Sobotní Právo jsem nečetl, a tak si netroufám soudit, jestli je výpad Ondřeje Slačálka trefný, anebo založený na vytržení výroku z kontextu. Ale to přirovnání mi přijde nemístné. Pehe i Klaus by snad mohli by vyslovit větu, která je citována v úvodu tohto textu; jejich celkový pohled na téma je ovšem úplně jiný. Vizte například zde (http://denikreferendum.cz/clanek/12198-natlakove-skupiny-podle-klause), zde (denikreferendum.cz/clanek/11763-rozhorceni) či zde (http://denikreferendum.cz/clanek/11873-zahnivajici-partokracie)

Článek pana Peheho (nevím, zda v plném znění) je zde: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=16284

který úderně upozorňuje opoziční politické strany na neplnění jejich ústavou zadané povinnosti - zamezit vládnutí protiústavních sil.
Vnucovat zoufalýma a nekompetentním odborům roli opozice je protiústavní....pomyslel jsem si.

Odbory uspořádají vždy jednou za rok velkou demonstraci, mezitím jednají s vládou. Starají se však o pracovní podmínky lidí zaměstnaných v hypermarketech či u soukromých podnikatelů? Jak? Kdy jednali o této věci se zaměstnavateli či poslanci či pověřenými ministry? Kdy za ně uspořádali demonstraci? Také si myslím, že by měli demonstrovat proti jednotlivým reformám, které jsou vesměs špatné, ale demonstrace proti vládě by měla pořádat buď soc.dem. nebo politicky zaměřené občanské iniciativy. Pehe neargumentuje stejně jako Klaus. Kdo si jeho článek přečte a přečte si to, co říkal a říká Klasu, tak vidí rozdíl. Nejdemagogičtější částí argumentace je hození do jednoho pytle Janečka, Babiše a Vandase. Jde o to, aby se své opoziční role plně ujala sociální demokracie, ta může na rozdíl od odborů nabídnout alternativu - aspoň doufám a nespoléhala se na to, že odbory za ní vyřídí vládu.

Já souhlasím - odkazovat odbory mimo politiku je v současné situaci nebezpečné. Odbory musí znovu plně příjmout politickou roli. Ostatně odbory vznikly jako politické hnutí - je třeba se k tomuto konceptu navrátit.

Myslím, že Slačálek míří vedle. Pehe chce jen říci, že odbory nemohou hrát roli politické strany, tady musí být v tlaku parlamentní levice a odborů na pravicovou vládu jasná dělba práce. Role obou je nepřevodtitelná. Jakkoli souhlasím s radikálností odborů, v tom legitimizujícím jazyku vezoucím se na opozici vůči politice (politikýcm stranám - Bělohradský), jež zaznívá z úst některých odborových předáků, cítím také problém. Takže pane Karene, i když se napříště na Václaváku sejde jednou tolik lidí, tak to asi tuhle hnusnou vládu určitě už položí. Co přijde ale po tom, o tom se bude rozhodovat v parlamentu. Anebo to vidíte jinak ?

ale dopomáhá k tomu panu Pehe.
Odbory jsou povinny hledat komplice mezi politiky, kteří jsou odhodláni k prosazování jejich zájmů na území parlamentu a
nabízet jim mimoparlamentní spolupráci.
Obvzláště za účelem sesazení vlády, ve které vládnou zločinná sekupení.....pomyslel jsem si.

Já myslím, že je zásadní rozdíl mezi opozicí vůči politice (tedy antipolitičnost, vláda "odborníků" technokratů a byznysmenů, depolitizace pomocí pseudovědeckých argumentů a matematiky, občanská pasivita typu "oni si to stejně udělají po svém") a opozicí vůči zamrzlému a nefunkčnímu depolitizovanému systému zastupitelské parlamentní demokracie, která je dnes tváří v tvář globálnímu kapitalismu na lopatkách. Jestli už je mrtvá, nebo ještě v agónii, o tom se dá diskutovat.

Politika je v parlamentu téměř mrtvá (řeší se, jak zajistit přírůstek jakýchsi čísílek na grafech HDP), začíná se pomalu vytvářet mezi občanskou společností (spolu s odbory).

Je také zásadní rozdíl mezi antipolitičností a antistranictvím.

Co dál, to vážně netuším. Popravdě jsem skeptický. Jediná šance je asi agresivně občansky tlačit na "levicové" parlamentní strany, ať ten nástup fašistického autoritativního kapitalismu oddálí alespoň o nějakou dobu...

tlačte na levicové parlamentní strany..... Aby důsledně prosazovaly takové ty nudné ne-revolucionářské věci jako jeden zdravotní standard pro všechny, všeobecnou dostupnost kvalitního vzdělání bez školného, transparentní financování stran, progresivní zdanění, vyšší zdanění velkých firem, služební zákon, majetková přiznání, vyšší zdanění hazardu pro podporu kultury a sportu, zákoník práce zamezující vyhazovy bez udání důvodů, důchodový systém pod kontrolou státu, nezávislost akademických center, podporu rodinám s dětmi, zvýšení minimální mzdy, zákon o obecném referendu, neprolamování těžebních limitů – zkrátka vše co z této země opět udělá nudný demokratický sociální stát. Protože jenom tento nudný sociální stát dokáže zastavit fašismus na postupu. A jenom v tomto nudném sociálním státě pak možná najdou lidé větší pochopení pro ty velké revoluční vymoženosti, o které vám jde. A možná dojde k tomu dialektickému „skoku“ od jedné kvality k jiné kvalitě, a docela nenápadně, plíživě, bez velké euforie. Napadají mě dvě pořekadla: z h…… bič neupletete nebo s jídlem roste chuť.

Jiří Pehe mě svým článkem v Právu vskutku nemile překvapil. I mně připomněl Václava Klause, jak odkazuje občanskou společnost, zejména odbory a zahrádkáře, do „ústavních‟ mezí. Překvapilo mě to a rozladilo, ale zas tolik jsem se tomu nedivil, protože něco podobného jsem už viděl.

Podobně nemile už mě překvapila 23. dubna Táňa Fischerová http://www.denikreferendum.cz/clanek/13039-past-predcasnych-voleb-v-cervnu Bez ohledu na to, kolik zla páchá každým dnem současná vláda, prý nesmíme ty volby uspěchat, prý ČSSD, malé strany ani občanské iniciativy do této chvíle netušily, že by mohly někdy v budoucnosti přijít nějaké volby, do kterých by bylo dobré mít sestavenou kandidátku z důvěryhodných osobností, ale teď, teď už na těch kandidátkách začnou konečně pracovat a na tu práci jim musíme dát čas.

Ještě dřív, 18. dubna, přišla v rozhlase Jiřina Šiklová http://www.rozhlas.cz/praha/jaktovidi/_zprava/jak-to-vidi-jirina-siklova-18-dubna--1046941 s myšlenkou, kterou jí snad musel napovědět vrchní ideolog ODS, nejslavnější český korupčník Pavel Drobil: „... nové volby, ano, kdyby došlo k demisi a hlavně to, co je tady uděláno, nebo začato, to by se neřešilo. Dokonce bohužel by docházelo k tomu, že ty všechny kauzy, které zde jsou, by se znova zametly pod koberec, protože tato vláda už by nebyla kompetentní to řešit a ty lidi třeba odsoudit a ta nová by tedy se teprve sestavovala. A už by to nebyla její priorita.‟ Kromě představy, že bychom měli zkorumpovanou vládu, která zemetá své kauzy pod koberec, nechat, ať ty své kauzy „dořeší‟, také vykazovala odbory z politiky podobně jako Jiří Pehe.

Jiřina Šiklová, která fandí nejen odbojným studentům, ale i Karolině Peake, bude zřejmě názorově dosti napravo, nejspíš patří k pražským kavárenským „středovým‟ intelektuálům, kteří po Občanském hnutí, Unii svobody, Straně zelených a Věcech veřejných hledají zoufale nějakou novou nezkorumpovanou moderní středopravou stranu, kterou by mohli volit. Jiřinu Šiklovou možná prostě děsí představa, že by se k moci mohlo dostat něco jako levice. Co ale vede Táňu Fischerovou a Jiřího Pehe, aby se obrátili proti tomu, oč poslední dva roky usilovali, aby najednou nabádali k opatrnosti, rozvaze, umírněnosti a přenechání politiky odborníkům z politických stran?

Já, starý zbabělec, z vlastní zkušenosti dobře obeznámen s nejrůznějšími druhy strachu, mám za to, že se bojí zvítězit. Táňa Fischerová a Jiří Pehe propadli strachu z úspěchu, hrůze z naplnění snu. Já vím, že splněný sen umírá, taky jsem o tom mockrát četl. Dobře vím, že to nebude ono, bude to menší a umolousanější, možná i trapnější, než jsme si to představovali, a namísto slavného vítězství, dobrého konce a šťastného života až na věky věků, z toho budeme mít především spoustu otravné, zdlouhavé a namáhavé práce. Jenomže jako starý zbabělec tenhle strach, stejně jako mnohé jiné, moc dobře znám a dobře vím, že kdo se mu poddá, nikam nedojde. Lidé se nesmí bát svých snů.

„Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly,‟ ptá se Jiří Pehe, „Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry?‟

Lepší, mohu mu odpovědět bez váhání, otevřenější a demokratičtější. Nemusí to být protesty organizované zrovna odbory, organizovat je může třeba ProAlt, Holešovská výzva nebo Český zahrádkářský svaz, ale měly by to být občanské protesty, ne parlamentní politika. Právě tím, a nejspíš jedině tím, můžeme dosáhnout toho, že příští vláda se nezačne chovat k občanům stejně přezíravě jako ta současná, že příští parlamentní většina konečně dovolí omezit svou moc obecným referendem, že přijme inspiraci švýcarským systémem referend a možná bude přístupná i myšlenkám na odvolatelnost politiků. Je důležité, aby nová vláda nastoupila k moci s vědomím, že občané ji mohou smést. Vláda se musí bát svých občanů.

Splňme si sen!
http://vodypitel.is-a-geek.org/galerie/StopVlade2012-04-21/dscf1376.jpg

Demokraté se zaklínají demokracií, ale zároveň se děsí, aby ji ti, po nichž demokracie nese jméno (tedy démos), nevzali náhodou vážně a nezačali ve veřejných záležitostech jednat po svém. Já je docela chápu. Nutno říct, že jejich obavy nejsou úplně neopodstatněné, neboť rozzlobený lid se nemusí chovat vždy spořádaně, ale občas (nedejbože) třeba jako oživlý golem. Na druhé straně bez lidového pohybu se bahnité vody parlamentní politiky nerozčeří. Většina protestujících ale určitě netouží po zrušení parlamentu.
Líbí se mi závěr diskusního příspěvku pana Macháčka: "Vláda se musí bát svých občanů". Jasně, po časech, kdy se občané bojí své vlády, přece nikdo z nás netouží.

píšete....Demokraté se zaklínají demokracií, ale zároveň se děsí, aby ji ti, po nichž demokracie nese jméno (tedy démos), nevzali náhodou vážně a nezačali ve veřejných záležitostech jednat po svém......
Jsem přesvědčen, že naše vláda zastupující zájmy a usurpující moc menšiny se skrývá za formálním a proto nedemokratickým smýšlení. Parlament, prezident a démos ještě stále otálí s poctivým zájmem o seznámení se se základními nároky, které klade demokratický režim na občana pluralitní společnosti.
Občan pouze a stále vyslovuje doufání, že možná příští vláda dovolí omezit svou moc obecným referendem, že přijme inspiraci švýcarským systémem referend a možná bude přístupná i myšlenkám na odvolatelnost politiků..............
Pokud se vláda a občan nebojí zákonů a zároveň si zákonů i váží jako moudré dohody, nelze mluvit o společnosti demokraticky smýšlejících.
Znalost neformální demokracie je nepříjemnou povinností .....pomyslel jsem si.

Ten článek v Právu je opravdu nesmyslný. Proč by měl někdo být vylučován z toho, aby usiloval o pád vlády. Pokud si Pehe myslí, že by to tak mělo být, ať prosazuje zákony, které to omezí. Jinak zatím v ústavě máme pořád právo na to, postavit se proti vládě, která porušuje lidská práva. A já tvrdím, že to naše vláda dělá.

Odbory byly a možná ještě jsou a snad i budou silou, která dokázala smést vládu, vyhnat kolonizátory, dosadit prezidenty, guvernéry i nové vlády. Ne vždy to byl kdovíjaký zázrak, ale v souhrnu lepší, než partaje.

Peheho i naše obavy by měly jít jinou cestou - opačnou. Bát se musíme toho, že jednou už občané nebudou schopni odstranit demokraticky zvolenou vládu!

Není tomu snad ani rok, kdy pan Pehe ve svých komentářích zhusta tepal díru systémové korupce, jíž ze státního ročně propadá kolem 100mild.Kč, korupční typ politické strany apod. Teď je však již jaro12, vládní představitelé zradikalizovali svou arogantní ignorací nejen odborové svazy a prošla přímá volba prezidenta. Moc odborů, které už přiznaly, že na jakoby jednáních s vládou nemohou prosadit ani zedko, hrozí přerůst do pro čistotu demokracie bezprecedentních rozměrů, kdyby se náhodou vláda (sama) položila. V této situaci by se dal strach nejednoho politologa opsat Kohákovým modelem jako obava spíš z demagogie, kterou lidé rozptylují vírou v demokracii zastupitelskou (již tedy ne jako obava z korupce, proti níž lidé staví víru v klady nástrojů přímé demokracie). Tento posun v rétorice pana Pehe vnímám jako zaleknutí se i svých „včerejších“ komentářů. Jak píše v dnešním Právu: „..bychom se zároveň měli tázat, zda je chyba opravdu jen v ´systému´, nebo také v ´nás´. Zaleknutí se toho „nás“ si skoro nikým nevolení politologové můžou dovolit, mají to zkrátka jednodušší:-).

Jenom ale nevidím na obzoru žádné náznaky na reálnou změnu systému - a to mě trošku znervózňuje.

Další článek pana Peheho, v němž se ptá "zda je chyba opravdu jen v „systému“ anebo také v „nás“ je k nalezení zde: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=16326
Podotýkám, že chyba v nás je jistě taky - měli bychom být ještě mnohem aktivnější.

Když si připustíme, že chyba je v lidech, kteří ten krásný systém, jakým je demokracie, kazí, museli bychom začít uvažovat i o tom, zda za reálného socialismu náhodou také nebyla větší chyba v lidech než v režimu. Cožpak není krásné žít v systému, který je založen na rovnosti? Samozřejmě, jenže vtip byl v tom, že ta rovnost nebyla skutečnou rovností, ale pouze deklarovanou, že někteří "si byli rovnější",jak se s oblibou říkalo mezi lidmi. Co když je to takhle i s nynější demokracií? Co když je pro některé lidi zkrátka "demokratičtější", než pro jiné? A je potom ta chyba v lidech nebo v systému, který není tím, zač se vydává?

mezi formální demokracií - jak socialistickou postavenou na totální vládě jednoho politického seskupení, tak neoliberální postavenou na usurpaci moci ignorací ústavy jednoho politického seskupení během volebního období.
A demokracii neformální - založné na většinou ctěné ústavě, která násilím práva znemožňuje exesivní politický režim příkladně zdejšího střihu.
Taková demokracie není ani mou magorií, ani zlatým teletem.
To že nám tak připadá, začíná být výmluvou za naši neschopnost pozvednout pohled z vlastního talíře ........pomyslel jsem si.

Ale jak donutit lidi, aby ty zákony a ústavu ctili, když to není jejich vlastní vůle? Jedině násilím. Ano, proti těm, kteří ústavu a zákony nectí, bude třeba použít násilí. Jenže, co když nakonec bude více těch, kteří je nectí, než těch kteří je ctí? Bude to ještě pořád demokracie?

a odvěký. Již staří Řekové.......
Velmi pochopitelná nechuť společenské většiny se stále, úmorně zaobírat permanentním úsilým lstivých strhnout na sebe společenskou moc je nabíledni. Existují pouze periody - vesměs jako echo velkých masakrů -, kdy touha po svobodě jedince je natolik silná, že většina občanů je ochotna tu úmornost vzít na sebe . V několika společnostech se dnes taková většina nachází.
A mnohdy stačí jen těch 51 procent....všiml jsem si.
A jak té většině k zájmu o to dopomoci, když šok nepomohl? Úmornou osvětou - tedy dnes úmornou komunikací.

Myslím, že Peheho myšlenka je jednoduchá a jasná. Opozici proti vládě by měla vést sociální demokracie a další opoziční strany, iniciativy a uskupení, ne odbory, ty by se měly více zasazovat za práva zaměstnanců. A to hlavně proto, že sociální demokracie a další opoziční strany mohou a měly by mít připravenou alternativu a tu odbory nemají a nemohou mít - vládu sestavovat nebudou. Odbory by měly být nezávislé nejen na současné vládě, ale i na opozičních stranách a naopak, opoziční strany by měly být nezávislé na odborech. Je fajn, že odbory uspořádaly tak velkou demonstraci, také jsem ji fandil a fandím, ale v tomto sporu jsem na straně Peheho a Novotného, ne Slačálka.

Pan Pehe píše v článku odkazovaném výše panem Jedličkou jako posledním, že „specifikem české partokracie je, že politické strany u nás jsou slabé a neduživé, přesto mají enormní vliv a moc, což znamená, že politicko-ekonomické dění v zemi kontrolují poměrně malé skupiny „mocných“, tedy jakési oligarchie.“

Dále tamtéž konstatuje, že „politické strany, a stranictví obecně, u nás těžko posílíme, když budeme jakoukoliv kritiku české partokracie vnímat jako útok na politické strany.“

V textu odkazovaném paní Hájkovou pak uvádí, že „Václav Bělohradský má pravdu, když upozorňuje, že se u nás místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice.“

Vždyť je to pořád dokola. Pojďme si tedy ujasnit, v čem to vlastně žijeme. V parlamentní demokracii nebo ve svérázné partokracii?

Jestliže tady máme reálnou parlamentní demokracii a politické strany mohou hájit a hájí zájmy svých voličů, tak nechť se odbory (a občanská společnost vůbec) skutečně zastaví před branami parlamentní politiky.

Máme-li tady systém, v němž politické strany hájí především zájmy těch ekonomicky mocných, kteří si je vlastně zprivatizovali, pak vstupují odbory (a občanská společnost vůbec) do politiky (i parlamentní) oprávněně.

Co to tady vlastně máme?

a nemáme zde opozici, která není ekonomicky mocnými infiltrována.
Máme opozici natolik paralysovanu korupcí, že není schopna vlastní silou plnit své poslání.
Máme vládu ovládanou kleptokracií, která ztrácí pud sebezáchovy.
A máme zatím vitální odbory, které ještě plně nepostihl osud příkladně britských odborů, které byly nástupem neoliberalismu rozdrceny.

Martine Šimso, to není moc logické. V opozici, nebo-li odporu, proti vládě může stát každý. A zrovna tak nechápu, proč by zrovna měly být nepolické. Nikdy tak tomu nebylo a snad ani nebude. Jak jsem řekl, existuje mnoho politiků, premiérů a prezidentů, kteří vyšli z odborů a byli jimi do funkcí protlačeni.

A pořád ta nesmyslná otázka, co by odbory dělaly, kdyby vláda padla. Nechci jim radit, ale mohly by například dalšími demonstracemi a generálními stávkami bránit sestavení vlády a dalším volbám, dokud se partaje nedemokratizují (kvóty a zástupci občanské společnosti na kandidátkách) a nebo nevznikne nový subjekt. To není úplně nová cesta, ale proč pořád experimentovat?

Mimochodem - každý by si mohl vzpomenout na prezidenta, kterého dostaly k moci odbory. Schválně. Napovím, nemusíte hledat daleko, jen trochu na severu, ale ne moc :-))

Nebudou-li odbory dělat politiku, bude politicky mávat někdo s nimi, učili mne, „bosse horníků“, odboroví předáci Západu již v roce 1990. Odbory jsou zatím ještě (chválabohu), nejorganizovanější složkou občanské společnosti. Volání po nátlaku občanské společnosti na politiky s vyloučením odborů, je tedy nějaký podivný záměr, ba až podvod. Bez občanského nátlaku na profesionální politiky neexistuje žádná demokracie, podtrhuji, žádná, teda ani ne ta parlamentní.
Nejubožejším projevem politické moci je, když jiným zakazuje chovat se takovým způsobem, jakým se ona sama dostala ke své moci. Současnou moc vynesla na vrchol „ulice“ a proto dneska z každého jejího projevu má existenční hrůzu.

Podobně jako Pehe formuluji jen své přání: Lepší by bylo, kdyby opozici proti vládě vedla sociální demokracie a ne odbory. Samozřejmě každý může jít proti vládě, včetně odborů a kritiku a protesty podporuji. Jen si myslím, že je trochu nešťastné, že u nás jsou hlavní opoziční silou odbory a ne politické strany, protože politické strany mohou nabídnout politickou alternativu, odbory ne. Odbory přece nebudou řešit nastalou situaci, ani sestavovat novou vládu v případě, že by současná padla. Netvrdím, že odbory musí být nepolitické, jejich blízkost k levicovým stranám je logická z jejich zaměření. Tento názor není totožný s názorem Klause z devadesátých let, ten odmítal politickou angažovanost občanů a občanských iniciativ jako takovou - požadoval, aby se občané vyjádřili pouze vhozením svého hlasu při volbách, jinak mlčeli, proto jsem reagoval polemicky na Slačálkův článek. To přece Pehe nechce, proto jsem Slačálkovu argumentaci nazval demagogickou.

Souhlasím s panem Šimsou, bylo by lepší, kdyby se odbory mohly věnovat svému prvoplánovitému poslání, to že jdou dnes dále, je nešťastná piha na kráse. K tomuto tvrzení musím však přehlídnout všecky mnohem větší bradavice a pijavice na naší krásné demokracii. Omlouvám se tomu termínu. Ve stínu bradavic lze pochopit i přehánění Ondřeje Slačálka směřované pánovi, který byl jistě přirovnánim ke Klausovi pře-převelice polichocen..

V tom druhém článku, kde Jiří Pehe rozvádí, proč se obává o osud demokracie, pokud odbory získají moc svrhávat vlády, si nápadně notuje nejen s Klausem, ale také s Kalouskem: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1126672097-otazky-vaclava-moravce/212411030500506/obsah/201684-miroslav-kalousek-top09-ministr-financi-1-mistopredseda-strany-bohumir-dufek-predseda-asociace-samostatnych-odboru/

Už jsem napsal, že si náhlé opatrnictví významných aktivistů vysvětluji strachem z úspěchu. V hrůze z toho, že věci se konečně pohnou k lepšímu, že Jiří Pehe v té chvíli získá skutečný vliv na další vývoj a že na něj tím pádem padne zodpovědnost za to, co bude dál, přehlíží nejméně dvě zásadní skutečnosti:

1) Chování politických stran není ani zdaleka demokratické. Ohrožují demokracii daleko víc než odbory, které by „přepisovaly výsledky voleb‟, protože na jejich program nemají žádný vliv voliči a jen malý řadoví členové, pravidla parlamentní demokracie si strany samy stanovily a přepisují je, kdykoliv se jim to hodí, a vždycky po volbách si začnou dělat svou politiku, na které se dohadují nanejvýš mezi sebou, zcela bez ohledu na voliče a zpravidla i na předvolební sliby. Navíc i mezi sebou se zpravidla nedohadují všechny, jejich cílem bývá spolčit se v co nejmenším počtu a ostatní převálcovat. Není porušování předvolebních slibů a prosazování politik, o kterých v předvolební kampani nebyla řeč, přepisováním výsledků voleb?

Tragikomickou kuriozitou partokratického systému je TOP 09, která většinu těch zrůdností, které páchá, skutečně slibovala, a její voliči, kteří jí přesto sedli na lep. Někteří z nich přesto aspoň dodatečně shledávají, že takhle si to přece jen nepředstavovali.

A není přepisováním výsledků voleb systém vládních koalic a parlamentních většin, ve kterém je menšinová opozice odstavena od jakéhokoliv vlivu na výslednou politiku? (Sám mám v tomto směru máslo na hlavě, když nám strany vykládaly o potřebě silné vlády a posilovaly většinové prvky volebního systému, nijak jsem se nebouřil.)

2) Odbory ještě vládu nesvrhly. K jakés takés naději na svržení současné, vysloveně zločinné, vlády se teprve přiblížily, a to za spolupráce nejen všech odborových organizací, ale také řady dalších občanských iniciativ. Vůbec nehrozí, že by vlády padaly z rozmaru jedné odborové centrály nebo nějaké koalice několika odborových svazů. A nehrozí, že by odbory přepsaly ústavu tak, aby něco takového umožnila. Svrhnout vládu odbory nemohou a ani nebudou moci jinak než jednotným postupem a ve spolupráci s dalšími složkami občanské společnosti.

Vládu můžeme svrhnout jedině všichni společně. A musíme to udělat. Svržení vlády nespokojenými masami lidí není žádná hrozba pro demokracii. Je to hrozba jen pro politické strany. A právě té hrozbě se říká demokracie.