Deník Referendum Domov

Jedno graffiti z šedesátých let hlásalo, že imaginace je levice, fakta jsou fašismus. Dnes to vypadá přesně naopak: imaginace je fašismus, fakta jsou levice. Parlamentní levice snad s výjimkou Latinské Ameriky se omezuje na fakta: na měřítka ekonomické produktivity a životní úrovně v dobách sociálního státu ve srovnání s tím, jak to dopadlo v neoliberalismu.

Pravice, zvlášť ta konzervativní, rozvíjí vize o budoucí společnosti. Jsou to vize hlásající radikální změnu společnosti, revoluci a čas od času i proměnu soukromého vlastnictví produkčních prostředků. Vedle toho se levice se svým upoceným ideálem sociálního státu jeví jako kontrarevoluční síla.

Příkladem je britský konzervativní premiér Cameron, který svou politickou vizi odvíjí z myšlenek svého „dvorního filosofa“ Phillipa Blonda, autora knihy „Rudý konzervativec“. V tomto manifestu „rudého konzervativismu“ se mluví o nutnosti obnovit společnost rozloženou liberalismem a etatistickým socialismem a vypočítávají se tu potřebné kroky. Tak například se mají vytvořit malé banky zakořeněné v daném místě, které nahradí současné bankovní giganty. Soukromé vlastnictví produkčních prostředků a moc s ním spojená se decentralizuje tak, aby i chudí získali podíl na kapitálu. Dnešní firmy soupeřící o zisk zaniknou a místo nich se objeví „sociální podniky“, jejichž zaměstnanci budou zároveň jejich spoluvlastníky. Dojde i na obnovu řemeslnických cechů bdících na dodržování etických zásad podnikání.

Pilířem ekonomiky se stanou lokální participativní firmy. Místní producenti potravin a drobní obchodníci vytvoří soběstačná spotřební družstva, která zajistí dodávky svého lokálně vyráběného zboží i do odlehlých koutů země. Stát, svou centralistickou politikou poškozující přirozenou tkáň společnosti, se stane bezmála přežitkem a jeho působení se zásadně omezí. Tak se postupně obnoví ctnosti staré dobré společnosti jako vzájemnost, odpovědnost, vztah k místu.

Stát odumře, aby společnost mohla žít. Rudý konzervativismus se představuje jako třetí cesta mezi dvěma zly, kapitalismem soustřeďujícím vlastnictví a etatistickým socialismem uchopujícím moc. (Více o knize viz Literárky)

Jaké je z toho poučení pro levici? Zaprvé to, že její nepřesvědčivost a slabost plyne hlavně z toho, že nedokáže být tak radikální jako pravice. Proč by i parlamentní levice nemohla hlásat novou vizi, která půjde mnohem dál než je zavedený pořádek? Proč opět nemluvit o změně společnosti, revoluci, soukromém vlastnictví, když o tom začíná mluvit pravice, aspoň ta západní? Levice stále otřesená katastrofou minulých projektů se ještě nevzchopila, aby nastolila svá témata.

Po pravdě řečeno, je v ní obava, že kdyby šla příliš daleko, skončí to jako posledně. Postoj dnešní levice se dá shrnout takto: ano, jsme pro sociální spravedlnost, solidaritu, ale opatrně s tím, abychom se neprobudili v totalitě. Je to reakce toho, kdo si spálil ruku o kamna a instinktivně ji odtahuje, jak se k nim přiblíží. Levice je schizofrenní: něco chce, a raději to zároveň nechce. A tak se tradičních levicových témat ležících na ulici chápe pravice, a neváhá se označit za rudou. Pokud se levice někdy radikalizuje, bude to až po pravici, tedy v obráceném pořadí než v historii.

Druhé poučení je, že levice si nevystačí se svou mantrou: přímá demokracie, participace, lokální ekonomika. Čím se pak liší od rudého konzervativismu? Snad je zapotřebí znovu pochopit projekt komunismu. Žižek píše, že před námi jsou v zásadě jenom dvě cesty, buď socialismus (à la rudý konzervativismus), nebo komunismus. Ten se vyznačuje tím, že to není cesta zpět k lokálním ekonomikám nebo pouhá participace zaměstnanců, nýbrž tím, že nastoluje myšlenku univerzální emancipace, která se vynořuje ze samotného kapitalismu.

Dnes je spojena s tím, co se nazývá jako „commons“, obecně sdílené statky. Hardt a Negri mluví o „commons“ kultury, zvlášť o prostředcích komunikace a vzdělání, ale také o sdílené infrastruktuře jako je veřejná doprava nebo elektrické sítě; dále o „commons“ vnější přírody, ohrožené znečištěním a vykořisťováním, a o „commons“ vnitřní přírody (o biogenetickém dědictví lidstva), vydaných všanc novým biotechnologiím v soukromých rukou. Jestliže probíhá soukromé přivlastňování všech těchto „commons“, potom nastal čas vystoupit s tématem společného zájmu celého lidstva a vytvořit globální politickou organizaci, která jej bude prosazovat.

Krize levice, levice všude na světě snad s několika výjimkami, potrvá tak dlouho, dokud se levice nedostane na výši doby a ideu komunismu nepřijme za svou.