Po třetí týden připravujeme prakticky každodenně zpravodajský přehled o vývoji v jaderné elektrárně Fukušima, která se po přírodní pohromě v Japonsku ocitla v kritickém stavu.

Dokud krize představovala hlavní zprávu prakticky všech světových médií, opíralo se zpravodajství Deníku Referendum především o zdroje, s nimiž pracujeme obvykle, BBC, Guardian, kritická, ale nehysterická americká média, agenturu International Press Service, v tomto případě také o kvalitně pracující agenturní zpravodajství Reuters, k nimž navíc přistoupilo zahraniční vysílání japonské televize NHK.

S postupem krize a zejména od okamžiku, kdy se světovou událostí číslo jedna stala situace v Libyi, se ale začalo ukazovat, že suverénně nejlepším zpravodajským zdrojem jsou každodenní informační přehledy mezinárodní kanceláře Greenpeace, které, jak čas plyne a je možno poměřovat slova se skutečností, o třídu převyšují všechny prestižní světové zpravodajské instituce.

Zpravodajství Deníku Referendum se tak opírá o tento sloup, v posledních dnech už stojí prakticky výhradně na něm, doplňuje a ověřuje se přitom právě japonskou televizí NHK. Její vysílání a přehledy Greenpeace se ve všem podstatném shodují, neboť vycházejí z totožného primárního zdroje, jímž jsou údaje zveřejňované japonskými úřady. Na rozdíl od všech světových médií, včetně těch špičkových, ovšem jak Greenpeace, tak — alespoň obvykle — NHK přecházejí efemérní nesmysly a soustředí se jen na to podstatné.

Například BBC mělo ve středu po určitý čas absurdní hlavní zprávu dne z informace, že čtyři fukušimské reaktory jsou podle jejich provozovatele, Tokijské elektro-energetické korporace Tepco, na odpis, ačkoli tento poznatek byl znám od okamžiku, kdy započalo zoufalé chlazení mořskou vodou; novinkou hodnou prvotřídního média s možnostmi investigativní práce by mnohem spíše mohlo být prověření dohadů, že se chystá znárodnění provozovatele elektrárny, který si s náklady na likvidaci škod jednoduše nemá jak poradit.

Informační převaha Greenpeace a NHK je dána srozumitelnými faktory: jedná se o velmi komplexní problematiku, takže je zapotřebí poměrně značné erudice, aby byl zpravodajský tým s to uvážit, které poznatky jsou závažné, a které nicotné. Na rozdíl od jaderných regulátorů navíc ani NHK, ani Greenpeace nemají zájem informace vybírat tak, aby hájily zájem jaderného průmyslu: vědí, že přesnost informací je v prvém případě otázkou cti, v případě druhém nadto i hlavní zbraní.

Greenpeace, které má v problematice mimořádné intelektuální zázemí na všech obydlených kontinentech, a zpravodajská televize NHK, pro niž situace ve Fukušimě z pochopitelných důvodů nikdy nepřestala být hlavní prioritou, mají ve svém pojetí problému ucelenou koncepci, jež jim umožňuje každou dílčí položku zasadit do komplexního celku. A díky tomu rovněž kompetentně rozhodnout o tom, co je možné ignorovat.

Informační servis Greenpeace stojí ale ještě o třídu výš než zpravodajství NHK právě díky mezinárodnímu přesahu a úzkostlivě uměřené interpretaci. Rozlišují dvě základní složky problému: jednak situaci v elektrárně a jednak míru kontaminace i její potenciální zdravotní důsledky. K nim postupně přistupuje rozměr třetí: dopady fukušimské krize na světovou debatu o budoucnosti energetické politiky.

Nejedná se věru o triviální záležitost. Například ve Velké Británii, zemi s abnormálně vyspělou občanskou kulturou i ekologickým hnutím, obvykle brilantní radikálně ekologický komentátor deníku The Guardian George Monbiot vystoupil s až groteskně přemrštěným chvalozpěvem na jadernou energetiku, k němuž ho vede oslepující obava z důsledků klimatických změn. Odpověď nestora britského ekologického hnutí Jonathona Porritta je otcovsky laskavá, ale ve svém závěru nezviklatelná: lze jistě podporovat jadernou energetiku, ale nelze přitom zůstat na půdě zeleného hnutí.

Debata mezi dvěma britskými osobnostmi ovšem není příznačná: promítá se do ní to, co nenápadný klasik českého kulturně-politického myšlení Alexandr Kliment nazývá osobním prvkem v situaci. Naznačuje to s noblesou vlastní Britům ve svém textu i Porrit: Monbiotova touha provokovat, vyčnívat, být za jakoukoli cenu originální zde přemohla jeho ryzost ekologického aktivisty a komentátora.

Nestalo se to ostatně poprvé: tak už dříve dětinsky Monbiot napadl zakladatele evropského ekologického hnutí Edwarda Goldsmithe, jehož monumentální dvojdílný sborník o jaderné energetice Nuclear Power Shut It Down!, vydaný v 80. letech, debatu na to téma pro každého, kdo o ni měl zájem, už tehdy argumentačně v podstatě uzavřel. Nejedná se totiž zdaleka pouze o bezpečnost: jadernou energetiku fatálně diskvalifikuje, byť i jen jako dílčí součást energetické produkce, řada dalších ohledů, v neposlední řadě ohled ekonomický.

Od Goldsmithových časů se ve všech řečech o jádru jedná více méně už jen o střet propagandy s argumentací: tak jako kolonialismus nemohl pokračovat po Gándhím, jako sovětský model socialismu neměl nijakou budoucnost po rozdrcení Pražského jara tanky, jako neoliberalismus už jen vadne po finanční krizi, kterou způsobil, je vše v oboru jaderné energetiky od konce studené války už jen poznámkovým aparátem pod čarou uzavřených dějin jedné technologické slepé uličky, jež už je pro energetiku jen něčím jako jsou pro železniční dopravu parní lokomotivy. Bez své vojenské složky je jaderná energetika fatálně nerentabilní a jako hospodářské odvětví se udržuje paradoxně už jen pro svou enormní nákladnost, která umožňuje, aby vždy zbylo dost prostředků na bezbřehou korupci.

Bravurní propaganda, která českou debatu na to téma obestírá temný stát ve státě jménem ČEZ, je toho jen vzácně barvitou ilustrací. A opravdu nelze čekat, že české země, jež strpí, aby jejich hlavou byl vrtošivý ješita, aby o národní park pečoval zapšklý nepřítel přírody, aby o lidských právech s posvěcením exekutivy mudrovali jejich zavilí protivníci, aby ministru školství radil primitiv teleportovaný snad ze štvanic na Čapka, aby ministrem vnitra byl neohrabaný pronásledovatel tramvají, aby ministr práce a sociálních věcí potřebnými lidmi pohrdal a aby ministr financí přiváděl žebráky na mizinu, aby si příslušníci politické elity obstarávali akademické tituly jako veksláci bony a aby to všechno jakoby řídil hlupáček, který neumí bez opory Hradu ani do pěti napočítat, ale ve skutečnosti tahal za nitky věčně rozesmátý násoska, který dokázal i padáky vojákům ukrást tak, že mu kvůli tomu jen málokdo přestal tleskat; nuže, věru nelze od takovýchto českých zemí, které, kdyby se Liberecký a Karlovarský kraj zítra prohlásily za součást Německa, si toho možná ani nevšimnou, čekat, že budou s to kompetentně zvažovat svou energetickou politiku.

Takže to tady máme. ČEZ se zřejmě nechal poučit od agentury, které pravděpodobně platí měsíčně víc, než kolik stála produkce Deníku Referendum od okamžiku jeho vzniku, že když gentleman omylem vstoupí na dámskou toaletu, v pozdější konverzaci by se k tomu už neměl vracet. Tudíž spíše uvidíte Martina Romana tančit kankán či vystupovat v brazilské reality show Špinavá Češka, než byste ho slyšeli dobrovolně procedit skrz zuby slovo Fukušima. Má za ušima.

Na české pravici, tam je věru, pokud jde o český příspěvek k řešení problémů světa, rušno tak, až má jeden co dělat, aby slyšel ještě něco jiného nežli ministrovo chrápání. Do čtvrtka bylo možno přemítat, kdo veřejně promluví na téma Fukušima z českých pravicových politiků jako první. Klaus o ekologistickém alarmismu? Zahradil o levičácké hysterii v Evropském parlamentu? Kocourek o dokonale bezpečných českých elektrárnách? Anebo snad kamarád českého ekologického hnutí in spe Chalupa o tom, že u nás nemíváme zemětřesení ani tsunami, leda kůrovce, jehož vliv na beton bude teprve zapotřebí nechat přezkoumat odbornou komisí? Skoro tři týdny, majíce za ušima, všichni mlčeli. Nakonec, jak se dalo čekat, první mezi nás vyrazil nepřekonatelný mudrlant se svým vzkazem z Argentiny: „Nevšímejte si té nicotné jedné, která nevydržela, obdivujte se všem, které to přečkaly.“

Jako vždy se ze všech nejvíc už zase snaží mít za ušima předseda české Strany zelených Ondřej Liška, který svým úsměvem hodlá nejspíše opět uspokojit úplně všechny. Soudě dle webu této mimoparlamentní konzervativní strany její aparát sice zaznamenal, že v Japonsku se cosi stalo a že to má i jakous takous spojitost s ukončením osmapadesát let trvající vlády v Bádensku-Württembersku, ostatně vlády strany v odporu vůči jaderné energetice o více nežli krapet výmluvnější nežli jsou čeští zelení. Ale mluvit o Fukušimě zeleně v češtině? Tady přece nejsme v Německu!

Nějakých čtyřiadvacet procent ve Stuttgartu nemůže Ondřeje Lišku vyvést z míry. Má svá dvě a je za ně rád, radikalismus by ho přece zbavil vlivu. Avšak ouha! Počkat. Tady něco nehraje… No ano, on už žádný vliv nemá. Zdalipak o něj nepřišel vinou svého konformismu?

Ale říci nahlas Fukušima, kdo by mohl chtít něco tak výstředního po předsedovi české Strany zelených? No, to by z něj nevyklouzlo snad ani na skřipci, devadesát procent lidí si tu přece ČEZ nekoupil pro jádro jen tak zbůhdarma. A Ondra proti větru nefouká. Raději počká, až se zase uskuteční nějaký běh za svobodný Tibet.

Jako vždy poslední naději pro nás, kdo ji jsme ještě s to hledat ve stranické politice, představují sociální demokraté. Konečně Petra Buzková a Lubomír Zaorálek s námi stáli na proslulém kontejneru před jadernou elektrárnou Temelín. Takřka ruku v ruce jsme tam chtěli, aby se nikdy neocitl v provozu. A málem se nám to podařilo.

V devatenáctičlenné sociálnědemokratické vládě Miloše Zemana bylo hned šest rezolutně protijaderných ministrů a dva další se přidali proto, že návrh ministra Grégra byl z podstaty nemravný. Hlavní práci vykonal tehdy opravdu brilantní Jan Kavan, vydatně pomohl Pavel Rychetský, odporu se účastnili i Eduard Zeman, Jaroslav Bašta, Pavel Dostál a Miloš Kužvart. V kritické chvíli se připojili Pavel Mertlík a Vladimír Špidla.

Je podivuhodné, že dnes se obává snad úplně každý v nejvyšších patrech sociální demokracie na ně navázat. Jelikož se od doby boje třetiny vlády ČSSD proti Temelínu neobjevily žádné argumenty pro jadernou energetiku, leda řada nových proti ní, nelze si takový vývoj vyložit jinak nežli jako nárůst možností ČEZu manipulovat českou veřejností i politikou a ochabování vlivu ekologického hnutí. A tak přední sociální demokraté jako jeden muž mlčí, jeden každý má strach, že by se jim vymstilo jít proti ČEZu a většině spolustraníků, jejichž mínění si koupili.

A nakonec tu ovšem máme ekologické hnutí, jež je snad kapitolou nejponurejší. Jedná se o svět idealismu, který si najednou předsevzal, že se bude chovat politicky, ale představu o politice má jako muž, jenž si vše, co ví o ženách, přečetl v knížkách.

A tak tu například čteme dopis, v němž se oslovuje nejnekompetentnější premiér, kam až paměť sahá, a píše se mu od ekologického hnutí, že je chápán, když prý nepodléhá hysterii. Z takového pochopení pro své opovržlivé výroky vůči německé či rakouské veřejnosti, z řady důvodů podstatně civilizačně vyspělejších nežli je ta česká, bude Petr Nečas jistě radostí bez sebe.

„Chápeme Vaše argumenty, že v Česku podobná živelní pohroma, k jaké došlo v Japonsku, nehrozí, že z tohoto důvodu není třeba podléhat mediální hysterii a znepokojovat veřejnost. Ani české ekologické organizace nezastávají názor, že je třeba vystupovat proti jaderné energetice na základě katastrofických scénářů a apokalyptických vizí,” čteme zde doslova.

A žádán není o nic, oč by žádán být — neztratil-li pojem ekologické hnutí elementární etymologický smysl — mohl a měl. Přitom by žádat o ledacos šlo, neboť fakta jsou prostá. Fukušima byla bezpečnější elektrárnou než Dukovany nebo Temelín. Bez energie z obou českých problematických provozů bychom se hravě obešli ještě letos. Jen přehlídka veletočů Dany Drábové by stačila na legitimní žádost o její odvolání a zavedení systému jaderné bezpečnosti, který chrání české obyvatelstvo před jaderným průmyslem, a nikoli jaderný průmysl před českým obyvatelstvem.

Pokud se chce ekologické hnutí chovat politicky, musí pochopit, co přesně znamená jeho opravdová politika v tradici H. D. Thoreaua, Gándhího, M. L. Kinga či E. Goldsmithe, zkrátka těch nejlepších, na něž navazuje. Jinak řečeno pochopit, že úkolem ekologického hnutí není svými stanovisky imitovat to, co by nejspíše měla říkat exekutiva, ale svými činy vytvářet prostor pro to, aby to říkat mohla.

Takže čistě pro záznam, aby případní budoucí evakuovaní věděli, že už dnes to svobodně říci bylo možné: Vážený pane předsedo vlády Petře Nečasi, žádám Vás, abyste prosadil, že obě české nepotřebné a nebezpečné jaderné elektrárny odstavíte ještě před koncem svého funkčního období, aby po Vás zůstala aspoň jedna dobrá věc.