, mají vysoce vyvinuté abstraktní myšlení. Mívají dobré známky a když to s nimi v životě dobře dopadne, jsou z nich často vědci. Ale je tu ještě jeden druh studentů, kteří mívají známky mnohem horší, někdy (často) nedávají pozor, špatně skládají zkoušky, zejména pokud jsou to testy, a jakoby měli vždy horší známky než skutečné znalosti. Z těch se dost často stávají umělci a nebývají v životě o nic méně úspěšní než ti první.Na vysokých školách už se to rozdělí, ale střední škola hází všechny do jednoho pytle – a přesto jedni bez druhých by už v tom středoškolském věku měli mnohem chudší život a možná by z nich rostly jednostranné, fachidiotské bytosti. Kreativita je stejně důležitá jako racionalita nebo systematičnost, ale zatímco nadbytek racionality u maturity studentovi spíše pomůže, nadbytek kreativity ho může přivést až k tomu, že propadne.

Když takto přemýšlím o státních maturitách, napadá mě ještě, že přece škola je vždycky odrazem společnosti. To moje normalizační gymnázium bylo zbabělé a bez úrovně (výjimky potvrzovaly pravidlo), protože taková byla doba. To dnešní je u maturity úzkoprsé, formální a nespravedlivé, protože takový je i svět, do kterého své absolventy vypravuje. Na vysokých pozicích vidím vítěznou konformitu, nikoli kreativitu. Vidím hyperracionální osobnosti, zformované zkušením pomocí testů, které jakoby neměly žádné takzvaně zbytečné znalosti.

Význam a nutnost státních maturit uznávám, zejména proto, že by už mělo být samozřejmostí, že studenti během svého studia i změní zemi svého pobytu, přinejmenším v Evropě bychom měli být vzájemně v zásadě kompatibilní. Chemii nebo matematiku ani tu latinu opravdu nemusíme zkoušet v každé zemi úplně po svém. Jen by měl zůstat nějaký korektiv, který by zachytil volání nestandardních jedinců po možnosti vlastního řešení.