Sněmovna v pátek neodhlasovala senátní návrh na zrušení státních maturit. Po tomto poněkud tristním vítězství pofiderního projektu, o němž bohužel všichni víme, že jeho konečným důvodem ke spuštění vlastně je, že už jím těch milionů proteklo příliš mnoho na to, aby se to dalo zrušit, pan ministr chystá novou várku: plošné testy pro páté a deváté třídy.

Ministr Dobeš dal před několika dny na vědomí, že by rád od roku 2013 zavedl jednotné testy žáků devátých tříd a postupně jimi nahradil zkoušky na střední školy. Nápad, který zajisté láká svou precizní image, pěkně zapadající do navoněné škatulky „jednoduše a účelně vyřešených“, ale jaksi postrádá proporce, které by mu umožnily do reálné situace smysluplně zasáhnout. Jako většina nově zaváděných reforem ve školství, vyznačuje se i tato pečetí člověka, kterému se za jeho dny strávené v úřadě dosud nepoštěstilo prohlédnout, jak různorodou, složitou a komplexní oblastí to vlastně vládne. Jak vyplývá z tiskových zpráv o. s. p. EDUin, která se věnuje problematice vzdělávání a jejíž snahou je informovat veřejnost o všem důležitém, co se děje v oblasti školství, již nyní se na různých částech spektra tematice se věnujících odborných pracovníků ozývají zděšené hlasy.

V tiskové zprávě 110201, která se věnuje otázce přípravy testů, které by měly vytvářet standard pro celonárodní testování studentů a měly by jít do zkušebního provozu již letos na podzim, je zdůrazněna uspěchanost přípravy testů, která trvala pouhých několik měsíců, a nebyla zatím podrobena odborné a ani veřejné diskusi. To, co již důvěrně známe z maturit — informace, jak zkouška vypadá, přišly do škol zároveň s jejím zkušebním testem. 

K myšlence, že by učitelé posílali ministerstvu návrhy testových úloh, z nichž by se testy skládaly, podotýká tisková zpráva č. 110203, že udělat test pro jednu třídu není tak zcela to samé jako vytvořit testy, které budou v návaznosti jednak na standardy evropské a rozhodně na standardy celonárodní s různým typem škol, předpokládaných profesních možností a různorodostí lokálních specifik. Taková práce vyžaduje dlouholetá studia standardů jiných národů, obecných psychologických předpokladů rozvoje dítěte, mít k dispozici srovnání odlišných statistických výsledků podle lokalit i typů zaměření škol a tým odborníků, kteří s těmito věcmi umí tvůrčím způsobem pracovat.

Za nádherou centralizace, za jejíž zrušení jsme — ach, tak úporně — bojovali po rozpadu tzv. minulé totality, pochodujeme návrhem, že plošné testování devátých tříd by mělo v budoucnu nahradit i přijímací zkoušky na střední školy. K tomu redakce EDUin podotýká: „Jsou jen dvě možnosti. Buď budou výsledky testu jednou z podmínek pro vstup na střední školu, ale vzhledem k tomu, že by šlo o potvrzení, že žák zvládá minimum, pro většinu škol je to nepodstatná informace a ty náročnější dál budou dělat vlastní přijímací zkoušky. Druhá možnost je, že opravdu půjde o jedinou podmínku a školy ji budou muset respektovat. Pak to jednoznačně povede ke snížení kvality středoškolského vzdělávání.“ Jak prosté.

Při psaní tohoto článku jsem občas zabloudila za přáteli na Facebook a v záplavě poznámek a komentářů mne zaujala opatrně propracovanější verze pitomého novodobého vtipu, který — jako učitelka — samozřejmě pravidelně slýchám: „Říká se, že když někdo něčemu rozumí a umí to, tak to dělá. Když někdo něčemu rozumí, ale neumí to, tak to učí. Myslím si, že to je pomluva.“ (potud FB přispěvatel)

Myslím, že nemusí být. On totiž někdo, kdo rozumí svému oboru dostatečně zeširoka, aby dohlédl až na jeho hranice a byl jej schopen uvést do smysluplné souvislosti a kooperace s obory jinými, zdaleka nemusí být zdatným praktikem, ba znám mnoho případů, kde se podobné snahy spíš tlučou. Zorganizovat a propojit informace ve smysluplný celek použitelný v různých odvětvích oboru totiž zdaleka není totéž jako zajistit jejich použití v jednom z nich. Ale takový způsob uvažování o problémech školství týmy našeho ministerstva na svých cestách viditelně poztrácely, bohužel i v tak obsáhlých úkolech jako je zajištění celoplošných standardizovaných testů, které přímo ovlivní způsob, jímž se naše školství bude nadále ubírat.

A mezitím naši žáci propadají nejvíc ve schopnosti zhodnocení textu. Jak ukazují výzkumy a práce vývojové psychologie, je právě zhodnocení významu závislé na jiném druhu psychické funkce (či v teorii „rozmanitých inteligencí“ na jiné inteligenci) než jeho prvoplánové použití. K tomu možná skutečně stačí testy rychle vysázet, jak zřejmě zní priorita našeho ministerstva, budoucnost naší pedagogiky v něm ovšem zůstává jaksi za obzorem.