Autor článku má bezpochyby pravdu v tom ohledu, že termín "extrémismus" může být velice relativní, respektive pohyblivý, a leckdy to co se ještě včera jevilo být extrémismem, se už příští den může stát legální formou státu či vlády. Nicméně - celá záležitost je poněkud složitější, nežli jak autor článku sugeruje. - Ostatně, v každém případě by jeho argumenty budily větší důvěru, kdyby se sám nedopouštěl manipulací a argumentačních faulů. Konkrétně čeští anarchisté dozajista nejsou do kategorie "extrémisté" zařazování pro jejich vyvážený postoj k násilí na Středním východě - nýbrž právě pro jejich anarchistické postoje. Které - a to nelze popírat ani přehlížet - se dosti fundamentálně rozcházejí se způsobem fungování současné společnosti a současného státu.
Z dané perspektivy - tedy z hlediska pokud možno stabilního fungování současného státního uspořádání - se pak skutečně i Okamurova SPD může jevit být mnohem méně rušivým faktorem, neboť bez ohledu na ideologickou rétoriku je v zásadě integrována do standardního politického systému.
---------------------------------------
Zásadní otázka tedy neleží v tom, zda jsou dejme tomu anarchisté právem zařazeni do kategorie "extrémisté"; nýbrž v tom, zda stávající systém (liberální, respektive buržoazní demokracie) je sám o sobě natolik absolutně legitimní, že každou systémovou kritiku na něm je možno a priori dehonestovat, denuncovat jakožto "extrémismus", jehož obsahovými výroky tím pádem není zapotřebí se nijak hlouběji zabývat.
K otázce legitimity systému liberální demokracie je možno konstatovat toto: je v každém případě pozitivním momentem, že poté co toto politické uspořádání dlouhá desetiletí mělo status nedotknutelného fetiše, tak v poslední době se ideologický sokl této politické formy přece jenom začíná postupně bortit. Především tváří v tvář kumulovaným krizím které toto politické uspořádání evidentně není schopno řešit se ukazuje principiální limitovanost jeho možností být dostatečně nosným fundamentem pro další progresivní vývoj lidstva, respektive pro jeho další fyzickou existenci vůbec.
A v té míře, v jaké se projevuje nedostatečnost, omezenost stávajícího politického uspořádání, v té samé míře ovšem získávají na legitimitě všechny snahy o nalezení nějakého uspořádání alternativního, progresivnějšího, humánnějšího.
V daném ohledu je tedy pouhé oškatulkování těchto alternativních směrů a myšlenkových modelů jakožto "extrémismus" za prvé počinem velmi laciným, myšlenkově povrchním a pohodlným; a za druhé - v daném smyslu - nelegitimním.
Na straně druhé je ovšem nutno vidět i jiný aspekt celé záležitosti. A totiž ten, že prakticky všechna tato alternativní hnutí či modely mají jen velice partikulární charakter. To jest: jejich kritika stávajícího systému z hledisek humánních, ekologických, radikálně demokratických atd. je sice sama o sobě oprávněná; ale jejich vlastní představy o možnostech systémové změny jsou v naprosté většině nevěcné, voluntaristické, či přímo avanturistické. A kdyby tyto jejich představy měly být reálně uskutečněny, pak by s pravděpodobností hraničící s jistotou vedly k naprostému rozvratu jak ekonomiky, tak celého společenského korpusu.
Krátce řečeno: stav věcí není v žádném případě takový, že by na jedné straně stála naprostá legitimita, a na straně druhé naprostá ilegitimita postojů. Každá z obou náprotivných stran má svou část pravdy; ale zároveň i svou nepravdu, kterou se ovšem snaží pečlivě zatajovat. A tak zde stojí konzervativní zastánci statu quo proti radikálním zvěstovatelům změn; každá z obou těchto stran vidí pouze omylnost svého protivníka, ale žádná není ochotna si přiznat "břevno v oku" vlastním.
Ještě jednou tedy, naprosto jasně řečeno: stávající systém si svou omezeností sám říká o to, aby byl principiálně zpochybňován, aby byly hledány zásadní alternativy. Ale na straně druhé - hlasatelé a ideologové těchto alternativních modelů by si konečně měli uvědomit, že tyto jejich modely by musely být schopny život společnosti řídit a vést alespoň natolik relativně racionálně, jako to dokáže systém stávající.
Napřed k osobě G. Verheugena: ten je z mezinárodní politiky už téměř dvě desetiletí pryč, to znamená že on osobní zkušenost s M. Zemanem udělal ještě v dobách nežli se u tohoto plně projevily jeho negativní stránky a sklony. V tomto smyslu tedy Verheugenovo dobrozdání ohledně charakteru M. Zemana nemá příliš vysokou relevanci.
Co se pak té otázky týče, proč se u M. Zemana a V. Klause projevovala respektive stále projevuje nadmíru vysoké "porozumění" pro autoritativního vůdce Putina, tady je ve hře dost možná vícero aspektů a příčin.
Za prvé: skutečně zde budou klíčovou roli hrát "ega" obou českých politiků. Oni sami vládli - nakolik jim to okolnosti přece jenom relativně ukotvené české demokracie umožňovaly - natolik autoritářsky jak jen bylo možno. Tady skutečně platí, že vrána k vráně sedá. Téměř by se dalo vytyčit heslo: "Autoritáři všech zemí, spojte se!" Dokonce i sám Hitler - přes všechny ideologické protiklady - zřejmě pociťoval určitý respekt ke Stalinovi, jakožto silnému a úspěšnému diktátorovi (a naopak).
Za druhé: oba jsou vyhranění nacionalisté, respektive přesněji: šovinisté. Především Klaus byl vždy antievropsky zaměřený, což mělo důvody zčásti ideolgické ("prosocializovaná Evropa"), zčásti se jednalo o ono hypertrofované ego respektive autoritářské choutky: Klaus bytostně nesnášel když mu něco "diktoval Brusel".
Zeman - ten byl snad původně proevropský, ale nejpozději od té doby kdy EU začala od ČR požadovat solidaritu v otázce migrace, byl s touto vstřícností také konec. Oba - jak Zeman tak Klaus - jsou totiž ještě navíc nenapravitelní xenofobové.
Že se nakonec M. Zeman - na rozdíl od Klause - distancoval od Ruska, v důsledku jeho agrese vůči Ukrajině, je mu bezpochyby nutno přičíst k dobru; je ovšem otázka jestli je to skutečně důsledek vnitřního prozření, anebo jenom čistě jakési náhody ve vnitřním nastavení. Snad se zde projevila i výše zmíněná skutečnost, že Zeman přece jenom není tak fundamentalisticky antievropsky zaměřený jako Klaus. Takže v Putinově agresi naprosto správně rozpoznal útok na celou Evropu, zatímco egomanovi a šovinistovi Klausovi je osud "socialistické" Evropy naprosto lhostejný.
To by tedy byl výčet důvodů, proč se podle mého soudu M. Zeman a V. Klaus chovali v evropské politice tak, jak se chovali (a stále chovají).
Zdá se, že Oto Novotný svůj seriál o působení Miloše Zemana v řadách sociálně demokracie (a jako českého politika obecně) už ukončil; zhodnoťme tedy zpětně přínos tohoto autorského počinu.
V každém případě je autorovi nutno vyslovit uznání za velmi podrobné, přehledné a kompetentní vylíčení všech relevantních událostí kolem osoby M. Zemana; mnohé z toho běžnému občanu už dávno vypadlo z paměti, a mnohé aspekty byly známy pouze zasvěceným.
Co se samotného hodnocení aktivit, ambicí a - bezmála by se chtělo říci: pletich - M. Zemana v české politice týče, v tomto ohledu v prostředí DR bude asi sotva někdo, kdo by s názory O. Novotného na osobu M. Zemana nějak zásadně nesouhlasil. Potud je tedy vše v pořádku.
Nicméně při celkovém pohledu na působení M. Zemana v sociální demokracii se nelze ubránit určitým pochybnostem: jak je vůbec možné, že taková osoba, jejíž charakterové znaky musely být od jisté doby naprosto zjevné, se mohla na tak dlouhou dobu prakticky zmocnit vlády nad stranou sociální demokracie, respektive si v ní - i po vlastním odchodu z ní - zanechat tak početný (a aktivní) blok svých příznivců, následovníků a přičinlivých služebníčků?
Jistě, celá optika na vývoj sociální demokracie od listopadu 1989 je do jisté míry zkreslená tím, že se O. Novotný soustředil právě na osobu M. Zemana; nicméně čtenář jeho vzpomínek na tehdejší dobu měl nakonec nevyhnutelně dojem, že celá polistopadová éra sociální demokracie byla přímo prosáklá toxickým zemanovstvím, a že jenom v několika krátkých, přechodných periodách se poštěstilo že ve straně zavládla alespoň základní lidská solidnost a slušnost.
Být členem či vyznavačem sociální demokracie, musel bych si za těchto okolností klást velice naléhavou a velice znepokojivou otázku: co je vlastně natolik shnilého "ve státě dánském", že mravně natolik pochybná osoba jako M. Zeman mohla být tak dlouhou dobu natolik dominantním lídrem této strany.
Pane Horáku, toto opatření (zákaz vstupu) německých úřadů mě také nemálo překvapilo. Ovšem vzhledem k tomu že nemáme žádné objektivní informace o tom na základě jakých indicií a podezření toto rozhodnutí bylo učiněno, sotva k tomu můžeme zaujmout nějaké odpovědné stanovisko.
Nicméně - alespoň se domnívám - Varufakis by se mohl obrátit na německé soudy, aby přezkoumala oprávněnost a odůvodněnost tohoto rozhodnutí.
Obecně vzato ale soudím, že reálné pozadí celé aféry bude takové: Varufakis je ve spojení s nějakou radikální, respektive militantní palestinskou respektive propalestinskou skupinou, která byla zřejmě německým Úřadem na ochranu ústavy (velmi neskladný název!) posouzena jako teroristická. (Což Varufakis ovšem nezmiňuje ani slovem.) Za těchto okolností je pak celkem vzato zcela logickým počinem, že někomu, kdo stojí v podezření že je podporovatelem teroristů, bude zakázán vstup do země. Svým způsobem německé úřady za dané situace vůbec nemohly jednat jinak. Jediným sporným momentem je, zda toto zařazení do škatulky "teroristická organizace" bylo či nebylo oprávněné. Ale to je právě ten moment, který my sotva můžeme odpovědně posoudit.
Pane Nusharte, když už jste použil termín "emancipace" - to je eminentně důležitý pojem, bylo by na čase se u něj poněkud blíže zastavit.
Emancipace - s tímto slovem se obvykle velmi lehkovážně zachází, až přímo pohazuje - ale ono má svůj velmi specifický význam a velmi konkrétní konotace, a jeho užití (to jest: jeho vyzdvižení k vůdčímu principu) nemůže zůstat bez závažných následků pro charakter společenských vztahů a procesů.
Pane Nusharte, vlastně jste to už zcela přesně naznačil: tato (liberální) emancipace je krajně ambivalentní záležitostí. V onom zmíněném běžném užívání se jaksi s plnou samozřejmostí předpokládá, že "emancipace" je pojem respektive akt naprosto a beze zbytku pozitivní; vždyť se přece jedná o to člověka osvobodit od závislostí, od pout všeho druhu.
Poněkud by nás měla zarazit ale už ta skutečnost, že s tímto pojmem "emancipace" svého času velice intenzivně operoval i Karel Marx. Emancipace dělnické třídy od vykořisťování, emancipace dělníka od otrocké práce, emancipace člověka od kapitalistického systému odcizení, emancipace člověka od závislosti na přírodě - tohle byl vokabulář, který byl u Marxe frekventován stále dokola.
Jistě, bezprostředně i Marxovy požadavky na radikální emancipaci lidské bytosti od všech těchto závislostí a negativních vlivů byly samy o sobě naprosto oprávněné; a zpočátku se zdá, že proti nim nelze naprosto nic namítat. Jenže - my starší z letité zkušenosti se životem v reálném socialismu víme, že tento "totálně emancipovaný" člověk se nakonec ztratil sám sobě. A to i pokud pomineme přítomnost politického diktátu. Bylo mnoho oblastí, kde člověk v socialismu skutečně byl nemálo emancipovaný, a to jak ve srovnání s minulými časy, tak i ve srovnání se (západním) zahraničím.
Ano, tento člověk za socialismu byl (alespoň formálně) pánem svého světa; a přesto jeho převažujícím životním pocitem byla trvalá frustrace. Ze všeho nejlépe tento rozpor vystihla snad slova z hudebního pásma skupiny Olympic "Prázdniny na zemi" (ovšem autorem textu byl básník Kainar):
"Všechno mi tu patří
sám jsem ničí..."
V geniální básnické zkratce je tu postiženo nejvlastnější jádro klíčového existenciálního dilematu člověka moderní doby (a to zdaleka ne pouze za socialismu): tento člověk je formálně osvobozen od všech vazeb, od všech závislostí, je pánem světa, může volně rozhodovat o sobě samém - a přesto prožívá pocity nicoty, vykořeněnosti, bezprizornosti. "Sám jsem ničí" - to je negativní důsledek oné totální emancipace, to co bylo napřed chápáno pozitivně jako zbavení se pout a omezení, to je zároveň ztrátou všech vazeb, veškerého zakotvení lidské bytosti ve světě, který by mohla právem považovat za svůj, za sobě důvěrně známý domov.
Toto je tedy ta velice dvojsečná zbraň, kterou do novodobých dějin lidstva vnesl liberalismus. Ano, na jedné straně přinesl velké a zásadní osvobození lidského individua od závislostí a nesvobod všeho druhu, a pozitivní výdobytky tohoto liberalismu by asi nikdo z nás už nedokázal postrádat. Ale je nutno si vždy být vědom i té druhé, odvrácené stránky liberalismu: on - v příkrém rozporu k jeho sebeprezentaci - nikdy nepřinesl pravou, obsažnou, substanciální lidskou svobodu, nýbrž právě a pouze tuto emancipaci.
Jednou jedinou větou, ve vší jednoznačnosti: emancipace není svoboda.
Emancipace (osobní, politická) je pouze podmínkou svobody. Je jejím předpokladem, ale není jejím vlastním obsahem. Na této záměně spočívá veškerý klam novodobého liberalismu.
Vraťme se závěrem ještě k Marxovi: leckomu se to možná bude zdát nesmyslné, ale svým způsobem Marx sám byl pouze liberál! Jediný rozdíl v daném smyslu je, že on byl vlastně mnohem důslednějším liberálem, nežli liberálové klasičtí, občanští ("buržoazní").
Připomeňme si: jeho pouť k dráze revolucionáře počala tehdy, když viděl že klasické občanské svobody jeho doby mají pouze ryze občanský a politický charakter, nicméně velké masy populace zůstávají polapeny v pasti drtivé chudoby. Tehdy si uvědomil, že politická a občanská emancipace zůstává pouze chimérou, pokud není doprovázena emancipací sociální. Právě proto pojal přesvědčení o nutnosti sociální revoluce.
Nicméně svým způsobem myšlení sám zřejmě v zásadě zůstával liberálem. Sice na jedné straně vycházel z důsledně společenského pojetí člověka (což je příkrý opak k liberalismu, který vychází striktně z pozice zcela autonomního individua); nicméně co se týče cest k osvobození lidské bytosti, tady v převážné míře zůstával v zajetí liberalistického smýšlení, tedy že "svoboda" člověka záleží v jeho maximální emancipaci od všech - vnějších - vazeb a závislostí.
Řekněme to nahlas: Vládní zpráva o extremismu opět slouží krajní pravici
Otakar Bureš
Autor článku má bezpochyby pravdu v tom ohledu, že termín "extrémismus" může být velice relativní, respektive pohyblivý, a leckdy to co se ještě včera jevilo být extrémismem, se už příští den může stát legální formou státu či vlády. Nicméně - celá záležitost je poněkud složitější, nežli jak autor článku sugeruje. - Ostatně, v každém případě by jeho argumenty budily větší důvěru, kdyby se sám nedopouštěl manipulací a argumentačních faulů. Konkrétně čeští anarchisté dozajista nejsou do kategorie "extrémisté" zařazování pro jejich vyvážený postoj k násilí na Středním východě - nýbrž právě pro jejich anarchistické postoje. Které - a to nelze popírat ani přehlížet - se dosti fundamentálně rozcházejí se způsobem fungování současné společnosti a současného státu.
Z dané perspektivy - tedy z hlediska pokud možno stabilního fungování současného státního uspořádání - se pak skutečně i Okamurova SPD může jevit být mnohem méně rušivým faktorem, neboť bez ohledu na ideologickou rétoriku je v zásadě integrována do standardního politického systému.
---------------------------------------
Zásadní otázka tedy neleží v tom, zda jsou dejme tomu anarchisté právem zařazeni do kategorie "extrémisté"; nýbrž v tom, zda stávající systém (liberální, respektive buržoazní demokracie) je sám o sobě natolik absolutně legitimní, že každou systémovou kritiku na něm je možno a priori dehonestovat, denuncovat jakožto "extrémismus", jehož obsahovými výroky tím pádem není zapotřebí se nijak hlouběji zabývat.
K otázce legitimity systému liberální demokracie je možno konstatovat toto: je v každém případě pozitivním momentem, že poté co toto politické uspořádání dlouhá desetiletí mělo status nedotknutelného fetiše, tak v poslední době se ideologický sokl této politické formy přece jenom začíná postupně bortit. Především tváří v tvář kumulovaným krizím které toto politické uspořádání evidentně není schopno řešit se ukazuje principiální limitovanost jeho možností být dostatečně nosným fundamentem pro další progresivní vývoj lidstva, respektive pro jeho další fyzickou existenci vůbec.
A v té míře, v jaké se projevuje nedostatečnost, omezenost stávajícího politického uspořádání, v té samé míře ovšem získávají na legitimitě všechny snahy o nalezení nějakého uspořádání alternativního, progresivnějšího, humánnějšího.
V daném ohledu je tedy pouhé oškatulkování těchto alternativních směrů a myšlenkových modelů jakožto "extrémismus" za prvé počinem velmi laciným, myšlenkově povrchním a pohodlným; a za druhé - v daném smyslu - nelegitimním.
Na straně druhé je ovšem nutno vidět i jiný aspekt celé záležitosti. A totiž ten, že prakticky všechna tato alternativní hnutí či modely mají jen velice partikulární charakter. To jest: jejich kritika stávajícího systému z hledisek humánních, ekologických, radikálně demokratických atd. je sice sama o sobě oprávněná; ale jejich vlastní představy o možnostech systémové změny jsou v naprosté většině nevěcné, voluntaristické, či přímo avanturistické. A kdyby tyto jejich představy měly být reálně uskutečněny, pak by s pravděpodobností hraničící s jistotou vedly k naprostému rozvratu jak ekonomiky, tak celého společenského korpusu.
Krátce řečeno: stav věcí není v žádném případě takový, že by na jedné straně stála naprostá legitimita, a na straně druhé naprostá ilegitimita postojů. Každá z obou náprotivných stran má svou část pravdy; ale zároveň i svou nepravdu, kterou se ovšem snaží pečlivě zatajovat. A tak zde stojí konzervativní zastánci statu quo proti radikálním zvěstovatelům změn; každá z obou těchto stran vidí pouze omylnost svého protivníka, ale žádná není ochotna si přiznat "břevno v oku" vlastním.
Ještě jednou tedy, naprosto jasně řečeno: stávající systém si svou omezeností sám říká o to, aby byl principiálně zpochybňován, aby byly hledány zásadní alternativy. Ale na straně druhé - hlasatelé a ideologové těchto alternativních modelů by si konečně měli uvědomit, že tyto jejich modely by musely být schopny život společnosti řídit a vést alespoň natolik relativně racionálně, jako to dokáže systém stávající.
Miloš Zeman rok poté: už znovu zkouší škodit
Oto Novotný
Napřed k osobě G. Verheugena: ten je z mezinárodní politiky už téměř dvě desetiletí pryč, to znamená že on osobní zkušenost s M. Zemanem udělal ještě v dobách nežli se u tohoto plně projevily jeho negativní stránky a sklony. V tomto smyslu tedy Verheugenovo dobrozdání ohledně charakteru M. Zemana nemá příliš vysokou relevanci.
Co se pak té otázky týče, proč se u M. Zemana a V. Klause projevovala respektive stále projevuje nadmíru vysoké "porozumění" pro autoritativního vůdce Putina, tady je ve hře dost možná vícero aspektů a příčin.
Za prvé: skutečně zde budou klíčovou roli hrát "ega" obou českých politiků. Oni sami vládli - nakolik jim to okolnosti přece jenom relativně ukotvené české demokracie umožňovaly - natolik autoritářsky jak jen bylo možno. Tady skutečně platí, že vrána k vráně sedá. Téměř by se dalo vytyčit heslo: "Autoritáři všech zemí, spojte se!" Dokonce i sám Hitler - přes všechny ideologické protiklady - zřejmě pociťoval určitý respekt ke Stalinovi, jakožto silnému a úspěšnému diktátorovi (a naopak).
Za druhé: oba jsou vyhranění nacionalisté, respektive přesněji: šovinisté. Především Klaus byl vždy antievropsky zaměřený, což mělo důvody zčásti ideolgické ("prosocializovaná Evropa"), zčásti se jednalo o ono hypertrofované ego respektive autoritářské choutky: Klaus bytostně nesnášel když mu něco "diktoval Brusel".
Zeman - ten byl snad původně proevropský, ale nejpozději od té doby kdy EU začala od ČR požadovat solidaritu v otázce migrace, byl s touto vstřícností také konec. Oba - jak Zeman tak Klaus - jsou totiž ještě navíc nenapravitelní xenofobové.
Že se nakonec M. Zeman - na rozdíl od Klause - distancoval od Ruska, v důsledku jeho agrese vůči Ukrajině, je mu bezpochyby nutno přičíst k dobru; je ovšem otázka jestli je to skutečně důsledek vnitřního prozření, anebo jenom čistě jakési náhody ve vnitřním nastavení. Snad se zde projevila i výše zmíněná skutečnost, že Zeman přece jenom není tak fundamentalisticky antievropsky zaměřený jako Klaus. Takže v Putinově agresi naprosto správně rozpoznal útok na celou Evropu, zatímco egomanovi a šovinistovi Klausovi je osud "socialistické" Evropy naprosto lhostejný.
To by tedy byl výčet důvodů, proč se podle mého soudu M. Zeman a V. Klaus chovali v evropské politice tak, jak se chovali (a stále chovají).
Zdá se, že Oto Novotný svůj seriál o působení Miloše Zemana v řadách sociálně demokracie (a jako českého politika obecně) už ukončil; zhodnoťme tedy zpětně přínos tohoto autorského počinu.
V každém případě je autorovi nutno vyslovit uznání za velmi podrobné, přehledné a kompetentní vylíčení všech relevantních událostí kolem osoby M. Zemana; mnohé z toho běžnému občanu už dávno vypadlo z paměti, a mnohé aspekty byly známy pouze zasvěceným.
Co se samotného hodnocení aktivit, ambicí a - bezmála by se chtělo říci: pletich - M. Zemana v české politice týče, v tomto ohledu v prostředí DR bude asi sotva někdo, kdo by s názory O. Novotného na osobu M. Zemana nějak zásadně nesouhlasil. Potud je tedy vše v pořádku.
Nicméně při celkovém pohledu na působení M. Zemana v sociální demokracii se nelze ubránit určitým pochybnostem: jak je vůbec možné, že taková osoba, jejíž charakterové znaky musely být od jisté doby naprosto zjevné, se mohla na tak dlouhou dobu prakticky zmocnit vlády nad stranou sociální demokracie, respektive si v ní - i po vlastním odchodu z ní - zanechat tak početný (a aktivní) blok svých příznivců, následovníků a přičinlivých služebníčků?
Jistě, celá optika na vývoj sociální demokracie od listopadu 1989 je do jisté míry zkreslená tím, že se O. Novotný soustředil právě na osobu M. Zemana; nicméně čtenář jeho vzpomínek na tehdejší dobu měl nakonec nevyhnutelně dojem, že celá polistopadová éra sociální demokracie byla přímo prosáklá toxickým zemanovstvím, a že jenom v několika krátkých, přechodných periodách se poštěstilo že ve straně zavládla alespoň základní lidská solidnost a slušnost.
Být členem či vyznavačem sociální demokracie, musel bych si za těchto okolností klást velice naléhavou a velice znepokojivou otázku: co je vlastně natolik shnilého "ve státě dánském", že mravně natolik pochybná osoba jako M. Zeman mohla být tak dlouhou dobu natolik dominantním lídrem této strany.
Jak jsem se stal v Německu nežádoucí osobou
Janis Varufakis
Pane Horáku, toto opatření (zákaz vstupu) německých úřadů mě také nemálo překvapilo. Ovšem vzhledem k tomu že nemáme žádné objektivní informace o tom na základě jakých indicií a podezření toto rozhodnutí bylo učiněno, sotva k tomu můžeme zaujmout nějaké odpovědné stanovisko.
Nicméně - alespoň se domnívám - Varufakis by se mohl obrátit na německé soudy, aby přezkoumala oprávněnost a odůvodněnost tohoto rozhodnutí.
Obecně vzato ale soudím, že reálné pozadí celé aféry bude takové: Varufakis je ve spojení s nějakou radikální, respektive militantní palestinskou respektive propalestinskou skupinou, která byla zřejmě německým Úřadem na ochranu ústavy (velmi neskladný název!) posouzena jako teroristická. (Což Varufakis ovšem nezmiňuje ani slovem.) Za těchto okolností je pak celkem vzato zcela logickým počinem, že někomu, kdo stojí v podezření že je podporovatelem teroristů, bude zakázán vstup do země. Svým způsobem německé úřady za dané situace vůbec nemohly jednat jinak. Jediným sporným momentem je, zda toto zařazení do škatulky "teroristická organizace" bylo či nebylo oprávněné. Ale to je právě ten moment, který my sotva můžeme odpovědně posoudit.
Macron zatřásl Evropou, aby se postavila na nohy
Petr Janyška
Pane Nusharte, když už jste použil termín "emancipace" - to je eminentně důležitý pojem, bylo by na čase se u něj poněkud blíže zastavit.
Emancipace - s tímto slovem se obvykle velmi lehkovážně zachází, až přímo pohazuje - ale ono má svůj velmi specifický význam a velmi konkrétní konotace, a jeho užití (to jest: jeho vyzdvižení k vůdčímu principu) nemůže zůstat bez závažných následků pro charakter společenských vztahů a procesů.
Pane Nusharte, vlastně jste to už zcela přesně naznačil: tato (liberální) emancipace je krajně ambivalentní záležitostí. V onom zmíněném běžném užívání se jaksi s plnou samozřejmostí předpokládá, že "emancipace" je pojem respektive akt naprosto a beze zbytku pozitivní; vždyť se přece jedná o to člověka osvobodit od závislostí, od pout všeho druhu.
Poněkud by nás měla zarazit ale už ta skutečnost, že s tímto pojmem "emancipace" svého času velice intenzivně operoval i Karel Marx. Emancipace dělnické třídy od vykořisťování, emancipace dělníka od otrocké práce, emancipace člověka od kapitalistického systému odcizení, emancipace člověka od závislosti na přírodě - tohle byl vokabulář, který byl u Marxe frekventován stále dokola.
Jistě, bezprostředně i Marxovy požadavky na radikální emancipaci lidské bytosti od všech těchto závislostí a negativních vlivů byly samy o sobě naprosto oprávněné; a zpočátku se zdá, že proti nim nelze naprosto nic namítat. Jenže - my starší z letité zkušenosti se životem v reálném socialismu víme, že tento "totálně emancipovaný" člověk se nakonec ztratil sám sobě. A to i pokud pomineme přítomnost politického diktátu. Bylo mnoho oblastí, kde člověk v socialismu skutečně byl nemálo emancipovaný, a to jak ve srovnání s minulými časy, tak i ve srovnání se (západním) zahraničím.
Ano, tento člověk za socialismu byl (alespoň formálně) pánem svého světa; a přesto jeho převažujícím životním pocitem byla trvalá frustrace. Ze všeho nejlépe tento rozpor vystihla snad slova z hudebního pásma skupiny Olympic "Prázdniny na zemi" (ovšem autorem textu byl básník Kainar):
"Všechno mi tu patří
sám jsem ničí..."
V geniální básnické zkratce je tu postiženo nejvlastnější jádro klíčového existenciálního dilematu člověka moderní doby (a to zdaleka ne pouze za socialismu): tento člověk je formálně osvobozen od všech vazeb, od všech závislostí, je pánem světa, může volně rozhodovat o sobě samém - a přesto prožívá pocity nicoty, vykořeněnosti, bezprizornosti. "Sám jsem ničí" - to je negativní důsledek oné totální emancipace, to co bylo napřed chápáno pozitivně jako zbavení se pout a omezení, to je zároveň ztrátou všech vazeb, veškerého zakotvení lidské bytosti ve světě, který by mohla právem považovat za svůj, za sobě důvěrně známý domov.
Toto je tedy ta velice dvojsečná zbraň, kterou do novodobých dějin lidstva vnesl liberalismus. Ano, na jedné straně přinesl velké a zásadní osvobození lidského individua od závislostí a nesvobod všeho druhu, a pozitivní výdobytky tohoto liberalismu by asi nikdo z nás už nedokázal postrádat. Ale je nutno si vždy být vědom i té druhé, odvrácené stránky liberalismu: on - v příkrém rozporu k jeho sebeprezentaci - nikdy nepřinesl pravou, obsažnou, substanciální lidskou svobodu, nýbrž právě a pouze tuto emancipaci.
Jednou jedinou větou, ve vší jednoznačnosti: emancipace není svoboda.
Emancipace (osobní, politická) je pouze podmínkou svobody. Je jejím předpokladem, ale není jejím vlastním obsahem. Na této záměně spočívá veškerý klam novodobého liberalismu.
Vraťme se závěrem ještě k Marxovi: leckomu se to možná bude zdát nesmyslné, ale svým způsobem Marx sám byl pouze liberál! Jediný rozdíl v daném smyslu je, že on byl vlastně mnohem důslednějším liberálem, nežli liberálové klasičtí, občanští ("buržoazní").
Připomeňme si: jeho pouť k dráze revolucionáře počala tehdy, když viděl že klasické občanské svobody jeho doby mají pouze ryze občanský a politický charakter, nicméně velké masy populace zůstávají polapeny v pasti drtivé chudoby. Tehdy si uvědomil, že politická a občanská emancipace zůstává pouze chimérou, pokud není doprovázena emancipací sociální. Právě proto pojal přesvědčení o nutnosti sociální revoluce.
Nicméně svým způsobem myšlení sám zřejmě v zásadě zůstával liberálem. Sice na jedné straně vycházel z důsledně společenského pojetí člověka (což je příkrý opak k liberalismu, který vychází striktně z pozice zcela autonomního individua); nicméně co se týče cest k osvobození lidské bytosti, tady v převážné míře zůstával v zajetí liberalistického smýšlení, tedy že "svoboda" člověka záleží v jeho maximální emancipaci od všech - vnějších - vazeb a závislostí.