Dostal jsem před pár dny strašlivě vynadáno od jednoho dobropověstného evangelíka za článek v evangelickém časopisu, ve kterém jsem si dovolil poznamenat cosi o mlčení církví k vraždění německých neviňátek v Čechách po válce v roce 1945. K čemu že pak je to dobré, a že Němci vraždili víc než my a že jsem zrádce národa atd. Samé známé věci.
Uvědomil jsem si při té nakládačce, že přes celou dlouhou řadu historických prací, článků i pořadů v rozhlase a televizi, publikovaných za posledních dvacet let, kdy se o problému vyhnání českých Němců smí alespoň mluvit, je v naší společnosti stále ještě tento problém zapouzdřen jako nevyznaný hřích.
Bylo toho již napsáno o poválečném vývoji u nás skutečně hodně – naposledy mi udělal radost Vladimír Just, který ve svém Velkém slovníku floskulí, který jsem dostal pod stromeček a který vřele doporučuji, podává v heslech „Beneš“ a „Benešovy dekrety“ perfektní a přitom přehlednou informaci o této problematice.
Někdy však více než odborný rozbor poví obyčejný lidský příběh. A tak se o něj chci podělit: V Ústí nad Labem žil dodnes uznávaný architekt meziválečného období Franz Josef Arnold , který se významnou měrou podílel na výstavbě města. Projektoval mimo jiné i majestátní starý most v Ústí nad Labem, který byl v roce 1936 dostavěn. Architekt Arnold spolu s tehdejším sociálnědemokratickým německým starostou Ústí Leopoldem Pölzlem prosadili, že most dostal jméno po tehdy nově zvoleném prezidentu Edvardu Benešovi. Tehdy, v Sudetech, uprostřed rozvášněných henleinovců!
V neděli 9. srpna 1936 byl Benešův most slavnostně předán ústecké veřejnosti. Na Předmostí byla postavena tribuna pro čestné hosty a prostor byl vyzdoben státními, ústeckými a střekovskými prapory. V 11.15 zazněla československá státní hymna. Poté následovaly slavnostní projevy ústeckého starosty Pölzla, střekovského starosty Řepky a ministerského rady dr. Karla Žižky z ministerstva veřejných prací. Ve všech projevech zazněla myšlenka, že nový most je nejen spojením dvou obcí, ale i symbolem vzájemného porozumění Němců a Čechů. Po projevech se čestní hosté vydali za zvuku slavnostních fanfár do středu mostu, kde Leopold Pölzl provedl slavnostní přestřižení pásky.
Po válce, dne 31. července 1945, došlo v celém Ústí k rozsáhlému masakru německých civilistů, vyprovokovanému úmyslně inscenovaným výbuchem muničního skladu v Krásném Březně. Ještě před výbuchem byly do města přiváženy autobusy stovky zabijáků. Okamžitě po výbuchu došlo k lynčování stovek nevinných civilistů, nejspektakulárnější byl teror odehrávající se na zmíněném mostě, kde mimo jiné byly svrhávány do řeky i matky s dětmi v kočárcích.
Z mostu byl mimo jiné shozen i sám jeho autor, architekt Arnold. Jeho dospívající syn jej však vyhrabal z hromady mrtvol ještě živého, ostřelovači, kteří po přeživších spadlých stříleli, jej netrefili a oba, otec i syn, byli následně vyhnáni za hranice s ostatními Němci. Syn, dnes již stařičký ušlechtilý evangelický farář Dieter Arnold, žije v rakouském městě Gmunden. Celý svůj život zasvětil smíření mezi Němci a Čechy, neboť je to ušlechtilý člověk, pravý křesťan a Evropan se vším étosem, která v sobě tato slova obsahují.
Měl jsem tu čest setkat se osobně před několika lety s panem farářem Arnoldem a on mi celou tuto historii vyprávěl. Dal mi přitom vlastnoruční intarzii, na které je symbol mostu a krvavého slunce jako utrpení a holubice jako nositelka smíření. Pokoušel jsem se tuto vlastnoruční intarzii faráře Arnolda – neúspěšně – nabídnout městu Ústí jako výtvarný návrh tehdy, když přes všechny protesty českých šovinistů nechala ústecká radnice umístit před pár roky na most alespoň cedulku, i když s indiferentním nápisem, že se tam odehrálo (blíže nespecifikované) násilí.
Není to úžasný příběh o odpuštění, smíření, velkorysosti? A proti tomuto příběhu – a že jich jsou jistě tisíce v tom třímilionovém zástupu vyhnaných – postavte nízký a nenávistný šovinismus mnohých lidí u nás! Za všechny, kteří dodnes omílají poválečnou retribuční či spíše revanšistickou rétoriku v zbytečné a předstírané obavě o chaloupky v pohraničí, na kteréžto rétorice se snaží získávat politické body – zmíním třeba neskutečnou paní Bobošíkovou, abych se opět neotíral o madam Dvořákovou.
Najde se vůbec v této atmosféře českých nevyznaných vin, strachu, šovinismu a hlouposti, kterou jsme dokonce nedávno opět manifestovali při podpisu Lisabonské smlouvy vyžádanou výjimkou právě kvůli (údajnému) strachu, že by někdo mohl zpochybnit Benešovy dekrety, alespoň jeden český politik, který by riskoval nálepku zrádce národa a pokusil se nahlas mluvit v jiných schématech?
Světlou výjimku vidím u Ondřeje Lišky, který ve svém tehdy ministerském projevu na počátku školního roku dával žákům a studentům za příklad Přemysla Pittera – báječného člověka, našeho dosud nedoceněného a téměř zapomenutého českého Nicolase Wintona.
Dokážeme derogovat alespoň hanebný „amnestijní zákon“ z roku 1946, když už nedokážeme říci, že celá řada Benešových dekretů – zejména ty znárodňovací a retribuční – už stejně dávno neplatí díky pozdější legislativě, zejména díky přijetí Listiny základních práv a svobod? A dokážeme se postavit čelem k odškodnění či alespoň majetkovému zrovnoprávnění německých prokazatelných antifašistů, kteří zde žili či žijí? Začneme vůbec někdy přemýšlet o tom, co se tu po válce dělo, civilizovaně a tak, abychom přestali být v rámci Evropy považováni za barbary?
Vraždění neviňátek
V atmosféře strachu a šovinismu se nedokážeme postavit čelem k naší vlastní poválečné historii. Vyhnání Němců a vše, co jej provázelo, tíží českou společnost jako nevyznaný hřích.
- Vytisknout článek
- Poslat e-mailem
- Sdílet
- Velikost textu + -
