Deník Referendum Svět

Píše a hovoří se o výměně izraelského vojáka Gilada Šalita za 1 027 palestinských vězňů. Celosvětový zájem o tento příběh je pochopitelný, protože ve stojatých vodách Mrtvého moře se alespoň zdánlivě cosi pohnulo. A o dobré příběhy je koneckonců nouze. Pro nápravu následků vzájemného konfliktu a nevraživosti mezi Palestinci a Izraelci však tento příběh neznamená nic, protože jeho podstata patří k překážkám vzájemného urovnání.

Palestinci slaví, pochopitelně, vždyť dokázali pohnout zeměkoulí: s teroristy z Hamásu se najednou nejen mluví, ale propouští se jejich bratři a sestry ve zbrani. I v Izraeli se slaví, tedy alespoň Giladovi blízcí a zastánci jeho výměny za vězně. Příbuzní obětí teroristických útoků naopak propuštění vrahů jejich blízkých odsuzují. Také pochopitelně.

Co je na celém blízkovýchodním konfliktu včetně tohoto příběhu mrazivé, je právě ona vše prostupující pochopitelnost.

Filozofie odplaty
V roce 2006 vtrhla izraelská armáda kvůli dvěma (třem?) svým vojákům, které zajal Hizballáh, do Libanonu. Tehdy se ještě s teroristy nevyjednávalo, ale proti nim bojovalo. Filozofie odplaty vládla blízkému východu, bez ohledu na to, na jaké straně hranice kdo stál. Jako dobré řešení se jevilo řinčení zbraní. Izrael nedosáhl ničeho, neodstranil nebezpečí útoků na severu země, ani neosvobodil své vojáky.

V této tzv. Druhé libanonské válce během 34 dnů zemřelo na obou stranách izraelsko-libanonské hranice více než 1 200 lidí, převážně civilistů. Izraelští vojáci za sebou (nejen) v libanonské společnosti zanechali hlubokou brázdu nepochopení či rovnou zášti, vypěstovali si další nepřátele. 

Izraeli se touto válkou během několika dnů podařilo to, o co Hizballáh po léta marně usiloval. Mnozí Libanonci, kteří původně s izraelskou politikou sympatizovali, se během konfliktu  přiklonili na stranu Hizballáhu. A to napříč společností, počínaje některými libanonskými křesťany a konče do té doby umírněnými muslimy.

Fanatici na obou stranách jásají
Nyní Izrael kráčí stezkou druhého extrému. S citátem z Talmudu na rtech - kdo zachrání jednoho člověka, zachrání celý svět - zachránil svého vojáka. A to tak, že pustil na svobodu vězně, z nichž někteří vzápětí prohlásili, že ve svém způsobu boje (vraždění nevinných civilistů) budou pokračovat. Záchrana celého světa si tak nejspíše vyžádá zánik více (celých) světů, za předpokladu, že platí zrcadlový obraz onoho starodávného rčení.

Fanatici na obou stranách jásají, emoce rostou, další boj je jistý a prosazovat se v něm bude jediná správná pravda - také na obou stranách a vždy proti straně druhé. Toto izraelsko - palestinské, neustálé a opakované živení vzájemné nenávisti a koloběh následných konfliktů je přesným opakem toho, co by tento pranepatrný prostor na zeměkouli potřeboval. Co by potřebovali nezfanatizovaní lidé na obou stranách, toužící po klidném životě beze strachu a nekonečné bídy.

Mezi dvěma právy
Název či označení této potřeby si vypůjčím od člena izraelského hnutí za mír, spisovatele Amose Oze: Bolestný kompromis. Po tomto způsobu řešení volá v eseji nazvaném Mezi dvěma právy. (Jak vyléčit fanatika, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, 2006.)

„Kdo z těchto dvou je v právu? Právě tuhle otázku si okamžitě položí všichni Evropané: levičáci, liberálové, intelektuálové, všichni ti, co to s námi myslí dobře. Kdo z těch na plátně je v právu a kdo je padouch…“ Jindy je to jasné, ale když „dojde na základy střetů mezi Izraelem a Palestinci, věci se začnou komplikovat. Osobně vám je bohužel neusnadním tím, že bych jedny označil za anděly a druhé za ďábly a řekl: stačí, když podpoříte ty první, a vítězství dobra je zajištěno. Izraelsko-palestinský konflikt není western. Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíše tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu slova: totiž střet mezi jedním a druhým právem, střet mezi jedním silným, historicky podloženým a přesvědčivým nárokem a velmi odlišným, ale o nic méně přesvědčivým, o nic méně silným lidským nárokem druhým,“ píše Amos Oz v eseji.

Více empatie
Podle Oze spočívá základ oné tragedie v tom, že na stejné území vznášejí legitimní a pochopitelné nároky obě strany. A právě to je hlavním důvodem k jím navrhovanému řešení. Jedinou smysluplnou alternativou k válce či terorismu je bolestný kompromis, v němž každý ustoupí tak, aby se ten druhý cítil alespoň přijatelně. Nemusejí se milovat, ale žít vedle sebe v míru, říká Amos Oz.

K tomu je vedle ústupků třeba i hodně empatie, k níž se ovšem lze dobrat skrze vlastní neštěstí, dovoluji si dodat.

Amos Oz navrhuje dva státy, jejichž území by se odvíjelo (zhruba) od hranic v roce 1967, od dohody o svatých místech, s východním Jeruzalémem jako palestinským hlavním městem, a s tím, že uprchlíci z roku 1948 by se nemohli do Izraele vrátit, nebo jen málokterý z nich, právě tak jako by s nevraceli uprchlíci židovští (po válce o nezávislost) do svých dřívějších domovů v arabských zemích, odkud se museli klidit ze strachu o život a většinou tam zanechat celý svůj majetek.

Izrael by tedy musel ustoupit v otázce hranic (zrušení většiny osad a stažení ze všech okupovaných území) a východní části Jeruzaléma, Palestinci ve věci požadavku návratu uprchlíků do Izraele. Pokud by se bolestný kompromis povedl, věří Oz v brzkou ekonomickou spolupráci a zavedení společné měny obou států.

Padouch i hrdina…
Nám, westernu chtivým Evropanům (a Američanům), se to může jevit jako trestuhodná naivita, jelikož by neprohrál zloduch a nevyhrál ten dobrý. (V odlehčeném pojetí se to ovšem může líbit obdivovatelům našeho slavného filmu Limonádový Joe, z něhož víme, že padouch a hrdina jsou jedna rodina.)

Ve skutečnosti však jde o hlubokou myšlenku, mnohem žádoucnější než záštiplné přetahování o „pravdu“ v rámci filozofie odplaty, vedoucí k ozbrojeným konfliktům, terorismu a únosům vojáků (a vůbec lidí z druhé strany), z nichž se na blízkém východě právě stal výnosný kšeft.

Pravda je jen jedna a každá ze znepřátelených stran „vlastní“ její část (již ovšem pokládá za pravdu celou). Bolestný kompromis je krokem ke spojení těchto částí v celek, tedy k nalezení pravdy. Tato bolest však bude - opět pochopitelně - mnohem méně zraňující než ztráta nejbližších či ztráta dobytých území. A je načase, aby to začali chápat i všichni zúčastnění.