Totiž, pane Petrasku, ono je možno se na celou věc (tedy na dominanci empirismu a standardní technovědy za podmínek liberální demokracie) podívat i z poněkud jiné perspektivy.

V mnou zmíněném článku v Salonu před dvěma týdny V. Bělohradský zmínil Hegelovu tezi o nutnosti "namáhání pojmu"; kdy tedy lidský duch, člověk si musí dát práci se od "pojmu" (tedy od metafyzicky pojaté podstaty věci) propracovat až k úrovni bezprostředně jsoucího, empirického světa. Bělohradský oproti tomu tvrdí, že je nutno postupovat opačným směrem; že tedy přirozeně, empiricky žijící člověk se má vypracovávat k vyšším formám a stupňům poznání.

Jistě, napohled takovýto přístup vypadá přesvědčivě. Kdo jiný nežli sám člověk by se měl ujmout tohoto úkolu stoupat stále výše na stupnici poznání?...

Naprosto klíčový problém ale leží v tom, že aby se (běžný) člověk vůbec odhodlal k tomu postoupit tuto namáhavou práci s pojmem, tedy poznávání podstatných pravd našeho světa, pak tady onen "pojem" musí být nějakým způsobem přítomen. Musí být přítomen jako viditelná, normativní meta, která vybízí a motivuje lidského ducha k úsilí této mety dosáhnout, a zároveň stanoví i odpovědnost za to, zda se k této metě, k tomuto poznání vyšších pravd směřuje či nikoliv.

Ovšem Bělohradský právě tuto přítomnost "pojmu", tedy nějaké vyšší ideje striktně odmítá, jakožto prý zdroje dogmatismu a ideologického útlaku. Bělohradský se tedy dostává do toho neřešitelného dilematu, že na jedné straně žádá vystoupání od pouhé empirie k pojmu, k pravé podstatě věcí - ale zároveň odmítá a zavrhuje jedinou cestu, která by k tomuto cíli mohla vést.

A tak je současný (liberální) svět ve své zdánlivé nedogmatičnosti nadále utopen ve svém empirismu, který je schopen pouze stále znovu donekonečna popisovat jsoucí, předmětný svět, ale není schopen překonat tuto omezenost pouze materiálního, smyslového světa.

Tedy, upřímně řečeno, pane Petrasku, já osobně nejsem schopen na liberalismu, individualismu a empirismu nalézt naprosto nic zajímavého, inspirativního. - A ještě upřímněji řečeno: dokonce i "náboženský" kolektivismus je pro mě v tomto srovnání alespoň o něco zajímavější, právě proto že dokáže překročit omezenou hranici toho, co je dáno bezprostředně, co je možno vnímat bezprostřední smyslovou zkušeností.

Empirismus - jistě, ten má tu obrovskou výhodu že může zdánlivě znovu a znovu nalézat něco nového, dělat nové objevy ve smyslu pozitivních, empirických věd. Tento empirismus ale ve svém komplexu nevytváří nakonec nic více, nežli to pro co má například fenomenologie označení "technověda". Je nutno si uvědomit, že z celé škály možností lidského poznávání světa je to právě tato technověda, která je spojena s nejnižší úrovní fantazie, kreativity.

Zatímco jak kolektivismus, tak (jakákoli) teologie překračují tuto hranice bezprostředního a lidského ducha nutí k přemýšlení, tím že před něj staví jinou, nečekanou skutečnost. Obecně řečeno: vytvářejí rozpor, který lidský duch musí řešit.

Teologie vytváří tento myšlenkový rozpor tím, že proti banálnímu viditelnému, empirickému světu staví (hypotetickou) nadsmyslovou skutečnost. Kolektivismus zase staví princip celistvosti, pospolitosti proti přirozeně vnímanému individualismu. Každý člověk se bezprostředně definuje jako individuum; proto liberalismus, který se plně kryje s tímto individualismem, nevytváří žádný protiklad, žádnou výzvu pro lidského ducha aby ten se nějakým způsobem vypořádával se stavem nesamozřejmosti. Tuto nesamozřejmost vytváří princip kolektivismu, kdy člověk musí řešit protiklad svého postavení jakožto subjekt individuální, a jakožto subjekt kolektivní.

Samozřejmě, bylo by možno namítnout že z naší vlastní zkušenosti víme, že (vnucený) kolektivismus nevede k rozkvětu lidského ducha, nýbrž naopak ke stagnaci, ke všeobecnému úpadku. Jistě: jak dogmatická teologie tak i dogmatický (náboženský) kolektivismus vedou nevyhnutelně k úpadku ducha. To platí ale pro všechny dogmatismy, včetně dogmatismu liberalismu. Jenom že u liberalismu tento úpadek není napohled natolik zjevný, právě proto že člověk zde má možnost ponořit se do zkoumání oné - kvantitativně nekonečné - empirie.

Ale z celkového hlediska je tomu skutečně tak, že jak teologie tak kolektivismus vytvářejí pnutí, které je výzvou kreativnímu lidskému duchu. Který sice působí v opozici proti tomuto vládnoucímu dogmatu, ale nicméně i přes tento postoj vzdoru sám profituje z onoho pnutí, které vytváří vládnoucí idea.

Empirismus - ten nakonec není ničím jiným, nežli pouhým popisem bezprostřední skutečnosti. Hegel se vždy posmíval empirickým vědám, které pouze neustále běhají od jedné jednotliviny ke druhé, aniž by byly schopny dobrat se nějakých skutečně obecně platných poznatků. ("Obecnost" je zde míněna ve filozoficko-metafyzickém, nikoli v běžném abstraktním smyslu.)

"Svobodný" liberální empirismus není nakonec nic jiného nežli pastí na lidského ducha; právě tím že mu umožňuje relativně snadno dosahovat zdánlivě uspokojivých výsledků, bezprostředně správných poznatků, odvádí tohoto lidského ducha od zkoumání skutečností vyššího řádu.

V dosavadních diskusích jsme se zabývali vztahem člověka ke společnosti především v čistě politické rovině, jakožto vztahem jednotlivého občana k celkové sumě všech občanů. Dalo by se říci, že se jednalo o vztah individualistické demokracie liberální k pospolité demokracii "lidové". V zásadě se jednalo o konflikt zájmů: zájem soukromého individua versus zájmy společenského celku. Tento politický vztah je ale pouze součástí obecnějšího komplexu vztahů, který je pro úplnost také ještě nutno zmínit. V tomto širším smyslu se jedná o samotného člověka, o charakter a kvalitu jeho žití vůbec.

Pro úvod do této problematiky bude nejlépe sáhnout po názorech politického filozofa V. Bělohradského, které naposled pregnantně formuloval ve svém článku "Systém člověku vlkem", který byl poslední čtvrtek otištěn v Salonu/Právo. Název článku sám naprosto jasně vypovídá, o co se tomuto autorovi jedná. Bělohradský už léta vede svůj trvalý boj proti "systému"; což je fakt který je v prvé řadě nutno pozdravit, není mnoho takových kdo si dokáží uvědomit, jak dalece současné společensko-ekonomicko-politické uspořádání (tedy "systém") reálně svazuje člověka, omezuje prostor svobodné realizace všech jeho bytostných humánních potenciálů.

V. Bělohradskému je nutno vyslovit respekt i za to, že si uvědomuje - a otevřeně hlásá - že konkrétním jádrem tohoto "systému" je jak dravý a bezohledný kapitalismus, tak ale i celý politický systém liberální demokracie! Především tento druhý fakt - omezující charakter samotné liberální demokracie - si jen málokdo dokáže uvědomit. I ti kdo kritice podrobují systém kapitalismu, většinou stále ještě slepě věří na dobrodiní, na údajnou svobodomyslnost systému liberální demokracie.

Potud tedy všechno dobře; ale hned vzápětí Bělohradský činí krok zpět. Ukazuje se totiž, že on systém liberální demokracie a liberálního kapitalismu kritizuje - z pozic ideového ultraliberalismu!

Připomeňme si: základním ideovým principem liberalismu je absolutní autonomie atomizovaného individua. Individuum je vším, společnost je ničím. Anebo jak to svého času pregnantně vyjádřila exponentka tvrdé pravice M. Thatcherová: "Společnost neexistuje, existují jenom jednotliví lidé."

V. Bělohradský zjevně zastává velmi podobný náhled. On kritizuje systém liberální demokracie ne proto, že je tento princip individualistický, tedy že redukuje člověka v celé šíři jeho potenciální existence jenom na pouhé individuum - nýbrž on tento systém liberální demokracie kritizuje proto, že mu ještě není dost liberální, dost individualistický!

Bělohradský stále zarytě odpírá uznat, že člověk je bytostně, niterně tisíci svazky a vztahy spojen s celou společností, že nelze stavět společnost a jednotlivce proti sobě, jako by člověk byl nějaká absolutně autonomní entita, a společnost něco principiálně jiného, a to sice buď pouhá chiméra (jako u Thatcherové), anebo přinejlepším pouze zcela efemérní entita.

V závěru svého zmíněného článku Bělohradský klade - poněkud zoufale znějící - otázku, zda se najde někdo, kdo dokáže současného člověka vysvobodit ze sevření kapitalismu. Ovšem - Bělohradský zde sice mluví o "člověku", ale ve skutečnosti nemá na mysli nic jiného, nežli pouze ono klasické liberální individuum, údajně zcela autarkní a autonomní, principiálně nezávislé na komkoli druhém, které pouze sekundárně, pouze na základě vlastní vůle (či přesněji: své vlastní nálady) s dalšími stejně tak nezávislými individui podniká společné akce (respektive společné občanské aktivity).

Bělohradský se sice zaklíná, že naopak právě toto atomizované individuum je "ten pravý" člověk; znovu zde oživuje svou tézi vyslovenou v jeho "Pléthokracii", že prý "část je větší než celek", a tedy že toto atomizované individuum je prý více nežli celek společnosti, nežli celkový komplex všech společenských vztahů. Nehledě na skutečnost, že Bělohradský tímto svým tvrzením přímo popírá centrální Aristotelův nález, že "celek je více nežli pouhá suma jeho částí", Bělohradský nepřináší žádné důkazy správnosti svého tvrzení.

Jistě - to co obecně rozumíme pod pojmem "člověk" bezprostředně nemůže existovat jinak nežli ve formě individua. Ale to ještě nijak neznamená, že když máme přítomno toto individuum, že by už jenom tím bez dalšího byl dán i samotný člověk, totiž v celé šíři a hloubce jeho bytostné humánní existence.

Individuum není jako takové v zásadě nic více nežli holé "já", čirá sebevztažnost určité entity nadané vědomím. Ale "člověk" jakožto kulturně, myšlenkově, ideově vyspělá bytost se vůbec nemůže zrodit jinak nežli že do sebe během svého života, především v průběhu svého dospívání doslova "nasaje" všechny konkrétní kulturní, myšlenkové, ideové obsahy které v sobě nese ta společnost kterou je on přirozenou a nedílnou součástí. Bez tohoto žití v nitru samotné společnosti by takovýto naprosto autonomní jedinec nebyl dokonce ani Robinsonem (i ten byl přece napřed socializován ve společnosti, nežli upadl do své ostrovní izolace); nebyl by dokonce ani divochem, neboť i ten je socializován ve své - kmenové či rodové - komunitě.

Vztah mezi jedincem a celkem je možno si v jeho správných relacích docela dobře uvědomit v analogii se současnými internetovými sítěmi: ano, dalo by se napřed říci, že tyto sítě jsou přece tvořeny jejich jednotlivými účastníky, jejich vlastními individuálními kreacemi. Jenže - každý nový účastník který do těchto sítí vstoupí napřed musí - aby v nich vůbec mohl být relevantním účastníkem - musí napřed přijmout, akceptovat jejich logiku, jejich způsob fungování, jejich formy sdělování. V tomto smyslu tedy naopak síť jako taková je primární entitou, a každý jedinec jako takový zaujímá pouze sekundární roli, na fungování celku jako takového může svými individuálními aktivitami změnit jen velice málo.

Vidíme tedy snadno, že vztah jednotlivce a celku je ve skutečnosti podvojný, dialektický: z jedné perspektivy je primární entitou jednotlivec, ale z druhé perspektivy je tomu přesně naopak, primární entitou je celek.

Je tedy naprosto zjevné, že jak byl principiálně vadný a falešný komunistický kolektivismus, který lidskou individualitu podřizoval - nakonec velmi abstraktním a ideologizovaným - zájmům celku, tak stejně tak vadný a lidskou bytost deformující je vyhraněný individualismus/liberalismus, který člověka zkracuje, redukuje pouze na jeho ryze individuální existenci, a přitom ho fakticky odstřihuje od toho kulturně-ideového základu, který je nepostradatelnou podmínkou jeho rozvoje jakožto plnohodnotné lidské bytosti.

Bylo řečeno, že ve své podstatě je tento vztah mezi individuem a celkem, mezi jednotlivcem a společností vztahem dialektickým; to ale znamená, že jediným správným a pravdivým řešením tohoto vztahu nemůže být nic jiného nežli dialektická syntéza, tedy vyvážený a harmonický poměr mezi složkou individuální a složkou společenskou.

Nalezení - či spíše kreativní vytvoření - této dialektické syntézy je právě tím krokem, které lidstvo musí učinit aby se dostalo ve svém vývoji na kvalitativně vyšší stupeň; ale tato syntéza není možná ani na půdě vnuceného abstraktního kolektivismu, ale ani na půdě zdánlivě svobodného, ale ve skutečnosti stejně tak abstraktního individualismu a liberalismu.

Takto nazval svou knihu vzpomínek jeden z protagonistů reformního "pražského jara" Ota Šik. Zdá se skutečně, že se vždy napřed až do krajnosti musejí naakumulovat neřešitelné (respektive neřešené) systémové problémy, aby se najednou probudila odvaha zpochybnit stará dogmata a nahlížet na věci zcela novým způsobem.

A tak po celých desetiletích nekritické adorace politického systému liberální demokracie se najednou "smí" začít veřejně přiznávat alespoň některé její vady, limity, nedostatky a deformace. Přičemž ještě zcela nedávno se ten, kdo se odvážil takovouto kritiku vyslovit, byl vzápětí okamžitě denuncován jakožto antidemokrat a zastánce totalitních forem vládnutí. A teď tedy náhle dochází k "probouzení", kdy i ti kteří doposud neochvějně stáli na pozicích tohoto politického uspořádání najednou začínají objevovat, že pokračovat prostě stále tím samým směrem (to jest: na půdě standardní liberální demokracie) by také mohlo znamenat cestu do zkázy. Anebo přinejmenším k restauraci právě oněch politických totalit nebo přinejmenším diktatur, před nimiž se tato liberální demokracie domnívala být neochvějnou baštou.

Už řadu let opakuji, že jestli může něco mít potenciál alespoň poněkud pohnout tímto zkostnatělým, zdogmatizovaným systémem standardní (nebo konvenční?...) liberální demokracie, pak to nebude síla argumentů, nýbrž jenom globální klimatická krize. "Už jenom nějaký bůh nás může zachránit," konstatoval rezignovaně ke sklonku svého života filozof Heidegger, při pohledu na svět zdánlivě svobodný, ale ve skutečnosti ovládaný bezduchou komercí a stejně tak bezduchou technovědou. Téměř by se mohlo zdát, že nějaký bůh (či Bůh?...) přece jenom zasáhl svou mocí, a katastrofálním řáděním živlům poslal současnému lidstvu poslední varování, jako když svého času na mravně zkažené lidstvo seslal potopu.

Tak tedy poznamenejme si s ulehčením a s určitým zadostiučiněním, že dnes už je zase povolené a společensky přijatelné kritizovat liberální demokracii, a nebýt přitom vzápětí vyobcován ze "slušné společnosti". Neklamným znamením této - dost možná skutečně převratné - změny je fakt, že i ti kteří dlouhá léta sami byli součástí systému se nyní odváží zpochybňovat alespoň některé jeho klíčové aspekty.

Ovšem - i tato nově probuzená kritika má své limity. Ocitujme si jednu pasáž z textu Jiřího Pehe: "Demokracie zatím nenašly účinný způsob, jak se před tím (tj. před dezinformátorskou scénou sociálních sítí) bránit. To, co je stvořilo — tedy na argumentaci a uměřenosti postavený diskurz — se nám bez nadsázky rozpadá před očima."

Tímto líčením se opět sugeruje obraz, jako by na počátku všech věcí - v jakési "zlaté éře" - stála čistá, ryzí, neposkvrněná demokracie, kde se seriózně a odpovědně rozvažovalo o tom, co bude pro danou zemi nejlepší. A že je to jenom a pouze vinou sociálních sítí, že se nám tento krásný obraz naší demokracie rozbil, a že tyto demokracie jsou nyní paralyzovány iracionálními vášněmi a nesmiřitelnými protiklady.

Totiž - možná kdysi dávno tento idylický obraz liberální demokracie byl skutečně realitou. Je ovšem velmi záhodno podívat se blíže na konkrétní podmínky, za jakých se tak dělo. V souvislosti s útokem rozvášněných trumpovských tlup na americký Kapitol a očividnou neschopností vládních míst se s touto revoltou adekvátně vypořádat konstatoval jeden z komentátorů, že americká ústava byla svého času konstruována pro "vzdělané bohaté bílé muže, kteří se mohli scházet ve svých klubech a poklidně diskutovat o záležitostech řízení země".

Tato původní demokracie mohla tedy pouze proto fungovat napohled tak bezproblémově, natolik "uměřeně", protože z ní byli eliminováni všichni, kdo by v ní mohli představovat nějaký rušivý element. Nebyla samozřejmě ničím pro otroky, respektive vůbec pro černý lid, ale vedle toho existovala ještě celá řada restrikcí, které velkým částem americké populace fakticky (či přímo právně) znemožňovaly reálnou účast na této demokracii. Jinak řečeno: tato "uměřená" a "rozumně argumentující" demokracie byla zřízením pouze pro vládnoucí třídu, jejíž členové prošli víceméně stejnou výchovou, měli stejné majetky, stejné zájmy, stejný způsob myšlení. Za těchto okolností nebylo obtížné vystupovat "uměřeně a rozmyslně". (Dalo by se také říci: tato demokracie mohla pouze potud fungovat relativně bezproblémově, dokud byla dostatečně nedemokratická.)

V kontinentální Evropě tato "uměřenost" skončila víceméně spolu s prosazením všeobecného volebního práva; kdy tedy ona třídní homogenita vládnoucí vrstvy byla dramaticky narušena vpádem třídy jiné, se zcela protichůdnými materiálními zájmy. A ještě za naší První republiky zasedání parlamentu leckdy ze všeho nejspíše připomínalo docela ordinérní hospodskou bitku.

Zkrátka: politický systém liberální demokracie je pouze ve své fikci místem pro nějaký "uměřený" dialog, založený na výměně myšlenek a konfrontaci racionálních argumentů. Ve skutečnosti se zde střetávají ve věčném zápase navzájem neslučitelné zájmy materiální, tak stejně tak nekompatibilní světonázorová přesvědčení a dogmata. Liberální demokracie je tak trvale paralyzována v těchto antinomiích, protože ze své vlastní podstaty není schopna je překonat nějakým pozitivním způsobem. A ona toho není schopna proto, že se od samého počátku omezuje pouze na vnější formu tvorby státní vůle, tedy právě na onen holý fakt že v parlamentech se sejde určité množství poslanců, kterým bude poskytnuta volná možnost ventilovat zájmy společenských skupin které za nimi stojí, a v tomto smyslu také hlasovat.

Zásadní systémový limit liberální demokracie spočívá v tom, že ona nikdy nešla do hloubky, nikdy se neponořila do samotných obsahů ze kterých pramení společenská a politická pnutí; ona se domnívala že všechny tyto hluboké společenské konflikty dokáže eliminovat, nebo přinejmenším dostatečně utlumit svým zdánlivým neutralismem, a z něj pramenícím formalismem. Jistě, ono to za určitých okolností může po jistý čas fungovat; jak řečeno může to docela dobře fungovat za homogenní vlády "bílého bohatého muže", a může to relativně úspěšně fungovat i v dobách prosperující ekonomiky, to jest v dobách kdy většina populace uvěří tomu, že neustále expandujícím konzumismem může v dostatečné míře naplnit (nebo přehlušit?...) svou touhu po smysluplném naplnění svého života.

Jenže jakmile se v tomto bezduchém koloběhu produkce a konzumu něco zadrhne, jakmile se na povrch proderou skutečně akutní existenční (a s tím i existenciální) problémy, ukazuje se rychle, jak málo je tato demokracie - fixovaná a drezírovaná na neustálé kompromisnictví mezi konkurenčními mocenskými a zájmovými bloky - jak málo je schopná jednat tam, kde by bylo zapotřebí rozhodného činu a zásadního počinu.

Nicméně, Jiří Pehe má plnou pravdu v tom, že pod tlakem současných krizí se čím dál tím více ukazuje nutnost nejen vyřešit akutní problémy, ale zároveň i zásadním způsobem transformovat samotný systém liberální demokracie. Jedno je jisté: jestli tato demokracie skutečně má být schopna zásadním způsobem řešit společenské problémy a konflikty, pak především musí překonat svůj inherentní formalismus. Tedy svou víru v to, že už jenom přidělením hlasovacího práva každému občanu bylo pro blaho společnosti učiněno maximum možného, a že dále jdoucími problémy a otázkami není nutno se nijak zabývat.

Varufakisovy levičácky fundamentalistické výlevy jsou natolik iracionální, že už vůbec nemá smysl ztrácet čas s jejich komentářem.

Nějaká "finlandizace" Ukrajiny na základě jakéhosi summitu mezi americkým a ruským prezidentem - to je za současné situace naprosto nesmyslná představa, která se vůbec nezabývá jakýmikoli aktuálními reáliemi.