„A ještě bych si taky letos chtěla opéct špekáček,“ řekla a zasněně se podívala ven z okna do poněkud stísněného pražského vnitrobloku. A tak začalo letní putování Lucie a Jana po stopách českého kempingu.
Člověk se vyvíjel v krajině a to zanechalo stopy v jeho paměti. Proto pozorujeme uklidňující účinek přírodního prostředí, zeleně a tekoucích vod. S tím jak se člověk postupně — se změnami ve způsobu života — vzdaluje přírodě, nabývá tato potřeba stále na síle. A právě touha po krajině velí opustit rušná města a strávit v ní volný čas.
Potřebu opustit Prahu jsme pocítili i my. Po prvotním nadšení z romantického dobývání divočiny jsme se však vrátili do reality. Představa celého víkendu bez čisté tekoucí vody a alespoň instantní kávy po ránu — když už se jeden v lesích musí obejít bez croissantu a café latté — byla natolik vzdálená, že jsme se hned první den našeho výletu odebrali do jednoho z četných kempů.
Neodmyslitelnou součástí každého kempu je nekontrolovaná a pravděpodobně také nekontrolovatelná suita pobíhajících a švitořících dětí. Přístup rodičovstva bývá různý. Někteří nechávají smečku ratolestí svému osudu a ta roste jako dříví doslova v lese. Jiní volí didaktický styl, připravují bojové hry či stezky odvahy. Rizikem tohoto přístupu však je, že některým dětem v náporu přemíry dobrodružství praskají nervy a propukají v pláč. V rámci námi sledovaného vzorku se jednalo pouze o menší procento nervově labilních osůbek.
Výjimečnou kratochvíli pak vynalezla pro své potomky skupina rybařících otců. V podvečerním šeru nahodili pruty, na které umístili důmyslná elektronická zařízení. Poté poodešli do blízkého výčepu. Při sebemenším pohybu prutu zařízení vydalo zvuk, na základě kterého se všechny děti s pokřikem „Tatííí, už berou!“ rozběhly pruty zkontrolovat. A nebraly. Děti křičely. Zařízení v jednom kuse pípalo. Tatínkové si vychutnávali zasloužené desítky. Tomu se říká rybaření!
Politickou angažovanost a zájem o aktuální problémy doby v kempech často nepotkáme. Avšak v jednom z nich nás překvapila na stožáru poblíž tamější hospody vlající konfederační vlajka. Snažili se majitelé v době stupňující se migrační krize vyjádřit svůj světonázor a přihlásit se ke „konvičkovským“ myšlenkám, nebo jen nevěděli, co činí? Když však jedno ze skotačících dítek začalo s plácačkou nahánět vosy kroužící nad rozlitou malinovkou se slovy, že „za ty otravný vosy beztak můžou taky uprchlíci, protože je dráždí“, okolo sedící dospělí zůstali neteční. Posezení pod otrokářskou vlajkou získalo rázem jasnější sdělení.
Kemp však není jen švitořící drobotina, rybáři a vosy, ale i družnost přítomných. Letmý úsměv. Výměna několika vět o počasí. Existují však i důmyslnější způsoby navázání přátelství v osadě. Oheň, pradávný nástroj přežití, je zde využíván k všelidové družbě. Zraky kdekoho zjihnou při pohledu do plápolajícího plamene a rozpovídá se. A když sám oheň nezabírá, jsou tu ještě Stánky a Buráky. Hudba jak známo spojuje a moc dobře to vědí i otrlí zálesáci. Trampská píseň v kombinaci s posezením u ohně nemůže nikoho nechat chladným. Najednou se přistihneme při zpěvu svých rozhodně velmi neoblíbených nedvědovských hitů. Vyprodaný Strahov nám najednou dává větší smysl…
A když už se nám podaří setřást stín podezření, že jsme beztak jenom hipstři z Prahy, nesmíme zapomenout obal od špekáčků z oblíbeného davelského uzenářství, které rozhodně obsahují až 90 % opravdového masa, zahrabat hodně hluboko pod zem. Už se zase těšíme na další výlet.
Autorka a autor jsou ostudy traperů a tímto děkují všem svým přátelům z osady za příjemně strávené léto.