Hlavním společenským problémem se stává chudoba. Ovšem je to chudoba jiná, než kterou známe z literatury. Rodiny nejsou schopny trvale obhájit svou existenci v civilizačních nárocích současné společnosti. Je třeba zcela vážně hledat nějaké východisko.

Koncem roku přicházeli na náš městský úřad lidé, které k nám poslal pracovní úřad. Dožadovali se, abychom s nimi od Nového roku uzavřeli pracovní smlouvu na veřejné práce, jak nám přísluší. Jenže pracovní úřad, který poskytuje peníze na jejich mzdy, s námi o tom neuzavřel žádnou smlouvu (ačkoli měl), takže ani my jsme uchazečům nemohli vyjít vstříc a posílali je s prázdnou pryč. Těžko jsme mohli toto patrně administrativní nedorozumění vyřešit, protože na pracovním úřadě si všichni vzali před koncem roku dovolenou.

Snažil jsem se odmítnutým alespoň povzbudit mysl, zvláště matkám, které přišly s dětmi. Například jedna měla čtyři a přišla i se svým manželem, sympatickým mužem. Ten vysvětlil, jak manželka o zaměstnání přišla a co všechno už udělala, aby je měla — a pořád nic. Nad ním, aby nebyl před zimou propuštěn, se jeho zaměstnavatel (velká stavební firma) slitoval. Jinak firma práci nemá, velkých zakázek je oproti minulým letům mnohem méně a malé se drobí na ještě menší. Se státními úřady a vůbec s veřejnými institucemi moc dobré zkušenosti nemají, takže našemu bezmocnému jednání se už ani nediví - usmál se a podali jsme si ruku. Jeho paní mírumilovně dodala, že ona ty baby na pracáku přímo nesnáší, neboť jsou zlé.

Nemám nadání rozpřádat s lidmi jejich osobní problémy, stydím se, zvláště když člověk nemůže nijak pomoci. Styděl jsem se, ačkoli mě to napadlo, rozdávat jim darovaná vína a alkoholy, které nám v úřadě zanechávají různí podnikatelé jako novoroční pozdrav. Co jim pomůže ryzlink vlašský, pozdní sběr, výběr z hroznů, ročník 2009, když nemají na elektřinu? Tak jsme to porůznu a potajmu jako krysy kancelářské sami vypili, ale o problému s nezaměstnaností, jejíž celoroční chronickou formu vždy vydatně posílí každá zimní propouštěcí epidemie, alespoň mluvili. Desetiprocentní nezaměstnanost mně z mysli nevymazal ani svatý Silvestr.

Zajímavé je, že všichni, kteří u nás (zatím marně) žádali o práci, jednali mírně a byli docela sympatičtí. Jako jakási skupina či občanský vzorek jednali uctivě, ačkoli by nám pochopitelně mohli dosti nadávat. Vehementně nadávat na radnici naopak chodí ti, kteří pro to nemají žádný důvod. Jejich první slova bývají: ve městě vládne takový bordel, že oni nemají kde zaparkovat. Jedna dáma, snad aby předvedla své nákladné ošacení (všimly si pozorné kolegyně), sveřepě vytloukala do stolu stížnost, kterou jsem hodnou chvíli nebyl schopen ani pochopit — při opravě ulice je obrubník chodníku u jejich domu o dva centimetry výše, než měl být, tvrdila. — Nu a co? otázal jsem se, a ona to znovu a odmlátila ukazovákem do stolu. - V čem tkví závada? věcně jsem se tázal, na což dáma ve stejném taktu odmlátila: Co více může ona jako slušný člověk konat, když na radnici sedí debilové, kteří nic nechápou? Budu si na vás stěžovat na kraji, konexe já mám! — a odkráčela, aniž by na kohokoliv pohlédla. Patří k určitému a respektovanému společenskému vzorku:

Ano, povýšení lidé nám taktují co a jak. Jejich mlátící ukazovák čtu z novin, jejich taktování čiší i z televize. Oni určují pohyb společnosti, směr toku peněz (abychom snížili nebo zvýšili jejich obrubníky), diktují priority veřejných zájmů, manipulují veřejné mínění a organizují, kdo a jak jim bude (po volbách) sloužit. Čím méně peněz ve veřejných rozpočtech, tím jejich ukazovák bude nemilosrdnější.

Ve skutečnosti se hlavním společenským problémem stává chudoba. Ovšem je to chudoba jiná, než kterou známe z Malého Bobše nebo televizně zprostředkovanou z Biafry. Žádné hladovění a nafouklá bříška malých dětí, ani ošacení nemusí nikomu chybět. Podstata naší chudoby se týká také otylých: Člověk — zejména rodina — není schopen trvale obhájit svou existenci v civilizačních nárocích současné společnosti. Protože nasytit o ošatit lze se z odpadků, které produkujeme. Pokud lidé přímo nežebrají a nechodí v hadrech, neznamená to, že nevedou vzhledem k současnému společenskému taktování nedůstojný a naprosto zavržený život. Že nejsou odsunuti více než žebráci, jejichž bída je zjevná, a leckdo se nad nimi ustrne. Naše chudoba je jiná než z dob Ladislava Zápotockého. Na proletariátu měli zájem alespoň jeho vykořisťovatelé, čímž sociální demokraté mohli s nimi jednat (o míře vykořisťování) a měli proti čemu stávkovat. Nebyli bezmocní — stávka byla mocným nástrojem. Současní chudí mají všechny svobody, které ústava zaručuje. Je samotné totiž nikdo nepotřebuje, tak proč by jim v něčem bránil. Sice mají jakési mizivé existenční zajištění, ale co by za to dali, kdyby je nějaký kapitalista začal vykořisťovat v rámci dlouhodobějšího pracovního poměru, zaručujícího kvalifikační růst a perspektivu v oboru. Vyloženě nám chybí vykořisťovatelé typu Bati. U nichž by se člověk, co nemá nic a přišel z holýma rukama, mohl lety prodřít ba i k cihlovému domku.

Přišla paní, vdova, zdatná účetní v nejlepších letech, odpočty přípočty DPH žádný problém; vyprávěla, jak třikrát přišla o zaměstnání vinou vedení podniku, které když si dost nahrabalo, tak zadlužený podnik zavřelo, aby si na jiném místě otevřelo fungl nový, nezadlužený. Když se to opakovalo potřetí, jako účetní už ten fígl znala, a proto včas sama odešla. Kalouskův povislý ret z finanční krize vůbec nevybízí k žádné kultuře pracovních poměrů. Naopak je záminkou k tomu, aby dynamičtí podnikatelé, co vědí jak se přizpůsobit trhu, si za ušetřené mzdové prostředky (a pochopitelně odvody) výhodně nakoupili audiny (ale o tom už jsem psal onehdy). Krize jim poskytuje záminku nic neplánovat a svou odpovědnost redukovat, protože trh i finance jsou labilní, viďte, kdežto kvality audiny stabilní.

Pochopil jsem, že když člověk čtyřikrát, pětkrát přijde nezaviněně o zaměstnání, když bezúspěšně absolvuje padesát přijímacích pohovorů, z nichž ve třiceti případech ho manažeři o nepřijetí ani nevyrozumí, už nemá sílu natož chuť obstát v civilizačních nárocích současné společnosti. (Mimochodem i dítě z nejchudší rodiny musí mít mobil, aby je spolužáci nešikanovali.) Nejsme-li schopni jako kapitalisté (však já su pravičák, pravda) vytvořit podmínky pro nějaký nový strašný Botostroj, který by lidem dal i docela vykořisťovatelskou perspektivu probít se k nám, co zatím trvale máme na elektřinu, vodné, stočné, nájemné i pravidelné vyvážení popelnice, ba i do kavárny si čas od času zajdeme, pak je třeba vládním prohlášením snížit ty civilizační nároky. Je čas, můj milý kolego Nečasi (su za ODS, i když nezávislý), vyhlásit dvouletkový vládní plán na začlenění vyčleněných do naší pospolité členěnosti. Prosím, vymysli, kolego Nečasi, takový kapitalistický vykořisťovatelský plán, který by zase byl pro všechny lidi, jak tomu bylo za Bati.

    Diskuse
    VK
    January 3, 2012 v 11.14
    Až na dřeň
    V zásadě není co dodat.
    MN
    January 3, 2012 v 11.16
    Jiná chudoba?
    Nejsem si jist, nakolik myslí autor svůj text vážně nebo jako ironii. Nicméně pravdu má v tom, že dnes je chudoba jiná než v době L. Zápotockého. Dnešní chudoba v našem kapitalistickém skanzenu je způsobena zákonodárnou činností vlády a parlamentu pod taktovkou hlavně ODS, a za podpory manipulujících médií. A proti tomu se opravdu těžko stávkuje...
    MM
    January 3, 2012 v 13.45
    Botostroj?
    Nepovažuji v tomto případě za úplně šťastné použití obrazného pojmenování BOTOSTROJ pro Baťův podnik. Existence jeho firmy v meziválečném období s sebou přinesla jistě mnoho pozitivního, ale i negativního. Pojem BOTOSTROJ však u mnohých vzbudí asociace k propagandistické agitce T. Svatopluka, ať už v původní knižní podobě, nebo filmové adaptaci z 50. let, která si z ambivalentního přínosu baťovské pracovní a sociální kultury vybírá jen to, co se jí hodí, a navíc to umně zkarikuje. A na tento obraz se pan Vaculík jistě neodvolává. Možná i proto může článek vyznívat ironicky, i když to asi autorův záměr nebyl.
    January 3, 2012 v 14.15
    Pane Vaculíku tleskám
    větě, která vystihuje povahu dnešní chudoby u nás. Píšete
    "Člověk – zejména rodina – není schopen trvale obhájit svou existenci v civilizačních nárocích současné společnosti."
    Obrat "civilizační nároky té společnosti, v níž člověk žije" to je to případné slovní spojení, které jsem velmi dlouho hledala. Ještě za komunistů jsem se to snažila opsat tak, že pocit chudoby je relativní vzhledem k vymoženostem, které má člověk k dispozici, a že záleží na nivó ve společnosti, zda se s danými prostředky člověk cítí být chudý či nikoli. Například by byl člověk bez auta v Americe nemožný-chudák, u nás v té době nikoli.
    Vy za ty civilizační nároky jmenujete, že dítě má mít mobil (jinak by se cítilo vyřazené-chudé), nebo rodina má mít trvale na elektřinu, vodné, stočné, nájemné i pravidelné vyvážení popelnice,...
    Když jsme s manželem odešli do důchodu, najednou jsme už neměli peníze na knihy v množství, na něž jsme byli do té doby zvyklí, a protože nás i dřív těšili knihy víc než modernizace bytu, stali jsme se chudými příbuznými pro rodinu mého bratránka, která od 90. let modernizovala a hromadila majetek i peníze. Uvědomila jsem si, že moje pocity vůči rodině bratránka nemají co dělat se závistí, ani když mi předvádí své nové audi, ale že z jejich pohledu přestávám být rovnocenným partnerem i takových těch hovorů při rodinných seancích a stávám se objektem jejich soucitu, když se mi snaží nabízet své staré již neopužívané spotřebiče.
    Komunikace mezi námi se stává obtížná, protože chybí platforma, na níž bychom se shodli. Například v hovorech o politice. Pro něj žijí na jihu lidé líní a proto je Řecko v dluzích; nebo když tvrdím, že politici jsou tu od toho, aby regulovali trh a finanční instituce, on smečuje, že popírám platnost základních ekonomických zákonů, které musí politici respektovat.
    Ale vraťme se ještě k názvu Botostroj a k závěru Vašeho pěkného článku.
    Apelujete, aby i dnešní chudí dostali šanci se vypracovat, aby i děti chudých rodičů měli rovnou šanci - to je obdoba amerického snu a myslím, že se na Wall Street demonstrovalo taky proti tomu, že už to v Americe neplatí.
    O Vašem nápadu s novým Baťou budu přemýšlet, s tím si zatím nevím rady. Jde snad dvakrát vstoupit do téže řeky?
    Ještě mne dodatečně napadlo, že termín chudoba oba používáme ve smyslu, že člověk není úspěšný, že nevede přes svoji snahu dobrý život, že není váženým občanem. Například Sókratés ale byl vážený přes svoji materiální chudobu, ale zase ne všemi vážený. Taky se asi nelze úplně shodnout na definici úspěšného života, nebo na tom, co znamená žít dobrý život. Je opakem takového života život nedobrý=chudý? To jsou těžké kategorie, které stojí v pozadí Vašeho článku.
    January 3, 2012 v 20.32
    Ví Petr Nečas, že jsou u nás lidé, kteří nemají práci?
    Líbí se mi, jak se na závěr obrací Ondřej Vaculík na svého spolustraníka. To mě však vyprovokovalo k výše položené otázce. V Litoměřickém deníku různé osobnosti přáli k Novému roku.

    Dalajláma například přeje rok plný míru a přátelství, ale dodává "Nesmíte ale spoléhat na modlení či sedět se založenýma rukama, je třeba jít do akce, vstát a konat".

    Dominik Duka nám říká, že "bez naděje nelze žít a současná krize není důvod, abychom ztratili důvěru v sílu našeho rozumu, lidské solidarity a Boží pomoci".

    Nejlepší je Pavel Rychetský (můj kandidát na prezidenta): "Naší zemi - to znamená nám všem, kteří zde žijeme - přeji, abychom ve zdraví, zejména duševním, přežili to stupidní šílenství domácích i zahraničních hlasatelů jediné, neoliberální pravdy, jejíž uskutečňování způsobilo současnou globální hospodářskou krizi. A svým bližním samozřejmě přeji hlavně zdraví a lásku, bez které by život nestál za nic."

    A Petr Nečas?: "Vše dobré, hlavně zdraví a duševní pohodu. A také lásku blízkých. Víc vlastně nepotřebujeme." Tedy práci nepotřebujeme, pokud máme zdraví, duševní pohodu a lásku blízkých. To je předseda vlády v době hospodářské a společenské krize? Spíše fádní vedoucí z dob normalizace.
    MT
    January 4, 2012 v 8.23

    Řecko není v problémech, protože bylo nezodpovědné.

    Protože bylo nezodpovědné, stalo se Řecko "prvním na ráně".

    A pak nastupují ti zodpovědnější, zodpovědnější ...

    ... a ještě zodpovědnější ...
    SH
    January 5, 2012 v 18.54
    Zločin diletantismu.
    Botostroj nebotostroj, či výzva k Nečasovi na neobotostroj. To všechno je v mých očích v současnosti nepodstatné a především pro okamžitý život nezaměstnaných bezpředmětné. Doslova k zuřivosti mne ale dohání, že byrokrati si vezmou dovolenou v době, kdy se zásadně mění systém. Sám jsem byl dost dlouho vedoucím pracovníkem a proto vím, že kdybych si v době nějaké reorganizace či jiné změny vzal dovolenou, tak by mne ředitel prostě zlikvidoval. Takové řízení správy podle mého chápání není nějakým nedostatkem, je to zločin. Zločin diletantismu. Naprosté řídící neodbornosti.