Deník Referendum Svět

Něco takového se vskutku vidí jen málokdy. Malá strana poskládá kandidátku. Má pouze 15 jmen. Blíží se volby, nikdo si jí moc nevšímá, a najednou: Buch. Ze všech 15 uchazečů jsou rázem poslanci. Kdyby uskupení získalo jen o málo více hlasů, musela by zůstat příslušná křesla prázdná.

Řeč je samozřejmě o úspěchu Pirátské strany Německa v nedělních volbách do berlínského Poslaneckého sněmu. Strana, jež dosud v žádné spolkové zemi nepřekročila pětiprocentní hranici, obdržela v třímilionové metropoli bezmála devět procent odevzdaných hlasů. I když tak v berlínském sněmu zasedá dohromady 149 poslanců, píše nejedno médium rovnou o „vítězství“.

Ano, bylo to překvapení. A nejen pro nás, zahraniční novináře. Rozličným německým tiskem dnes zaznívají otázky, která se kladly naposledy před pěti lety, při průniku dvou švédských Pirátů do Evropského parlamentu: Lze brát Pirátské strany vážně? Zasloužily se skutečně o svůj úspěch, nebo jde jenom o pomíjivou módní vlnu? A především: Může zde být svědky nástupu politické síly, která má celoevropskou perspektivu?

Soudě dle nedělních reportáží v masmédiích, měla by souhrnná odpověď na položené znít spíše záporně. Kandidáti i vedení strany očekávalo výsledky na party v jednom z kreuzbergských podniků, kde se dle zpravodajů Spieglu ve velkém pilo pivo a zhusta kouřilo konopí. Předseda uskupení Sebastian Nerz označil v první reakci volební výsledky za „cool“, berlínská tisková mluvčí strany si nebyla schopna vzpomenout na jediné telefonní číslo, které by mohla novinářům dát, a žádný z kandidátů neměl ani vizitku.

Lídr berlínské kandidátky Pirátů Andreas Baum se v bezprostředním rozhovoru přiznal, že právě zvolení poslanci neví, jak přesně berlínský Poslanecký sněm funguje a že se vše budou muset ještě doučit. Další s přítomných si pak prý těžko dokázali vybavit víc než tři konkrétní sliby, k jejichž prosazení se strana zavázala.

„Abych byl upřímný, nevíme, jak toto zvládnem,“ řekl reportérům zpravodajského serveru Local jeden z nových poslanců, 27letý student Martin Delius. „Toto je úplně nová situace. Víme jen, že lidé věří v naše témata. Nyní musíme přijít na to, jak řešit z nich vyplývající problémy,“ uvedl Delius s nezvyklou otevřeností.

Jenomže proti obrazu poskládanému reportéry během jednoho dvou dnů – obrazu, který navazuje dojem tak trochu hurá iniciativy německých mládežníků, kteří nevědí kudy kam – hovoří četné protiargumenty. Zvláštní pozornost si zaslouží zejména tři.

Kampaň a požadavky
Za prvé, je tu odvedená práce. Předvolební kampaň berlínských Pirátů stála přibližně 400 tisíc eur (9,6 milionů korun). V českých podmínkách by se jednalo o sumu, kterou lze utratit za řadu billboardových alejí i nejeden koncert najatých hvězd populární hudby; v Německu jde ale o relativně malou částku. Dle listu Taz, die tageszeitung si Piráti vymýšleli hesla, dělali plakáty i organizovali debaty sami, bez marketingových agentur. Do příprav na volby se zapojilo přes tisíc dobrovolníků. Výsledkem byly pak nejen nezvykle ne-reklamní slogany jako „Privatizujme náboženství“, „My máme otázky, vy odpovědi“ či „Zeptejte se svých dětí, proč volí Piráty“, ale i rychle rostoucí síť stoupenců, spontánně šířící propagační materiály i podkladové dokumenty.

Pouhá předvolební kampaň by ovšem Pirátům k zviditelnění nestačila. Na každém klipu z občanských protestů, důležitých debat či veřejných shromáždění týkajících se jak života Berlína, tak celoněmeckých témat v minulých letech (z posledního roku šlo například o boj proti přestavbě centra Stuttgartu, kampaně proti jádru či proti neonacistům) jsou zástupci Pirátů zřetelní. Znají je ve vyklízených squattech, vidět jsou při blokádách demolic starých domů a slyšet při jednání o komunálních územních plánech. A jakkoliv je v těchto případech důležitost jejich účasti diskutabilní (přeci jen, v daleko větší míře jsou stále vidět Zelení), těžko jim upřít dlouhodobé aktivní úsilí.

Druhý argumentem proti uvedenému stereotypu Pirátů jako volebních konjunkturalistů je program - či lépe, jeho ústřední část. Nad konkrétními, leč poněkud líbivými sliby na hranici prosaditelnosti (zřízení bezplatného přístupu k internetu, zvýšení dotace na veřejnou dopravu na úroveň, která by umožnila bezplatnou jízdu S-Bahnem, či snížení věku pro účast ve volbách na 14 let) totiž ční dva závazky obecné povahy: maximální transparentnost v řízení města a prohloubení přímé demokracie.

Piráti slíbili zveřejňovat všechny informace, které se týkají věcí veřejných. Na internet chtějí umístit projednávané i uzavřené smlouvy. Jednání parlamentních výborů by měla být podle nich přenášena on-line a právo volit si zastupitele nebo politicky se angažovat přiznáno všem Berlíňanům, tedy i cizincům.

Vedle toho lze nalézt v programu závazek dbát na kvalitu školského systému (v Německu spadá do kompetence zemských vlád), zachování městské infrastruktury a kulturního „ducha metropole“, důslednou integrační politiku, toleranci vůči všem náboženstvím i měkkým drogám. Piráti v Berlíně se rovněž přihlásili k myšlence rovného základního příjmu – jednoho z nejpokrokovějších pilířů eventualit budoucí podoby sociálního systému.

Význam alternativ
Nejeden skeptik při četbě uvedeného jistě prohlásí, že jde o klasický naivní populismus městské nezakotvené levice, nebože podobný soupis by šel vyplodit za jeden večer v nejedné pražské kavárně. Avšak zde je zapotřebí zmínit třetí a snad nejpodstatnější protiargument: kontext současné situace -  v Berlíně, Německu i Evropě vůbec.

Třebaže v současném Německu vládne poněkud jiné společenské klima, nežli v pasivně nahněvané České republice, je také mnoho Němců nespokojeno s tím, jak ekonomika i věci veřejné v jejich zemi ale jinde na světe fungují. Proto pátrají po alternativách.

Největší část z nich je stále spatřuje v obranném postoji sociální demokracie (SPD), jejíž představitelé důsledně kritizují politiku spolkové koalice CDU/CSU – FDP. Sociální demokraté v Berlíně dokázali, že i přes hospodářské tlaky lze statisticky krachující metropoli zachovat jako pestré a relativně přívětivě město, ve kterém politikové stále do poměrně slušné míry vnímají potřeby obyvatel.

SPD však vládne v Berlíně s tím nebo oním partnerem už od roku 1989. Je tedy zároveň viněna i za většinu přetrvávajících problémů.

Menší část Berlíňanů potom důvěřuje Zeleným. Ti položili důraz na životní prostředí (ve všech významech tohoto sousloví), občanskou angažovanost a každodenní okrašlovací práci, pojatou rovněž vícevýznamově.

Pořád tu ale zůstává poptávka, kterou nedokázala za minulá léta naplnit ani důsledně levicová Linke, ani volnomyšlenkářská pravice berlínských FDP – poptávka po přístupech a řešeních, které se dotknou samotných kořenů obtíží a jež nebyly prozatím důsledně vyzkoušeny.

Berlínští Piráti se rozhodli nepředstírat, že taková řešení znají. Slíbili ale dát lidem možnost, aby se mohli aktivně zapojit do jejich tvorby.

Zde lze spařovat skutečný obsah hesla „Berlín jako prostor modelového hledání pro Německo“, vyzdviženého Martinem Profantem v diskusi pod zprávou o volebních výsledcích. Jde přitom o slib, na který tentokrát uslyšelo mnoho nejen protestních voličů. Zveřejnit informace, otevřít přístupy, maximálně usnadnit zapojení. To jsou závazky, v nichž se spojuje liberálnost, kterou je Berlín proslulý, pokora před největšími z aktuálních problémů města, tedy před předlužeností, konflikty v soužití různých kultur či sociální udržitelností, i jasná alternativa k postojům ostatních stran, které si jsou svými přístupy vždy tak jisté, třebaže v praxi nezřídka selhávají.

Možnosti tu jsou
Jak tedy odpovědět na úvodní otázky? Přístupem k popsaném již Piráti dokázali, že jim „vítězství“ prostě jen nespadlo do klída. Zdali se stanou stabilní politickou silou v Berlíně, bude teď záležet jen na nich. Mluvčí se jistě dovzdělají, vizitky natisknou, jednací řády dostudují. Jak se v opozici (ve které s největší pravděpodobností skončí) postaví k otázkám rozpočtu či životního prostředí, které v programu zmiňují pouze okrajově, či jak naloží s konkrétní, těžko prosaditelnou částí slibů, to je otázkou. Bude-li nicméně Berlín spravovat koalice SPD a Zelených, což se předpokládá, získají - dík její těsné většině - velký nátlakový potenciál.

Stěžejní pro budoucnost Pirátské strany v Německu, ale i v jiných zemích Evropy (dnes jich existuje více než 20), nicméně zůstane způsob, jakým naloží s pilíři vlastní alternativnosti – důrazem na transparentnost a přímou demokracii. Český pirátský kandidát Achab Haidler před posledními volbami v Ústí nad Labem stručně shrnul, jak lze k příslušnému vykročit i významně menšími možnostmi. Po loňském zklamání švédských nadějí budou teď k Pirátům v Berlíně vzhlížet nejen sympatizanti, ale kritikové ze celého starého kontinentu.

A zda jde projev politického amatérismu či módní vlny? Snad svým způsobem. U stran formovaných opravdu zdola to však ani moc jinak nejde. Ze změněné situace po druhé světové válce vyrostli v Německu svobodní demokraté z FDP, kteří pak o třicet let později popsali další alternativu – formující se stranu zelených – jako „nesrozumitelné uskupení“, které prosazuje v domácí politice „anarchistické postupy“ a v politice zahraniční „gamblerství“. Dnes mluví berlínská lídryně Zelených o Pirátech jako o „čistě protestním počinu“ s „absolutně nejasným profilem“. Již nastávající měsíce ukážou, do jaké míry má, nebo nemá pravdu.