Deník Referendum Domov

Koncem roku přicházeli na náš městský úřad lidé, které k nám poslal pracovní úřad. Dožadovali se, abychom s nimi od Nového roku uzavřeli pracovní smlouvu na veřejné práce, jak nám přísluší. Jenže pracovní úřad, který poskytuje peníze na jejich mzdy, s námi o tom neuzavřel žádnou smlouvu (ačkoli měl), takže ani my jsme uchazečům nemohli vyjít vstříc a posílali je s prázdnou pryč. Těžko jsme mohli toto patrně administrativní nedorozumění vyřešit, protože na pracovním úřadě si všichni vzali před koncem roku dovolenou.

Snažil jsem se odmítnutým alespoň povzbudit mysl, zvláště matkám, které přišly s dětmi. Například jedna měla čtyři a přišla i se svým manželem, sympatickým mužem. Ten vysvětlil, jak manželka o zaměstnání přišla a co všechno už udělala, aby je měla – a pořád nic. Nad ním, aby nebyl před zimou propuštěn, se jeho zaměstnavatel (velká stavební firma) slitoval. Jinak firma práci nemá, velkých zakázek je oproti minulým letům mnohem méně a malé se drobí na ještě menší. Se státními úřady a vůbec s veřejnými institucemi moc dobré zkušenosti nemají, takže našemu bezmocnému jednání se už ani nediví - usmál se a podali jsme si ruku. Jeho paní mírumilovně dodala, že ona ty baby na pracáku přímo nesnáší, neboť jsou zlé.

Nemám nadání rozpřádat s lidmi jejich osobní problémy, stydím se, zvláště když člověk nemůže nijak pomoci. Styděl jsem se, ačkoli mě to napadlo, rozdávat jim darovaná vína a alkoholy, které nám v úřadě zanechávají různí podnikatelé jako novoroční pozdrav. Co jim pomůže ryzlink vlašský, pozdní sběr, výběr z hroznů, ročník 2009, když nemají na elektřinu? Tak jsme to porůznu a potajmu jako krysy kancelářské sami vypili, ale o problému s nezaměstnaností, jejíž celoroční chronickou formu vždy vydatně posílí každá zimní propouštěcí epidemie, alespoň mluvili. Desetiprocentní nezaměstnanost mně z mysli nevymazal ani svatý Silvestr.

Zajímavé je, že všichni, kteří u nás (zatím marně) žádali o práci, jednali mírně a byli docela sympatičtí. Jako jakási skupina či občanský vzorek jednali uctivě, ačkoli by nám pochopitelně mohli dosti nadávat. Vehementně nadávat na radnici naopak chodí ti, kteří pro to nemají žádný důvod. Jejich první slova bývají: ve městě vládne takový bordel, že oni nemají kde zaparkovat. Jedna dáma, snad aby předvedla své nákladné ošacení (všimly si pozorné kolegyně), sveřepě vytloukala do stolu stížnost, kterou jsem hodnou chvíli nebyl schopen ani pochopit – při opravě ulice je obrubník chodníku u jejich domu o dva centimetry výše, než měl být, tvrdila. – Nu a co? otázal jsem se, a ona to znovu a odmlátila ukazovákem do stolu. - V čem tkví závada? věcně jsem se tázal, na což dáma ve stejném taktu odmlátila: Co více může ona jako slušný člověk konat, když na radnici sedí debilové, kteří nic nechápou? Budu si na vás stěžovat na kraji, konexe já mám! – a odkráčela, aniž by na kohokoliv pohlédla. Patří k určitému a respektovanému společenskému vzorku:

Ano, povýšení lidé nám taktují co a jak. Jejich mlátící ukazovák čtu z novin, jejich taktování čiší i z televize. Oni určují pohyb společnosti, směr toku peněz (abychom snížili nebo zvýšili jejich obrubníky), diktují priority veřejných zájmů, manipulují veřejné mínění a organizují, kdo a jak jim bude (po volbách) sloužit. Čím méně peněz ve veřejných rozpočtech, tím jejich ukazovák bude nemilosrdnější.

Ve skutečnosti se hlavním společenským problémem stává chudoba. Ovšem je to chudoba jiná, než kterou známe z Malého Bobše nebo televizně zprostředkovanou z Biafry. Žádné hladovění a nafouklá bříška malých dětí, ani ošacení nemusí nikomu chybět. Podstata naší chudoby se týká také otylých: Člověk – zejména rodina – není schopen trvale obhájit svou existenci v civilizačních nárocích současné společnosti. Protože nasytit o ošatit lze se z odpadků, které produkujeme. Pokud lidé přímo nežebrají a nechodí v hadrech, neznamená to, že nevedou vzhledem k současnému společenskému taktování nedůstojný a naprosto zavržený život. Že nejsou odsunuti více než žebráci, jejichž bída je zjevná, a leckdo se nad nimi ustrne. Naše chudoba je jiná než z dob Ladislava Zápotockého. Na proletariátu měli zájem alespoň jeho vykořisťovatelé, čímž sociální demokraté mohli s nimi jednat (o míře vykořisťování) a měli proti čemu stávkovat. Nebyli bezmocní – stávka byla mocným nástrojem. Současní chudí mají všechny svobody, které ústava zaručuje. Je samotné totiž nikdo nepotřebuje, tak proč by jim v něčem bránil. Sice mají jakési mizivé existenční zajištění, ale co by za to dali, kdyby je nějaký kapitalista začal vykořisťovat v rámci dlouhodobějšího pracovního poměru, zaručujícího kvalifikační růst a perspektivu v oboru. Vyloženě nám chybí vykořisťovatelé typu Bati. U nichž by se člověk, co nemá nic a přišel z holýma rukama, mohl lety prodřít ba i k cihlovému domku.

Přišla paní, vdova, zdatná účetní v nejlepších letech, odpočty přípočty DPH žádný problém; vyprávěla, jak třikrát přišla o zaměstnání vinou vedení podniku, které když si dost nahrabalo, tak zadlužený podnik zavřelo, aby si na jiném místě otevřelo fungl nový, nezadlužený. Když se to opakovalo potřetí, jako účetní už ten fígl znala, a proto včas sama odešla. Kalouskův povislý ret z finanční krize vůbec nevybízí k žádné kultuře pracovních poměrů. Naopak je záminkou k tomu, aby dynamičtí podnikatelé, co vědí jak se přizpůsobit trhu, si za ušetřené mzdové prostředky (a pochopitelně odvody) výhodně nakoupili audiny (ale o tom už jsem psal onehdy). Krize jim poskytuje záminku nic neplánovat a svou odpovědnost redukovat, protože trh i finance jsou labilní, viďte, kdežto kvality audiny stabilní.

Pochopil jsem, že když člověk čtyřikrát, pětkrát přijde nezaviněně o zaměstnání, když bezúspěšně absolvuje padesát přijímacích pohovorů, z nichž ve třiceti případech ho manažeři o nepřijetí ani nevyrozumí, už nemá sílu natož chuť obstát v civilizačních nárocích současné společnosti. (Mimochodem i dítě z nejchudší rodiny musí mít mobil, aby je spolužáci nešikanovali.) Nejsme-li schopni jako kapitalisté (však já su pravičák, pravda) vytvořit podmínky pro nějaký nový strašný Botostroj, který by lidem dal i docela vykořisťovatelskou perspektivu probít se k nám, co zatím trvale máme na elektřinu, vodné, stočné, nájemné i pravidelné vyvážení popelnice, ba i do kavárny si čas od času zajdeme, pak je třeba vládním prohlášením snížit ty civilizační nároky. Je čas, můj milý kolego Nečasi (su za ODS, i když nezávislý), vyhlásit dvouletkový vládní plán na začlenění vyčleněných do naší pospolité členěnosti. Prosím, vymysli, kolego Nečasi, takový kapitalistický vykořisťovatelský plán, který by zase byl pro všechny lidi, jak tomu bylo za Bati.