Hezké odpoledne, rád bych se s vámi podělil o odpověď na otázku, která je v tuto chvíli myslím na místě, proč kandiduji na předsedu ČSSD. Důvodem jsou dvě vize, které bych rád v politice sociální demokracie obhájil a prosadil.

Ta první je stará 21 let. Když jsem se rozhodl na konci roku 1989 pomoci při obnovení sociálně demokratické strany, udělal jsem to proto, aby v naší zemi vznikla slušná, nekomunistická, levicová politická strana, která by hájila především zájmy středních vrstev a nízkopříjmových skupin obyvatel.

Tuto vizi se nám společně do značné míry daří plnit. Ale o poctivý charakter, věrohodnost a důsledný program sociální demokracie je nutno vést permanentní zápas.

Druhou vizi jsem představil po minulých volbách do Poslanecké sněmovny. Je to představa dostatečně posílené sociální demokracie, která dostane v příštích parlamentních volbách takové množství hlasů, že bez její účasti nebude možné sestavit žádnou variantu vládní koalice.

Vize natolik silné sociální demokracie, že dokáže získat většinu společnosti pro myšlenku moderního sociálního státu a bude ovlivňovat charakter naší země ne jedno volební období, ale řadu příštích let.

Tohle nemusí být jen představa. Můžeme ji změnit v realitu. Pokud o to budeme skutečně usilovat. A pokud najdeme odvahu se také změnit sami.

Když jsem před komunálními a senátními volbami veřejně přišel s cílem získat 12 nových senátorů pro ČSSD, řada lidí pochybovala o tom, že je dobré mít takto určitou a vysokou ambici. Ale měli jsme ji, pracovali jsme všichni cílevědomě na dobrém výsledku a uspěli jsme.

Podobně to může být s příštími krajskými i celostátními volbami. Záleží jen na nás, sociálních demokratech.

V naší zemi máme dnes vládu s velmi pravicovým programem. Jejím cílem je otevřít prostor další privatizaci veřejného sektoru a veřejných služeb. Zejména tím, že veřejné služby nejprve rozpočtově vyhladoví, posléze zpoplatní a nakonec nabídne k privatizaci.

Pod záminkou rozpočtové stabilizace země provádí vláda změny, které oslabí soudržnost společnosti a prohloubí sociální rozdíly.

Nebezpečná je řada škrtů v sociální oblasti, ale také v podpoře vzdělání. Rozpočtová politika vlády je jednostranně zaměřena na plošné škrty a ignoruje potřebu modernizace země.

V daňové politice pokračuje Nečasova vláda v přesouvání daňové zátěže z těch nejbohatších a také z podniků na střední vrstvy.

Hrozí nebezpečí toho, že vláda nastartuje řadu zásadních změn v důchodové oblasti a ve zdravotnictví, které bude obtížné později korigovat.

I tady jde ve skutečnosti o privatizaci doposud veřejně spravovaných zdrojů ve prospěch finančních skupin, podnikajících ve zdravotnictví a v oblasti důchodového spoření.

Obávám se, že v současné době nejde jen o standardní zápas mezi levicí a pravicí. Jde o víc. To, co se odehrává v naší zemi, souvisí s tím, jak se v posledních letech proměnil celý svět. Globální kapitalismus se vymkl demokratické kontrole a regulaci.

Útočí na evropský sociální model, je jasné, že případný kolaps sociálního státu může znamenat i počátek konce liberální demokracie.

Evropská sociální demokracie se musí dostat z defenzivy, i Česká sociální demokracie se musí dostat z defenzivy!

Nedomnívám se, že model sociálního státu vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi. Musíme změnit náš přístup k jeho financování a požadavkům na efektivitu a kvalitu jeho fungování.

Na naší straně je silný argument. Platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování a sociálních výdajů, tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti.

Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně.

Současná vláda dělá vše proto, aby pojem sociální politiky a sociální spravedlnosti zcela zdiskreditovala, zejména v očích středních vrstev.

Klasickým příkladem je Nečasova politika, založená na škrtání sociálních transferů (přídavků, porodného, rodičovské) pro středně příjmové pracující rodiny. ČSSD dostala nálepku strany sociálních dávek. Tato nálepka je vůči sociální demokracii nespravedlivá, ale drží. Vytváří bariéru mezi námi a novými voličskými skupinami. Lidé v naší zemi mají přirozené starosti.

Bojí se, že jejich děti nedostanou ve veřejných školách dobré vzdělání, protože se neustále zhoršuje jejich kvalita.

Obávají se, že ubudou pracovní místa, neboť se průmyslová výroba přesune do zemí s levnou pracovní silou.

Bojí se, že stát nebude mít na důchody, protože populace stárne.

A mají obavu z toho, že až onemocní, bude zdravotní péče nekvalitní a drahá. Lidé mají strach z budoucnosti, upínají se ale často k pravici. To je obrovský paradox, neboť řešením je ve skutečnosti sociálně demokratická politika.