Strohá novinářská zpráva by mohla znít následovně. 19. června byl ve svém pražském bytě nalezen mrtev zpěvák, klavírista, skladatel, textař a spisovatel Filip Topol, už od svých 14 let spojený s kultovní skupinou Psí vojáci. Dlouhodobě trpěl závažnými zdravotními problémy. Topolovi čerstvě bylo osmačtyřicet (narodil se 12. 6. 1965).

Jenže takto „úředně“ odbýt úmrtí natolik významné postavy české nekomerční kultury před- i polistopadové éry by hraničilo téměř s nestoudností. A nejde jen o to, že Psí vojáci patřili k nejoriginálnějším a nejuznávanějším formacím české undergroundové a alternativní scény. A už navždy patřit budou, protože jakékoliv pokračování činnosti této skupiny je nejspíš vyloučeno: Filip Topol byl natolik svébytnou a jedinečnou osobností ve všech směrech, že je jednoduše nenahraditelný. Při vší úctě si nedokážu představit kohokoliv jiného na jeho místě a dozajista nejsem sám...

Nejde tolik ani o to, že Topol byl skutečně mimořádný muzikant a ještě mimořádnější textař, jehož brilantní práce s mateřským jazykem, jeho obrazotvorností a mnohovýznamovostí a přitom všem zachovávání pro něj vždy příznačné autentičnosti a „velkoměstské syrovosti“ vedly k fascinujícím výsledkům, které si bez jakéhokoliv nadsazování troufám označovat za zhudebněnou poezii adekvátní současné nebo nedávno minulé době. A projevoval to nejen s Psími vojáky, ale i na svých sólových albech.

Jde ještě o něco jiného, pro mě podstatnějšího. Novinář by možná neměl do textů, jako je tento, příliš promítat svoje subjektivní pocity a vzpomínky, ovšem v případě Filipa Topola se tomu nedokážu ubránit. Vážil jsem si ho totiž nejen jako extrémně talentovaného umělce se specifickým charismatem, ale především jako člověka.

V 80. letech za jeho principiální postoj k tehdejšímu komunistickému režimu, od něhož se nikdy nenechal „zkrotit“ a de facto jediným kompromisem, který s ním pomyslně uzavřel, bylo dočasné vynucené přejmenování skupiny Psí vojáci a používání „krycího“ názvu PVO (což byla zkratka Psí vojáci osobně).

„Samozřejmě, že to byl boj se svědomím, obrovské dilema,“ vzpomínal na to Topol po letech. „Myslím, že dnešní mladá generace to může jen těžko pochopit. Tehdejší situace, tehdejší tlaky... Celé to vzniklo tak, že jsme byli napojeni jak na underground, tak na kapely typu Vltava, Ženy apod., tedy na klubovou scénu okolo klubu Na Chmelnici. A když jsme viděli, že oni mohou hrát, říkali jsme si: Sakra, přece je škoda se takhle pohřbít. Na druhou stranu jsme znali třeba známé Jirousovo krédo, že všechno začíná změnou názvu... Čili byl to fakt velkej boj, ale nakonec zvítězila přirozená chuť žít trochu normálně.“

Ač to bude znít sebevíc pateticky, měl jsem Filipa Topola moc rád. Kdykoliv jsme se někde potkali, okamžitě z něj na mě přeskočilo to jeho „krásné Já“, Filipova ohromná a aspoň na mě pozitivním a téměř očišťujícím způsobem působící vnitřní energie. V roce 1999, nedlouho poté, co poprvé hodně zblízka pohlédl do tváře kmotře Smrti, jsme spolu vedli obsáhlý rozhovor, který vyšel v časopise Rock & Pop.

A z některých pasáží právě v tuhle chvíli, kdy se Filip definitivně odebral na onen svět, mrazí snad ještě víc než tehdy: „Svému tělu jsem díky chlastu a vůbec životnímu stylu dával strašlivě zahulit. Byl jsem normální notorik. Už někdy v jedenadevadesátém roce jsem dostal první slinivkovej záchvat, pak přišel druhej... a stejně jsem pak znovu pomyslně pustil koně z ohrady. Souviselo to i s tím, že ani v mém osobním životě to nebylo nic moc a přestávalo mi záležet na tom, jestli budu žít nebo ne. Dostal jsem se do takového stadia, že jsem sám sebe chladně pozoroval jakoby zvenčí, viděl jsem, kam se řítím, ale bylo mi to naprosto lhostejný. Neudělal jsem nic pro to, abych to zastavil, i když bylo úplně jasný, že to skončí katastrofou. K níž samozřejmě došlo. Měl jsem šílené bolesti, křeče, protože moje slinivka už byla úplně vyřízená. Odvezli mě do nemocnice a tam mi dali na vybranou: buďto velká operace, anebo ještě tak rok až dva roky života a konec. Tehdy se ve mně všechno probudilo. Uvědomil jsem si, že už jsem překročil určitou hranici, a dostal šílenou vůli žít. Začal jsem úplně novej život se vším všudy. Jsem teď strašně šťastnej. A jsem šťastnej i za to, že jsem prožil to předtím, a vděčnej za ten pohlavek. No, on to nebyl pohlavek, ale přímo rána pěstí. Je úžasný, že o tom můžu mluvit, že se za tím můžu ohlídnout a taky si z toho něco vzít, že mě to celé nezničilo a nezlomilo natolik, aby mě to odsunulo na nějakou kolej v depu, kde bych jenom dožíval. To je veliké štěstí. Je dobré to přežít... Možná je dobré to i zažít, ale nikomu bych to nedoporučoval. Dá se žít i jinak. Rozhodně se za to nestydím: beru to tak, že se to stalo, a kdybych se tím trápil a něco si vyčítal, tak bych se asi ocitl v tom depu. Kdyby to nezašlo tak daleko, kdybych měl třeba lepší tělesnou konstituci, tak bych se do toho depa propil, a to by bylo hrozný, protože bych mohl skončit sebevraždou. Dostal bych se tam, o čem zpívám v písničce Kruhy: plácal bych se v kruhu a vykrádal svou vlastní podstatu.“

V srpnu 2011 Psí vojáci po 32 letech plodné existence svoji činnost uzavřeli a vypadalo to, že je s nimi opravdu definitivní konec. Avšak loni v listopadu se překvapivě znovu vrátili na scénu, navíc ve své zakládající sestavě. Zájem publika o vystoupení obnovené legendy překonával veškerá očekávání, leč v květnu byla koncertní činnost kvůli Topolovým zdravotním komplikacím přerušena.

Když jsem byl 9. 5. 2013 na vystoupení Psích vojáků v pražském Paláci Akropolis, netušil jsem, že vidím Filipa Topola naposledy. Měl jsem cukání za ním po koncertě zajít, prostě a jednoduše se s ním jen pozdravit a na chviličku se zase podívat zblízka do jeho tváře se zvláštním, naprosto charakteristickým jemným úsměvem. Jenže osud to zařídil jinak a ani k tomu letmému setkání už nedošlo... Onen úsměv a Topolovo nepopsatelné fluidum však z mé paměti nikdy nevymizí.