Deník Referendum Domov

Na půdě OSN se v těchto dnech rozhoduje o tom, zda se stát Palestina stane plnoprávným členem mezinárodního společenství. O tom, zda a v jaké formě se tak stane, budou rozhodovat mocnosti v Radě bezpečnosti, případně všechny členské státy, pokud rozhodnutí nakonec připadne valnému shromáždění. Zdá se být snadné říct si, že rozhodnutí o této věci se nás netýká, už proto ne, že je v rukou velkých hráčů světové scény, či, jako v případě České republiky, přeochotných přitakávačů jedné strany.

Ale můžeme, a nejspíše bychom i měli, si položit veskrze osobní otázku. Jak bych se v dané věci rozhodl já? Ať si to již jsme ochotni připustit nebo ne, dění v onom maličkém kousku země na východním okraji Středomoří se nás týká víc, než jsme ochotni si připustit. Následující text zřejmě není objektivní a vyvážený. Ani nemůže být – je napsán pod vlivem setkání s těmi, kdo se přímo v Palestině, na okupovaném Západním břehu, snaží provázet Palestince v jejich každodenní snaze uchovat si lidskou důstojnost tváří v tvář režimu, který je plným právem srovnáván s jihoafrickým režimem apartheidu.

Housle a samopaly
Představme si následující situaci. Třináctiletá dívka s houslemi jede spolu s dalšími mladými hudebníky z koncertu. Na stanovišti u Nábulusu je zastaví je ozbrojená hlídka izraelské armády – běžná situace, jíž čelí všechny generace Palestinců. Holčička musí otevřít pouzdro, aby se vojáci a vojačky přesvědčili, že neobsahuje zbraně nebo výbušniny. Zahraj něco, požaduje jeden z vojáků. Dívka hraje populární píseň libanonského zpěváka Fayrouze. Jediný takový zážitek stačí na to, aby poznamenal duši a zanechal trvalé následky. A takové a podobné zážitky stále přibývají, rok za rokem, a nezdá se, že by jim mohl být konec.

Příběh palestinské dívky Aly zachytil Sandy Tolan, autor knihy Lemon Tree (Citronovník), v níž se na příkladu dvou rodin, palestinské a izraelské, pokusil přiblížit hloubku bolesti, zranění i nadějí, které vyrůstají ze střetu dvou národů, jež se cítí doma v jediné zemi. Tolan a další ukazují, že sice není po ruce žádné konkrétní řešení konfliktu s tak hlubokými kořeny, něco velmi konkrétního však je po ruce stále – reálné utrpení, reálné ponížení, reálný hněv zcela konkrétních lidí. Není možné se tvářit, že neexistují, a není přijatelné tvrdit, že jde pouze o nevyhnutelnou cenu za cokoli – bezpečnost, existenci toho či onoho státu.

David a Goliáš
Kritici a protivníci postupu Palestinců by mohli snadno použít jednoduchý argument: k čemu vyhlašovat nezávislost území, které se skutečným státem nikdy nemůže stát? V současnosti se skutečně zdá, že i kdyby stát Palestina byl uznán, nebude moci být životaschopný – a to v prvé řadě ne proto, že je rozdělen do svou navzájem separovaných území, z nichž na každém vládne jiné mocenské seskupení.

Západní břeh, tvořící naprostou většinu území Palestiny, je de facto z velké části v rukou izraelské armády a „osadníků“, kolonistů, jichž se za poslední dvě dekády na území Západního břehu a Východního Jeruzaléma přistěhovalo více než půl milionu. Tito osadníci jsou navíc často militantní a ozbrojení, a je pravděpodobné, že budou vyvolávat konflikty s palestinskými sousedy. Kompaktní území Palestiny neexistuje, a je malá naděje, že kdy existovat bude – vlády Izraele, ať již jakékoli, pokračují neochvějně v budování nelegálních osad, a bylo by bláhové se domnívat, že se někdy postaví proti statisícům vlastních lidí a pokusí se je vystěhovat.

Na Západním břehu vyrostla a stále se rozšiřuje obrovitá „oddělující zeď“, osmimetrová zčásti betonová, zčásti drátěná bariéra. Ta na mnoha místech odbíhá od „zelené linie“ hranice příměří z roku 1967 a zakusuje se hluboko do palestinského území. Rozděluje vesnice, odděluje vesničany od jejich polí. Palestinci jsou každý den nuceni čekat hodinové fronty na checkpointech, nemohou se svými vozy na špičkové nové silnice, spojující jednotlivé „osady“, či lépe řečeno nelegální města. Zažívají situaci zásadní nerovnováhy sil. Slabý proti silnému, David proti po zuby ozbrojenému Goliášovi.

Skoro se zdá, že všechna opatření ve jménu bezpečnosti mají ve skutečnosti jiný cíl – Palestince částečně demoralizovat, částečně jim znechutit život tak, že se rozhodnou pro odchod z rodné země. Mnozí tak učinili, včetně části palestinských křesťanů. Většina z nich, křesťané i muslimové, však zůstává. Jejich heslem se v poslední době stává „existence is resistance“, vydržet a zůstat na místě je vlastně již aktem odporu.

V situaci okupace, frustrace a beznaděje je pochopitelné, že mnozí vidí jedinou možnost ke změně v násilí. Všichni ti, kdo Palestincům násilí vytýkají, by si ale měli uvědomit, z čeho pramení. Bude-li se stupňovat okupační tlak, bude větší pravděpodobnost násilné reakce, ať již v podobě mladíků vrhajících kameny proti samopalům, nebo v podobě raket odpalovaných na území Izraele. A bude také sílit podpora dobře organizovaných radikálů z Hamásu.

Boj o duši Izraele
Když se před několika lety obyvatelé jedné z palestinských vesnic na Západním břehu blízko zelené linie snažili zabránit stavbě zdi, přišli jim na pomoc aktivisté z celého světa, především ale z Izraele. Společně nenásilným způsobem vedli několikaměsíční boj, čelili buldozerům i odhodlaným a po zuby ozbrojeným vojákům a – zvítězili. Podařilo se jim dosáhnout změny plánu stavby, alespoň v jednom místě, v Budrusu. Napříč rozdělením a navzdory nenávisti vznikají palestinsko-izraelská přátelství. Stále víc Izraelců si uvědomuje, že situace je neudržitelná. Že boj Palestinců je i jejich zápasem, zápasem o duši Izraele.

Stát Izrael byl v roce 1948 založen jako „židovský a demokratický“. Stále znovu se poukazuje na to, že Izrael je jedinou demokracií v regionu. Právě před našima očima však právě probíhá snaha o to, aby Izrael demokracií být přestal – přinejmenším po právní stránce. V létě tohoto roku předložil poslanec Knesetu Avi Dichter (bývalý šéf kontrarozvědky Šin Bet) návrh zákona, který z oficiální definice Izraele vypouští slůvko „demokratický“. Izrael by tak nadále byl pouze národním státem židovského lidu. Jak připomíná veterán izraelské armády i izraelského mírového hnutí Uri Avnery, stát Izrael by tak patřil Židům kdekoli na světě, ale nebyl by již státem svých původních obyvatel, kteří se řízením osudu nenarodili jako Židé.

V posledních měsících jsme mohli sledovat masové demonstrace v izraelských městech. Do ulic a pod stany vyšlo bezmála půl milionu lidí. Požadovali a požadují především zlepšení sociální situace a snížení cen bytů. Ale jejich požadavky jsou apolitické jen zdánlivě. Zatímco mladí Izraelci po návratu z nebezpečné vojenské služby nemohou sehnat byt, dostávají ilegální osadníci, za podpory sílících ultraortodoxních kruhů, své luxusní domy za výrazně sníženou cenu. Navíc mnozí z nich jako ortodoxní Židé neplatí daně a nejsou povoláváni do armády. Opět – situace zásadní disproporce, tentokrát zažívaná Izraelci. Ovšem jen těmi, kteří nejsou „na správné straně“ jiné bariéry, ideologické.

… a my?
Jaký postoj zaujmout k palestinské žádosti o uznání nezávislosti je nakonec osobní záležitostí každého z nás. Ať již zaujmeme postoj jakýkoli, dění v Izraeli a Palestině nebudeme moci přímo ovlivnit. Pokud nám osud Svaté země není lhostejný, měli bychom se v každém případě snažit podporovat ty, kdo to potřebují nejvíce – a těmi jsou na jedné straně Palestinci, na druhé straně prodemokratická izraelská opozice.

Zvláště solidarita s „izraelským jarem“ by nám měla být blízká. V Izraeli, stejně jako v České republice, se mluví o fašizaci společnosti a příklonu státu výrazně doprava. Naomi Kleinová věnovala ve své Šokové doktríně, burcujícím svědectví o dopadech neoliberální ideologie a praxe v globálním měřítku, od jižní Ameriky až po postkomunistickou východní Evropu, jednu z kapitol také Izraeli. Izraelský režim, dokazuje přesvědčivě Kleinová, spojuje potlačování lidských a občanských práv se zostřováním sociální nerovnosti, která v Izraeli patří k nejvyšším ve vyspělém světě. Izrael je ukázkou jednoho typu kalamitního kapitalismu – nekonečné války, která se stává skvělým obchodem pro malou skupinku těch nejbohatších.

Židovská tradice je nekonečně bohatá a rozmanitá. Její součástí je také tradice prorocká – neúnavné, odvážné volání po spravedlnosti, varovná slova na adresu těch, kdo mají moc a zneužívají jí proti těm, kteří se nemohou bránit. Ti, kdo se hlásí k humanismu jako důslednému obhajování důstojnosti a svobody člověka, k sociální spravedlnosti jako politickému programu, by měli hlasu této tradice dobře naslouchat. Palestina a Izrael – to jsme, právě teď, i my.