Ano, je hezké a možná i správné mluvit o usmiřování. Ale není trochu pozdě? Chce se dnes někdo s někým usmiřovat? Žije například někdo, kdo má nutkavou potřebu usmířit se s Wenzelem Jakschem? Přečtěte si jeho knihu "Cesta Evropy do Postupimi". Třeba se potom zamyslíte nad otázkou, jakým způsobem myslí lidé, pro něž historie začala v květnu 1945.
Mám dvě otázky:
1) Proč používáte úsloví „Benešovy dekrety“?
2) Kdo „nás“ v rámci Evropy považuje za barbary?

Milý pane Kopecký,
hledat smír s našimi někdejšími spoluobčany, českými Němci mám potřebu třeba já - proto se tímto tematem zabývám. A znám osobně desítky dalších lidí na obou stranách, kteří tu potřebu mají také.
K vašim otázkám:
1) Podle Wikipedie - cituji - "Benešovy dekrety je běžně užívaný souhrnný název pro dekrety prezidenta republiky, což byly právní předpisy s mocí zákona v londýnském prozatímním státním zřízení, přijímané československou vládou v exilu po slyšení státní rady".
Zdá se mi ten souhrnný termín Benešovy dekrety pro svou krátkost a pro nezastupitelnou roli, kterou při nich prezident zastával přiléhavý, a proto jej používám. Vím, že jak také Wikipedie poznamenává: "někteří jejich zastánci toto označení prohlašují za nepřípustně zjednodušující nebo dokonce pejorativní", já však tento názor nezastávám - možná proto, že patřím nejen ke kritikům některých (těch sporných) dekretů, ale zejména Edvarda Beneše samotného.
2) Za barbary nás, Čechy, považují všichni slušní lidé právě pro tuto naši neschopnost pojmenovat pravým jménem to, co se zde po válce dělo. Stejně jako považují za barbary ty, kteří nazývají třeba Šoa politováníhodnými excesy, jak to činíme běžně my, když mluvíme o poválečném vraždění německých civilistů.
A snad ještě poznámku: historie skutečně nezačala v roce 1945. Ale hrůzná zločinnost nacismu samozřejmě neospravedlňuje ani šílené a nesmyslné vyhnání třech milionů občanů této země, ze kterého se Sudety dodnes nezotavily, natož pak ty tisíce povražděných - zejména žen, dětí a starců.
Přeji Vám pěkný den.

Taky bych mohla přispět do mlýna s podobnými historkami ohledně vztahu Němců a Čechů za války a po válce, které znám z vyprávění mojí babičky - kolik toho jen zažila (zlého, ale i dobrého), ale jaký to má smysl? A vůbec jak by to usmíření mělo vypadat? A kdo konkrétně by se měl s kým usmiřovat, kdo prosit o odpuštění a koho, když většina aktérů už je pomalu na nebesích? Myslím, že kdo odpustil, nepotřebuje veřejné odpouštění, kdo neodpustil, tomu žádná satisfakce nepomůže.

Z rozporů v článku mám pocit, že ve skutečnosti jde o něco jiného, o nějaký divný problém v pozadí, možná osobní, snad je to varianta syndromu šéfa obklopeného neschopnými blbci (zde světce obklopeného barbary bez etiky), či nějaké projekce vin za pámbuvíco, snad pocit viny, že jste dostávali nebo dostáváte nějaké německé peníze a měli byste být vděční...? Nevím, ale tak to působí:
Jako motiv je uvedeno smíření, odpuštění, pokání, ale text je napsaný tak, že to jen "nasere" a výsledek ve skutečnosti je, že od nějaké věcné diskuse se to jen vzdálí, jako by autor žádného pozitivního výsledku buď dosáhnout vůbec nechtěl, anebo prostě ani o tom doopravdy nepřemýšlel. Horuje proti kolektivní vině, ale Češi jsou apriori vinni všichni, jsou to přeci barbaři. Žádá odpuštění, ale české lůze viny odpustit nelze. Dává příklad mostu, ale bez války je lživý (a s ní mluví paradoxně proti jeho tvrzením), uvádí srdceryvné historky bez nějakého doložení, vyvozuje účelové generalizace o celém národě z jednoho dost aktivisticky popsaného incidentu, a přitom velemravně volá po historické pravdě, osobně dost hrubě a nepříliš podloženě útočí na tu vyznamenanou paní v kontrastu se zdůrazňováním nezbytnosti odpouštění, atakdál.
Myslím, že jako farář a vlastně i psycholog by měl vnímat, že to, co činí, je ve skutečnosti kontraproduktivní. Svět byl válkou tak zasažený, že důsledky se pořád táhnou až dodnes, myslím psychické a duchovní důsledky, které způsobují, že takový způsob mluvení o tomto problému je nucení někoho v těžké a oprávněné emoci „aby ji neměl“, „aby se povznesl“. Emocionálně je to jako nutit oběť těžkého životně ohrožujícího útoku, když útočníka jiní na poslední chvíli zpacifikovali, aby se hezky rychle omluvila za to, že ho ještě stihla kopnout do kotníku a sáhodlouze se rozepisovat o tom, jak ho to bolelo, a jak dlouho kulhal. Za tím nucením je v pozadí cítit postoj někoho, kdo nemůže unést, že panský národ dostal nakládačku i od těch podlidí, považuje to za dějinnou nespravedlnost, kterou je třeba nějak odčinit, což je od herrenvolku emocionálně srozumitelné (nepíšu přijatelné – pokrytecké metody, které k tomu ti lidé používají, to činí už z této podstaty nepřijatelné – to není žádné morální téma). Lidé na naší straně, kteří dělají to, co autor článku, jsou ale nesrozumitelní jak fakticky tak emocionálně (morálně se stavět za pokrytectví, za emoce herrenvolku?), a koneckonců i jaksi účelově z hlediska toho, co „chtějí“ dosáhnout.

„Odpuštění“ či reflexe se přece nedá dosáhnout nařizováním a urážením typu Češi jsou barbaři, nehledě na to, když se přeživšímu vnucuje, že by měl potenciálního vraha pokorně prosit o odpuštění toho, že přeživší přežil .... Připadá mi to jak hezký příklad toho, kdy někdo nemluví sám za sebe, takové psychologicky nezdůvodněné herecké jednání, které cítím jako falešné. Ta emocionální pomotanost myslim naznačuje, že aautor něco nedopovídává a je v tom jak všichni ti Pitharti maličko zamotaný do nevyslovených a neviditelných motivací. --- Anebo je to zcela srozumitelné -prachy nesmrděj a hypotéku je třeba platit....

Ale fuj, paní Jašková, hlavně za tu poslední větu! To je stejně unfair, jako bych já tvrdil, že každý zastánce vyhnání Němců má v rodině nějaký ten statek po nich, či si někdo z jeho rodiny nějaké to německé dítě podřízl. Já přeci nemluvím o barbarství kvůli těm násilnostem, těch se většina národa nezúčastnila a byly většinou organizovány politiky, kteří se předháněli ve "vylikvidování" Němců v docela obyčejné politické rvačce. Barbarstvím je to, že to dodnes neumíme nazvat pravým jménem.

Osobně jsem pochopil tento článek jako upozornění na to, že jestliže došlo k nespravedlnosti (činy nacistů za druhé světové války), nelze tím ospravedlnit následnou „odvetnou“ nespravedlnost (vyhnání sudetských Němců) – byť se jedná o nespravedlnost „v menším rozsahu“. Stále se totiž jedná o uplatnění principu kolektivní viny – připadá mi nevhodné poměřovat „vyrovnání“ počtem obětí – „vy jste zabili milióny, tak my alespoň tisíce a dorovnáme to tím, že další milióny vyženeme a že o našich činech se bude mlčet“ – tak přece nevypadá chování sebevědomého a kulturního národa ! Chápu to také tak, že někteří lidé, zejména ti, kteří pamatují tu dobu, mají potřebu uvést věci na pravou míru, sdělit ostatním, že je možné projevit dobrou vůli, velkomyslnost a ušlechtilost i tváří v tvář předchozím hrůzám a že takové chování není projevem slabosti, ale naopak vnitřní síly a sebevědomí. To, že mnoho lidí toto poselství nechápe, je vidět i na okolnostech, jak úspěšně bylo toto téma zneužito pro přijmutí výjimky při podpisu Lisabonské smlouvy.

Je mi líto, pane Bárto, ale nepochopil jste, co jsem chtěla říci.
Myslím, že diskuze na toto téma nemá vůbec žádný smysl, je to celé absurdní, ve skutečnosti asi nejde ani tak o odsun Němců, ale o Vás, mám pocit, že vyvoláváte kontroverzní situace, aby pak Vám ctihodní dobropověstní evangelíci mohli vynadat a vy jste se mohl cítit jako ten jediný spravedlivý.
Ale nedá mi to, tak ještě několik poznámek i k problému odsunu:
Já vůbec nepopírám, že se děly krutosti a nespravedlnosti i na nevinných Němcích, ale v kontextu šesti válečných let mi těch šest poválečných měsíců připadá jako celkem pochopitelný a omluvitelný důsledek zla vyvolaného válkou. Démoni zla, které Němci vypustili, se obrátili proti nim, nehledě na to, že 3 miliony Němců byly odsunuty do rodné země, kdežto 6 milionů židů do plynových komor. A to že náš národ přežil, není vůbec zásluha těch Němců. Když vidím počty obětí druhé světové války ( 24 456 700 vojáků, 32 326 700 civilistů, z toho jen 1 840 000 v Německu) myslím, že je to ve skutečnosti zázrak a Boží milosrdenství, jak u nás Němci dopadli, že nedopadli tak, jak to s nimi zamýšlel Churchill.
Samozřejmě z pohledu od zeleného stolu dneška, vytržené z kontextu tehdejších emocí a historických souvislostí odsun a jeho excesy vypadá jako barbarství nekulturního národa a je neospraveditelné. Právě proto, že k milionům nelze mít žádné emoce, kdežto k jednomu kočárku ano.
Vadí mi, že je to uměle vyvolaný problém, bezpečně uložený v minulosti, o němž lze rozkládat, hádat se, pohoršovat se nad těmi, kdo ho nechtějí „uznat“ a označovat je za barbary. Představa, že v Evropě na nás hledí kvůli odsunu jako na barbary, mi připadá směšná a velikášská.
Stejně tak jako se ti politkové, jak píšete, předháněli ve „vylikvidování Němců“, se dnes jiní předhánějí ve volání po nápravě nespravedlností, které napáchali čeští barbaři a stejně obdobně na tom vytloukají kapitál, jen aby nemuseli řešit problémy dneška.

Zajímalo by mne, čeho vlastně chcete dosáhnout, jak si to přiznání české viny představujete. Myslíte, že přibití nějaké cedulky na most může všechny ty životy vrátit? A co další zla a nespravedlnosti, to by bylo cedulek. Neměla bych se omluvit za to, že jsem se narodila v Čechách a ne v Sudetech a nebyla vyhnaná? A kdo se omluví mně a mým rodičům za Mnichov? A můžeme pokračovat ještě dál do historie...
A na závěr jen pro ilustraci emocionálního kontextu, který účelově ignorujete:
http://www.youtube.com/watch?v=chwDoQuD77g

Dobrý den, celkem chápu o co panu Bártovi jde i když souhlasím s kritiky, že řešit tuto velice složitou situaci jednostranně ( a bude to vždy jednostranné) je nebezpečné. Má matka byla židovka z Teplic, celé dětství mluvila víc německy než česky, po válce ale odmítla dál s němčinou mít co do činění. O odsunu také nechtěla nic slyšet, ačkoliv jsme se v rodině snažili tuto odmítavou reakci, která zraňovala především ji samotnou, co možno nahlodat. Vidím problém celé věci právě v tom, že neodpuštěním a nepřiznáním si hrůz, kterých jsme se sami dopustili nebo jim alespoň nebránili, uchováváme v sobě vztek a všechnu tu bolest neočištěnu.V naší době, zvyklé vše externalizovat, u těchto záležitostí vždy řešíme jen otázku spravedlivosti mezi dvěma aktéry křivdy, ale naše násilí a nespravedlnost je také něco, co žije v nás a s čím se vyrovnáváme ať se k tomu rozhodneme či ne. milá paní Jašková, souhlasím s vámi že v článku pana Bárty jsou přítomny určitě nezpracované a zakryté emoce, ale ve vaší odpovědi je tomu nejinak. Je iluzí se domnívat, že když s dupnutím prohlásíme, že o této věci se nebudeme bavit, protože jsme na ni "měli nárok", je věc skutečně vnitřně vyřešena. To co zůstává, je skrytý vnitřní vztek posílený potřebou o tomto "nároku" nepochybovat. Jak by se měla věc řešit nevím. Oko za oko rozhodně není mé krédo, tudíž si nemyslím, že menší počet obětí celou věc legitmitzuje, ale ani si nemyslím, že bychom se měli běhat omlouvat. Myslím, že je dost hezkých a smysluplných věcí, které společné soužití mezi Němci a Čechy před válkou vytvořilo. Kdybychom s opravdovostí a srdečností občas zdůraznili tyto společné výsledky, snad by to otevřelo cestu pro odpuštění obou stran.