↗

Sovětská armáda byla vítána jako osvoboditelka. A po brutální německé okupaci to bylo pochopitelné. Svoboda s ní však reálně nepřicházela. Foto Karel Hájek, WmC

Před devětasedmdesáti lety skončila válka v Evropě. Velkoněmecká říše podepsala bezpodmínečnou kapitulaci. Skončil režim, který měl v programu vyhlazení celých národů. Češi měli být dílem poněmčeni, ti, kteří by germanizaci odmítli, by byli bez vzdělání a konali by pomocné práce. Ostatní měli být vysídleni nebo vybiti.

Není divu, že 8. květen byl chápán jako osvobození. Existence Čechů jako národa byla zachráněna. Svátek oficiálně slavený republikou se jmenuje Den osvobození. Avšak slovníkově vzato osvobození neznamená jen etnickou záchranu, je to především nastolení svobody.

Příchod amerických a belgických jednotek do západních Čech mohl znamenat podporu politické svobody, kdyby se nebyli museli po dohodách se Sověty záhy stáhnout.

Den po skončení války přivandrovala do osvobozené Prahy Sovětská armáda a s ní NKVD, aby rozhodli, jaký systém zde nastoupí. Pozavírali Rusy — československé občany — žijící v Československu v exilu po bolševickém převratu v Petrohradě roku 1917 a další osobnosti, a odvezli je do lágrů Gulagu.

Přivezli s sebou československou vládu s Košickým vládním programem, Představa, že šlo o demokratický socialismus, je mylná. Formulovaná zahraničně politická orientace byla jednoznačná: „Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě. Smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovat pro veškerou budoucnost zahraničně politickou pozici našeho státu…“

Platila relativní svoboda slova. Nekomunistické strany a nepolitická uskupení vydávaly tisk, v němž kritizovaly vládu. Znárodněny byly velké podniky, živnostníci, malí obchodníci a soukromí zemědělci mohli pokračovat ve své samostatné hospodářské činnosti.

Sen o spojení sociálně spravedlivého systému, plnoprávnosti zaměstnanců vůči zaměstnavatelům a zároveň plné svobodě spolčování, shromažďování, projevu, náboženského a filosofického přesvědčení byl ale systémem Košického vládního programu narušen.

Program v domácí politice připouštěl volbu jednotlivých stran. V českých zemích však byly povoleny jen čtyři: komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Volby neustavily vládu a opozici. Všechny čtyři strany vládly společně teoreticky na základě kompromisu podle výsledků voleb, ale fakticky pod nadvládou komunistů. Pokusy nekomunistických ministrů a vyšších státních úředníků zachovat například při obsazování úřadů aspoň paritu politických stran byly marné.

Systém od února 1948 se tvářil jako směřující k socialismu, ale byl to spíše státně monopolistický kapitalismus zneužívající socialistickou terminologii a symboliku. Byla to absolutní moc politbyra a sekretariátu UV KSČ. Poměry ve střední a východní Evropě socialismus jako program diskreditovaly. Převládlo přesvědčení, že nemůže být jiný než diktátorský.

Nacistická totalitní diktatura postupně byla vystřídána stalinistickou. Stalinský režim v oblasti svého přímého působení prý pobil jen komunistů víc než režim nacistický. Ve vrcholných dnech stalinských čistek se střílelo přes tisíc lidí denně. Kostely se bouraly, měnily se v muzea vědeckého ateismu nebo sklady. Nekomunistické knihy z knihoven a knihkupectví musely zmizet.

Československá verze stalinismu v rychlém tempu likvidovala jakoukoli odlišnost. Sociální demokraty komunisté spolkli. Socialistům a lidovcům dovolili program asi takový: „O všem rozhoduje ÚV KSČ a my socialisté, potažmo my lidovci si myslíme totéž a budeme program KSČ prosazovat.“ Až likvidačně byly omezovány církve, sokolové byli zařazeni pod jednotnou tělovýchovu a ze skautů, kteří nevzdorovali, se stali pionýři.

O nekomunistech nemluvě. Tisíce obětí režimu u nás: popravených, zabitých při pokusu o nedovolené překročení státních hranic, vězňů klasických vězení a pracovních lágrů si to „osvobození“ užilo a my z nich, kdo ještě žijeme, na to vzpomínáme. Takže sotva jde 8. května o osvobození.

Možná je to spíš Den míru. Ano. V Evropě propojené do Unie začíná už osmdesátý rok, kdy se neválčí. Proběhla jedna občanská válka v Severním Irsku, ale i tam je už klid. V sousedství Unie se válčilo na Balkáně, ale po zásahu NATO válka skončila a její účastníci dnes usilují o vstup do západních struktur.

Německo, Spojené království, Francie a Spojené státy, které spolu válčily, jsou dnes přáteli. Snad udržíme mír v Evropě, snad se podaří zastavit ruskou agresi proti Ukrajině, snad v Rusku uvadne konzervativní nacionalistický neoliberální a imperiální režim a zavládne systém přátelštěji naladěný k Západu, svobodnější a sociálnější.

Snad se Rusko nevrátí ke své pozici ze září 1939, kdy ruku v ruce s nacistickou říší zahájily nejhorší dosavadní válku v dějinách. Vítězné sovětské Rusko si přivlastnilo mezi léty 1939 až 1945 kusy území nebo celé části „osvobozených zemí“. Osvobozovali je tehdy jako dnes osvobozují Ukrajinu. Slavil bych třeba dnes, ale vlastně kdykoli, směrování k plné svobodě a k zachování míru s liberálně sociální perspektivou.