Deník Referendum Domov

Poslední léta se o Baťovi mluví často. Ekonomická krize, nebo to, co je za ní vydáváno, si říká o řešení. Objevují se novináři, politici a ekonomové, kteří tvrdí, že nemusíme chodit s návody na řešení daleko. Už jednou jsme prý měli génie, kteří si s krizí – a to ne menší, než s tou světovou z přelomu 20. a 30. let 20. století – uměli poradit na jedničku. Poučení z dějin má ale pár háčků.

Baťa kam se podíváš
Baťové doprovázejí lidi ze zlínského kraje na každém kroku. Odhalují se jim sochy, připomínají je názvy ulic, pojmenovávají se po nich místní instituce. S Baťou jsou spojovány či přímo jejich jména nesou školy, restaurace, firmy „s tradicí“, nemocnice či hřbitovy. Setkáte se s ním v nasvícených výkladech místních knihkupců i v šeru knihoven, kde vystavené biografie reprezentantů koncernu zaplňují speciálně zřizované čestné koutky. Baťovská hesla pronikají jako populární marketingový produkt do místních předvolebních zápasů téměř všech politických stran. Politici se předhánějí v otevírání baťovských výstav a pořádání odborných konferencí. Na stránkách regionálních novin se vždy objeví alespoň malý odkaz na slavné rodáky, často však mnohem více. Člověk aby se pomalu bál otevřít sardinky… Baťa jako odznak tolik oceňované regionální identity prostě funguje na 100%. Ale tím to nekončí.

Baťovskou paměť si osvojil jak současný premiér, který na ní neváhal postavit část své kampaně v posledních parlamentních volbách, tak například „nejznámější“, protože nejcitovanější český ekonom Milan Zelený. Baťou se oháněl a ohání Miloš Zeman. Mohli bychom ovšem pokračovat mnohem déle. Podobná situace panuje na Slovensku, strana Sloboda a Solidarita už se baťovskými symboly a hesly představuje na oficiálním webu; prezidenti Schuster či Gašparovič dávají Baťu za vzor hodný následování, či se přímo účastní baťovských vzpomínkových rituálů.

Hesla a myšlenky slavných ševců se používají v téměř jakémkoliv kontextu; … to už je osud velkých géniů. Dají se naplnit různým obsahem, neoliberální politice se ovšem nejlépe hodí baťovská motta poučující nás o tom, že ekonomická krize je „krizí morální“, a že tedy krizi překonáme pouze tak, když si každý z nás jednotlivě pevnou morálku (opět) osvojí. Chyba prý není v ekonomickém systému, ale v málo pracujícím, na dluh žijícím, nedisciplinovaném člověku.

Mnozí k Baťům přistupují „doslovně“, jako k nezpochybnitelným autoritám a andělským poslům minulosti (a budoucnosti) – až fascinujícím projevem uhranutí jsou právě texty Milana Zeleného, ale také mnohých historiků a publicistů. Jiní, jako Ondřej Vaculík, berou systém symbolizovaný jmény Baťů s jistou dávkou ironie. Zalíbení v ohleduplném, „sociálním“ kapitalismu a nostalgii po něm ale neskrývají. Všichni věří, že bychom se dnes měli poučit právě z této kapitoly českých dějin.

Co byl batismus, a proč jej máme tolik milovat
Proč tolik vzruchu zrovna kolem Baťů? Bylo jejich ekonomické myšlení skutečně natolik zajímavé a originální, aby jej bylo možné dnes s takovou pompou vzývat? Podíváme-li se blíže k myšlenkovému horizontu Baťů a dalších projektantů podniku, je možné dost rychle poskytnout negativní odpověď. Směs taylorismu a fordismu okořeněná o pár nápadů, jak si poradit v chudé oblasti Valašska a dostatečně zužitkovat jeho „lidské zdroje“.

Nápad se ujal i díky tomu, že byl podpořen mohutnými vojenskými zakázkami, jež se podařilo staršímu z bratrů (Tomášovi) získat po vypuknutí první světové války. Monopolizace českého trhu s botami tak byla nastartována a během 20. a 30. let rozvíjena a dovedena k dokonalosti metodou sněhové koule. Jistě, děj měl své peripetie, ale to podnikání v dobách kapitalismu přece musí mít již z principu. Na příběhu nejvíce fascinoval a fascinuje jedinečný úspěch „českého podnikání“.

Co se podařilo už ve své době dovést téměř k dokonalosti, byl ideologický obraz Zlína jako města budoucnosti a batismu jako kapitalismu s lidskou tváří. Právě tomuto obrazu dnes česká společnost podléhá o to více, o co intenzivněji se jej komunisté před rokem 1989 pokoušeli narušit. Pokud budeme posuzovat kritiku bastismu z pramenů, jako je film Botostroj (1954), nelze než odmítavým postojům přitakat.

Botostroj je, na rozdíl od své předválečné literární předlohy T. Svatopluka, dílo dost „perverzní“. Soustředí se na morální profil (zvrhlost) baťovských mocipánů. Vyvrátit perverzní kritiku, potažmo kritiku perverznosti a navrátit se k obrazu uctívání bylo po Listopadu snadné. Pod stůl bohužel spadly všechny věcné argumenty o batismu jako důkladně propracovaném systému vykořisťování a jako „laboratoři“ disciplinace dělníků.

Komplexní výrobní a sociální systém sice nebyl originální, využíval starší a cizí zkušenosti, ale také dával nové impulsy uplatňující se v českých zemích v takové míře poprvé. Novátorskou a na dobové poměry štědrou sociální politiku, stavby nových nemocnic či různé zaměstnanecké benefity, které tvoří páteř oné „sociálnosti“ baťovského podnikání, je zapotřebí doplnit o praxi, na níž se dnes trochu zapomíná a bez které nemůžeme celému systému porozumět. K tomu alespoň pár řádků.

Málo je slyšet o praktikách koncernu, které doprovázely onen „vyšší standard“ baťamanů. Nemluví se o všudypřítomných kontrolách zaměstnanců zasahujících jak do provozoven továren, tak intimního prostoru domova, o zákazu jakékoliv sebeorganizace dělníků (odborů), o pronásledování kritiků (nikoliv pouze komunistů, ale i sociálních demokratů, politicky organizovaných či jen domněle nedostatečně loajálních zlínských živnostníků, intelektuálů, aj. více zde).

Vzpomínky na ty, kteří si u Bati vydělali na pěkné živobytí, zastiňuje dobově mnohem obvyklejší příběhy tisíců dělníků, které koncern zaměstnával na rok či dva, tj. dobu, v níž se zapracovali, tvrdě pracovali, ale na onen očekávaný nadstandardní plat nedosáhli. Právě obrovská fluktuace pracovních sil byla pro toto podnikání výhodná. Vedle vysokého standardu zaměstnanecké elity, bydlící ve známých funkcionalistických domcích zlínských předměstí, měla naprostá většina zaměstnanců mnohem horší plat i životní podmínky a byla neustále ohrožena možností propuštění.

Vizi blahobytu a dokonalého zaměstnance („průkopníka“, selfmademana, atp.) měli pod vlivem baťovských médií podléhat všichni, jen vrstva těch nejvýkonnějších a nejpřizpůsobivějších ji mohla uvést do praxe a to mnohdy jen dočasně. Jen oni byli příjemci oné štědré sociální politiky. Stavět proti sobě jednotlivé vrstvy zaměstnanců a povzbuzovat pracovní nasazení příslibem vzestupu na jedné straně a hrozbou úpadku na druhé, bylo jednou ze základní strategií vnitřní politiky koncernu.

V dobách hluboké hospodářské krize 30. let a průměrné dvacetiprocentní nezaměstnanosti byl každý za práci rád a lépe se smiřoval s omezením osobních i kolektivních práv i s požadavky na větší pracovní nasazení. Krize tak fakticky pomohla dotvářet na svou dobu velmi propracovaný systém dohlížení a represe a zvyšovat výkonnost dělníků.

Lidské tváře kapitálu
Souvislost mezi dnešním hledáním „lidské tváře“ kapitalismu a baťovskou pamětí je zřejmá. Baťové jsou veřejně dostupní hrdinové „českého kapitálu“, jejich význam je občas podpořen dalšími motivy. V poslední době jsme mohli vidět Baťu v roli zachránce židů. Nedávná kampaň o Janu Baťovi, představující jej jako Oskara Schindlerova českých dějin, měla mimo jiné ukázat, jak lidsky, obětavě a soucitně se zodpovědný správce velkého kapitálu chová ke „svým“ lidem.

Paradoxně právě na tom, jak se podnik vypořádával se svými zaměstnanci, kteří se v II. republice a po nacistické okupaci dostali do kolonky „rasově méněcenní“, se ukazuje opomíjená tvář batismu. Na minci, s níž si musel hodit každý rasově pronásledovaný, byl z jedné strany jeho vřelý a z druhé mrazivý úsměv. Jestliže byl ohrožený zaměstnanec „použitelný“, tj. výkonný a slibující zvýšení zisku, nebyl problém ho zachránit před nacistickým pronásledováním a „vyvézt“ mimo dosah Třetí říše někam, kde mohl dál sloužit průmyslovému impériu. Jestliže zaměstnanec použitelný v zahraničí nebyl, dostal výpověď a byl mu vystaven doporučující list k dalšímu potenciálnímu zaměstnavateli. Za dané situace trochu cynické (více o tomto tématu zde).

Nakonec je tak užitečné paměť baťovského podnikání trochu „roztáhnout“ a nespojovat ji jen s I. republikou. Firma Baťa se totiž velmi dobře adaptovala nejprve na podmínky fašizující II. republiky, během níž ještě lépe zhodnotila ekonomický kapitál jako kapitál politický – vedení koncernu mělo skrze „své“ ministry a lidi v hospodářských radách značný vliv na politiku celé země.

Žádný problém ale nepředstavovalo ani prostředí protektorátu. Baťa odjel do Ameriky, ale baťovský systém beze změn fungoval po celou dobu války jako hodinky, zvětšoval produkci a zisky. Druhá světová válka sice odřízla podnik od některých trhů, ale zároveň mu umožnila další rozkvět a expanzi v nacisty kontrolovaných zemích. Využití válečných zakázek i nucené práce polských i českých židů k tomu patřilo, ostatně stejně jako v případě mnoha jiných velkých koncernů.

Podstatná je kontinuita přístupu k zaměstnanci, onen volný přechod mezi nasazením a totálním nasazením „lidských zdrojů“, a adaptabilnost celého systému, který se dal použít v kapitalistickém hospodářství bez ohledu na dílčí i razantnější proměny politického prostředí.

To vše samozřejmě není specifikum jednoho jediného koncernu. Koneckonců podobné praktiky výroby, marketingu, využití metod odměňování, dohlížení i represe nejenže už ve své době zobecněly v různých odvětvích průmyslu a ve více zemích, ale zvláště některé byly později zdokonaleny.