Je třeba se otevřít: katoličtí teologové vyzývají k reformám

Tomáš Samek

Sto dvacet německých profesorů katolické teologie podepsalo memorandum, v němž vyzývají církev ke změnám, které pokládají za nezbytné: mimo jiné větší demokratičnost a transparentnost v církevním rozhodování, svěcení žen a akceptování stejnopohlavních svazků.

Text memoranda publikovaný ve Frankfurter Allgemeine Zeitung koncem minulého týdne připomíná, že je tomu právě rok, co  na veřejnost pronikly zprávy o dětech a mladých lidech, jež zneužívali faráři na Canisiovu jezuitském gymnáziu v Berlíně. Německá katolická církev se následně ocitla v hluboké krizi.

Máme-li, zdůrazňuje výzva, obnovit důvěru v církevní struktury, musíme najít odvahu k sebekritice a otevřít se kritickým hlasům přicházejícím zvenčí, z mimocírkevního světa. Neboť zkušenost posledních let ukazuje, že to byl právě tlak veřejnosti, který napomohl tomu, aby se církevní krize začala řešit. Důvěru může církev získat jen ve veřejné rozpravě. Signatáři a signatářky memoranda proto vyzývají k zahájení otevřeného dialogu v šesti oblastech:

1. Struktury účasti: Ve všech oblastech církevního života je účast věřících prubířským kamenem věrohodnosti osvobozujícího poselství evangelia. V souladu se starým právním principem „o tom, co se týká všech, mají rozhodovat všichni" potřebujeme víc synodních struktur na všech úrovních církve. Je třeba, aby se věřící podíleli na jmenování osob do důležitých církevních úřadů (biskup, farář). Rozhodování musí být transparentní.

2. Obec: V důsledku nedostatku farářů vznikají územně stále větší fary, v nichž je těžké zažívat pocit vzájemnosti a blízkosti. Faráři jsou přetížení a vyhořelí. Věřící jsou příliš daleko, pokud se jim nedůvěřuje, že by mohli převzít spoluodpovědnost a sami se podílet na demokratičtějších strukturách vedení své obce. Církevní úřad má sloužit životu církevní obce, a ne naopak. Církev potřebuje, aby její úřady směli zastávat i ženatí faráři a ženy.

3. Právní kultura: Důstojnost a svoboda každého člověka jsou respektovány právě tam, kde se konflikty urovnávají spravedlivě a ve vzájemné úctě. Církevní právo je hodno svého jména jen tehdy, jestliže věřící budou opravdu moci uplatnit svá práva. Právní ochranu a kulturu v církvi naléhavě potřebujeme zlepšit; prvním krokem k tomu je vytvoření církevního správního soudnictví.

4. Svoboda svědomí: Úcta k individuálnímu svědomí znamená, že máme důvěru v lidskou schopnost odpovědně se rozhodovat. Podporovat a rozvíjet tuto schopnost je jedním z úkolů církve, aniž by se však tento úkol měl zvrtnout v poručnictví. Vážnost, kterou církev přikládá manželství a nemanželskému způsobu života, je mimo vší pochybnost. Ale ta nám nepřikazuje, abychom vylučovali lidi, kteří odpovědně žijí v lásce, věrnosti a vzájemné péči ve stejnopohlavním partnerství nebo jako rozvedení lidé, kteří znovu uzavřeli sňatek.

5. Smíření: Solidarita s „hříšníky" předpokládá, že bereme vážně hříchy, jichž se dopouštíme sami. Farizejský morální rigorismus církvi nesluší. Církev nemůže kázat smíření s Bohem, aniž svým jednáním sama vytváří předpoklady pro smíření s těmi, vůči nimž se provinila, ať už násilím, odpíráním práva či přeměnou svobodného biblického poselství v rigorózní morálku bez slitování a milosrdenství.

6. Bohoslužba: Liturgie žije aktivní účastí všech věřících. Musí se v ní uplatnit také zkušenosti a výrazové formy současnosti. Bohoslužba nesmí ztuhnout v pouhý tradicionalismus. Kulturní rozmanitost obohacuje liturgický život; sklony k centralistické unifikaci jí nesvědčí.

Započatý církevní dialog, píše se v závěru memoranda, může vést k osvobození za předpokladu, že všichni jeho účastníci budou ochotni zabývat se naléhavými otázkami. Je nutné, abychom ve svobodné a férové diskusi hledali taková řešení, která vyvedou církev z její uzavřenosti, jež ji ochromuje.

Tolik hlavní teze výzvy podepsané řadou známých bohoslovců za všechny jmenujme míšeňského Arna Anzenbachera, s jehož Úvodem do filosofie a dalšími knihami se čtenář může setkat i na českém knižním trhu. Otázka, kterou manifest pochopitelně neobsahuje, ale která je zásadní: vyvolá memorandum diskusi i u nás, anebo je obestře právě ono mlčení, před nímž signatáři tak naléhavě varují? Či si snad někdo troufá tvrdit, že se nás tyto otázky vůbec netýkají?

    Diskuse
    February 15, 2011 v 8.22
    Souhlas s reformami.
    Skvělý text, souhlasně se připojuji.

    Hlavně body 4 a 5 mi zcela "mluví z duše"...

    Díky...
    February 15, 2011 v 11.23
    Celý text
    Celý text memoranda v českém překladu vyjde v měsíčníku Getsemany.
    February 15, 2011 v 22.20
    Díky Tomáši Samkovi, že se toho se ctí ujmul.

    Vatikán si tentokrát pospíšil se stanoviskem a svěřil ho kardinálu Kasperovi, který se pokládá za záštitu reformních katolíků v karidnálském kolegiu a v římské kurii. To byl velice chytrý tah. Kasper se s teoložkami a teology, kteří vydali Memorandum, shoduje v diagnóze církve. Ale pak přistupuje na klamnou taktiku. Píše, že církve, které uskutečnily to, co požadují teologové, jsou ve stejné krizi jako církev (římsko)katolická a že to tedy není řešení. Tím ovšem neraguje na skutečné Morandum, na celý jeho text, ale jen na tří požadavky, které z textu vykousli povrchní a senzacechtiví žurnalisté: 1) ženaté duchovní, 2) ženy v duchovní službě a 3) souhlas se stejnopohlavním paretnerstvím. Ano, to vše je uskutečněno v německé luterské církvi s desíkami milionů členů nebo v církvích anglikánského typu v USA a Kanadě (částečně i v původní anglické a v malé samostatné skotské), a jsou skutečně také v hluboké krizi. Až potud, při takto povrchním posouzení by bylo třeba dát za pravdu Kasperovi a Vatikánu proti Memorandu.

    Jenže krize, o níž mluví Kasper ve svém textu, je jiná. Tyto církve stejně jako římská (v Evropě) ztrácejí členstvo, nemají dost duchovních a zájemců o toto studium a tuto službu, jejich vliv na veřejný život klesá. To je společný úděl institučného křesťanství. Jenže v těchto církvích není ona dramatická krize důvěry v autoritu daná jejím skandálním zneužíváním, nedochází tam tolik k poškozování sexuálního zrání mladistvých a především, je tam značná míra svobody smýšlení a projevu. Takže shrnuto, krize v římskokatolické církvi je jiného charakteru a je osudová a při zachování dosavadní struktury není na rozdíl od výše jmenovaných dalších církví řešitelná.

    Ano lze na druhou stranu také najít příklady jiných církví, které se aspoň částečně shodují s římskokatolickou a jsou mimořádně vitální a dynamické. Tak klasický americký evangelikální a letniční proud s mnoha desítkami milionů příslušníků má většinou v duchovenské službě jen muže a striktně odmítá to čemu se tam někdy říká "homosexualismus". Kdyby to měl pro římany vzor, bylo by to tragické. Druhou tváří jejich vitality a dynamiky je totiž sektářská nesnášenlivost, fundamentalistická nekulturnost a sklon k násilí. Právě toto náboženské pojetí, které stojí mj. za politkou takových piostav jako George W. Bush Jr. nebo Sarah Palinová, která umístila na své politické mapě kongresmanku Gabrielle Giffordsovou do terče a tento její symbol uskutečnil v lednu Gabriel Zimerman, ktrý ji střelil do hlavy a zabil šest lidí.

    Změny, které teoložky a teologové navrhují jsou pro římskokatolické prostředí životně nutné a vráítily by tuto náboženskou organizaci zpět ke křesťanské a katolické kontinuitě, vrátily by ji k jejím zdravým kořenům, ke smyslu a duchu evangelia. Je však pravda, že neřešily vše. Je třeba číst celé Memorandum. A pokud je uskutečnitelné, vše, co se tam navrhuje, nejen ta tři "senzační" opatření, tak by to pomohlo více. Takové změny by potřebovaly i některé další církve. Ale chtělo by to víc, než říkají profesorky a profesoři, chtělo by to hlubší reformu.

    Možný směr obnovy za hranicemi německého Memoranda ukazuje současné hnutí Emerging Church (zatím se nevžilo české označení), o které by stálo za to, třeba i zde, víc napsat. Nebo by to mohly být početně slabé, ale zajímavé iniciativy navazující dnes na někdejší propojení křesťanství s renesančním humanismem (Mikuláš Kusánský, Giovanni Pico delle Mirandola, Marsiglio Ficino, Athanasius Kircher, Agrippa z Nettesheimu, Jakub Boehme s dnes např. vlivná americký i do češtiny hojně překládaný autor Thomas Moore.
    February 16, 2011 v 13.17
    Ano, je třeba se opět probudit
    Předně bych chtěl Tomášovi Samkovi poděkovat za to, že Memorandum katolických teologů uvedl do českého prostředí. Pro německy mluvící přikládám odkaz na jeho text v originále: http://www.memorandum-freiheit.de/.

    Jen stručně bych reagoval na jeden pro mě důležitý aspekt věci, totiž tzv. "praktičnost" reforem.

    I Memorandum hodně argumentuje tím, že lidé vystupují z katolické církve (což je v Německu a v Rakousku pro katolickou církev i finanční problém), loňské skandály dosáhly velké mediální pozornosti, a proto je prý třeba se reformovat. I Tomáš Samek na můj vkus popisuje věc příliš sekulárně (ani jednou nenapsal slovo "Bůh", což mi v diskusi o církvi poněkud chybí). Stěžejní dle mého názoru je to, že jako křesťané musíme dělat to, co je správné (jako věřící řekneme, že musíme konat Boží vůli), a to bez ohledu na to, zda budeme mít zde na zemi úspěch, zda počet věřících stoupne atd. Církev musí přijmout gaye a rozvedené ne proto, že si to žádá dnešní doba, ale proto, že to po nás chce náš Pán!

    Tragédii současného vedení katolické církve vidím právě v tom, že papež Ratzinger nebo náš arcibiskup Duka mají dle mého cítění tendenci nemluvit o Bohu, ale o "výhodách" křesťanství pro "přežití" "evropské " "kultury", pro zvýšení konkurenceschopnosti "Evropy" na poli mezinárodní ekonomiky a mezinárodních vztahů aj. (hezky to bylo popsáno v publikaci AntiRatzinger, která se v ČR objevila v souvislosti s papežovou návštěvou na září 2009).

    Myslím, že argumentaci je třeba obrátit: církev je třeba reformovat a očišťovat (Ecclesia semper reformanda et purificanda), a to i za cenu, že mnohé věřící to znejistí, odradí, i za cenu, že se katolíci přestanou vést na vlně současného neokonzervativního zájmu o vše staré a tradiční, i za cenu, že církev přestane být zajímavým (navíc levným) partnerem řady pravicových politiků (např. Klaus, Berlusconi). A na evangelících můžeme vidět, že jsou sice ve stejné krizi, ale přežívají, fungují, že ač mohou volit své představené, že ještě nikdo nehlasoval o počtu Božských osob, že zkrátka demokracie a křesťanství mohou koexistovat.

    Těším se a modlím se za to, aby se čeští katolíci probudili se současného zakletí a abychom opravdu slyšeli Kristovo "nebojte se", jak nás k tomu v závěru velmi případně vyzývá právě Memorandum katolických teologů.

    Pavel Čižinský
    farnost sv. Havla v Praze
    February 16, 2011 v 15.50
    Vidím to velmi podobně jako kolega Čižinský, snad je pro vyjasnění dodávám, že Tomáš Samek napsal svůj příspěvek z občanského zájmu. Římskokatolická církev není jen podobou Kristovy církve z hediska víry, ale i velkou institucí s politickým a kulturním vlivem a jako taková budí zájem občanské veřejnosti, která z hlediska svých zájmů některé projevy v ní vítají a jiné posuzují kriticky. Je--li církev v celku jakými kvazistátním útvarem (subjektem meznárodního práva), nelze se tomu divit.
    February 17, 2011 v 18.23
    Ekumenismus a Druhý vatikánský koncil
    Německy nevládnu, takže komentuji pouze tento článek a nikoliv celé znění.
    Chybí mi v něm jakýkoliv odkaz na ekumenismus. Pokud mluvíme o církvi a její věrohodnosti a životaschopnosti, neměli bychom snahu o jednotu pomíjet. Není třeba v opravdovém dialogu a sbližování cesta z tohoto marasmu?
    Také se mi zdá, že nás stále čeká realizace myšlenek a odkazu (nebo jak to nazvat) Druhého vatikánského koncilu. Služba jáhnů, skutečné zakotvení církve ve světě a dějinách, no a znovu ten ekumenismus.
    ??
    February 18, 2011 v 9.57
    a je po debatě.