Jak mnozí vědí, přišel čas, abychom znovu vážně přemýšleli o alternativách ke kapitalismu. Pominula doba, v níž to vypadalo, že žijeme v Leibnizově nejlepším možném světě. (Bůh měl mnoho alternativ, jaký svět stvořit, ale stvořil jej tak, že sice není dokonalý, ale dokonalejší být nemůže.) Už to není jako v devadesátých letech, kdy se zdálo, že kapitalismus v masce liberálního hospodářství je jediným funkčním systémem a zároveň přirozeným základem politických svobod a demokracie.

Ale jak se dnes píše o kapitalismu? Většinou se setkáme zhruba s tímto líčením. Kapitalismus je systém založený na růstu Růstu a na neustálém zvyšování zisku. Jeho další působení ve stávající podobě brání tomu, aby se začaly řešit krize všeho druhu. Ale naznačuje se nám, že jejich řešení se navzájem vylučuje, takže se například nedá zároveň překonat ekologická krize a sociální problémy. Ekologická krize je prý způsobena nadměrnou spotřebou, a pokud by se zmenšil počet chudých, vzrostla by spotřeba, a tím by se zhoršila ekologická situace planety. Vzniká tu scestné dilema, buď příroda, nebo lidé.

V tomto líčení kapitalismu totiž jedna věc chybí, otázka, která u mnohých vyvolává mrazení v zádech: soukromé vlastnictví. Jaké jsou základní rysy kapitalismu? Není to jenom systém vyžadující růst Růstu. Pokud kritizujeme kapitalismus jako systém, dotýkáme se také daných vlastnických vztahů. Kapitalismus je sice systém zaměřený na zisk, ale není to nějaký neurčitý obecný zisk, nýbrž zisk soukromý. A tady se lámou kopí.

Kritika růstu Růstu tento rys kapitalismu nepostihuje, a snadno může sklouznout do konzervativní polohy. Co znamená zastavit růst Růstu? Není to nakonec omezení spotřeby? Antikapitalistický program založený na výzvě k omezení spotřeby se v dobách finančních restrikcí, zdražování a šířící se chudoby jeví jako podivnost. Nemá stejné vyústění jako agenda neoliberálních reformátorů? Nevedou jejich reformy k omezení spotřeby, a tudíž k menšímu růstu Růstu? Neměli by kritici růstu Růstu uvítat kroky neoliberálních vlád?

Pokud se obchází téma soukromého vlastnictví, je kritika kapitalismu neúplná a brzy nás dovede ke konzervativismu. Kritiky současného kapitalismu jsou i britští rudí konzervativci stejně jako mnozí stoupenci New age. Po pravdě řečeno, kdo jím dnes není? Rozhodující už není to, zda někdo kritizuje kapitalismus, nýbrž to, jak jej kritizuje. Hlavní dělicí linie probíhá mezi antikapitalistickou kritikou dotýkající se soukromého vlastnictví a tou, která o něm mlčí. Možná je to všechno mnohem jednodušší, než se zdá. Kritika kapitalismu, která přeskakuje otázku soukromého vlastnictví, je nakonec kritika konzervativní, která končí u obecných morálních výzev.

Proč zpochybnění soukromého vlastnictví vyvolává mrazení v zádech? Snad proto, že ze současných diskusí vypadlo téma oprávněnosti soukromého vlastnictví. To dnes působí jako nedotknutelný pilíř svobodného života. Na tom je vidět, že naše doba není dobou bezbřehého relativismu. Soukromé vlastnictví se nerelativizuje. Nejde tu ovšem o individuální vlastnictví, nýbrž o vlastnictví obecně prospěšných věcí. Je rozdíl mezi vlastnictvím x lahví vody a vlastnictvím zdrojů pitné vody. Příkladem toho, jak se změnilo naše vnímání věcí, mohou být městské kašny. Ty byly hlavním zdrojem vody a nikoho nenapadlo, že by se měly privatizovat. Byl to obecní majetek, který byl k dispozici všem.

Dnes se tvrdí, že soukromý vlastník je nejlepší hospodář, a zdůvodňuje se tím privatizace všeho. Jenže není to pseudoargumentace? Není o privatizaci rozhodnuto předem bez ohledu na všechny argumenty? Jediným argumentem je argument v kruhu: soukromé vlastnictví obecně prospěšných věcí je lepší proto, že je to soukromé vlastnictví. Stačí se zeptat, zdali soukromé vlastnictví je opravdu lepší než vlastnictví obecní, komunitní, společenské nebo státní. Když si srovnáme, jaké výhody a nevýhody přinášejí jednotlivé druhy vlastnictví, tedy postupujeme podle teorie racionální volby, není to vůbec tak jasné. Ve většině případů, ne-li ve všech, by se dalo ukázat, že racionálnější je volit nějakou jinou formu vlastnictví než je vlastnictví soukromé.

Člověk zkrátka nemusí být marxista, aby zjistil, že soukromé vlastnictví obecně prospěšných věcí nemusí být to nejlepší a že privatizace není výsledek racionální volby, nýbrž se opírá o dogma.

A tak se můžeme vrátit k tomu, co o kapitalismu říkala stará kritická teorie, autoři jako Adorno, Horkheimer, Marcuse: kapitalismus se stal iracionálním.