Palladiem znělo Kde domov můj

Johana Lomová

V pondělí 7. 3. 2011 v 18:00 se v pražském nákupním centru Palladium sešlo několik desítek lidí, aby si společně zanotovali českou státní hymnu. Útrobami budovy se za zpěvu této melodie procházela řada současných umělců, mezi jinými také známý performer Milan Kozelka.

Akci uspořádala skupina Guma Guar, a na okamžik tak proměnila monstrózní a anonymní nákupní centrum v místo happeningu. Po počátečních komplikacích s ochrankou, která nechtěla zpěv povolit, se nakonec shromážděná společnost úspěšně vydala na exkurzi napříč bývalou Josefskou kasárnou.

Výběr prostoru nebyl vůbec náhodný. Právě zde v roce 1834 Josef Kajetán Tyl totiž složil text budoucí hymny, a akce tak měla výrazně historický rozměr. Spojení dnešního účelu budovy a tklivé písně působilo mrazivě. Pomalu se pohybující dav lidí broukajících si sentimentální text o idylické české zemi mezi nadnárodními obchodními řetězci, umělými palmami, pod agresivním osvětlením a podniky typu Casino Admiral působil veskrze bezútěšně.

Další a také více zdůrazňovaný rozměr akce se pojí přímo k samotné budově bývalých kasáren. Okolnosti prodeje a jejich následné proměny v chrám konzumu dodnes vzbuzují silné emoce. Budova patřila až do roku 1996 Armádě České republiky. Ta ji následně prodala firmě European Property Development. Rychlý archeologický průzkum mimo jiné odhalil zbytky románské zástavby, část hrázděného domu a především obrovský počet různých keramických, kostěných, kožených a dalších archeologických nálezů.

Následoval částečně úspěšný boj o záchranu památkově chráněné jízdárny, aby nakonec vznikl několikapatrový komplex o rozloze větší než Staroměstské náměstí a s podzemními garážemi pro 900 aut. Nejenže byla zničena a kýčovitým způsobem proměněna zajímavá architektonická dominanta náměstí Republiky, ale navíc zůstávají dodnes nejasné okolnosti jejího pravděpodobně ztrátového prodeje do rukou soukromých investorů. Není proto divu, že se dnes o Palladiu již mluví jako o „jednom z největších selhání v oblasti památkové péče a urbanismu v Praze po roce 1989".

Otázka „kde domov můj" se proměnila v jakési zoufalé a naštvané zvolání. Touha jasně položit otázku po tom, co se v naší společnosti děje a zda jsme opravdu ochotni se se stávající situací jen tiše smířit, možná nebyla náhodnými kolemjdoucími pochopena, naléhavěji však zaznít nemohla.

Akce byla součástí výstavy Čí je to město?