Předem bych chtěl poděkovat autorům otázek za zájem, který projevují o volbu nového předsedy ČSSD a o další vývoj naší strany. Těší mne to a je to pro mě důkaz toho, že i v názorově kritickém prostředí intelektuální levice je sociální demokracie považována za relevantní politickou sílu, která by mohla pomáhat naplňovat levicové emancipační projekty a vize.

Otázky, které mi kladete, nejsou pro sociální demokraty úplně nové, klademe si je delší dobu a odpovědi na ně považujeme z hlediska budoucnosti sociální demokracie (u nás i ve světě) za klíčové. Za hlavní riziko považujeme neregulovanou ekonomickou globalizací vydávající všanc sociální stát, ale i západní demokracii. Ocitáme se tak pod silným tlakem i my, sociální demokraté, protože sociální stát a demokracie jsou hlavními zdroji naší politické legitimity. Chceme-li v národním i nadnárodním měřítku obstát, zůstat součástí vlivných progresivních sil i v jednadvacátém století, obrana a rozvoj sociálního státu a demokracie jsou pro nás zásadní výzvou. Víme, že sami to nedokážeme. Potřebujeme znovu získat na svou stranu širokou veřejnost.

Asi neočekáváte, že mé odpovědi na Vaše otázky budou vyčerpávající. Vyčerpávající odpovědi by vydaly na rozsáhlé studie. Přiznávám také, že na některé otázky jasnou odpověď dát ani neumím. A jak jsem schopen průběžně sledovat odbornou literaturu a veřejné debaty, myslím si, že na mnohé z těchto závažných otázek zatím ani uspokojivé odpovědi neexistují. Budu tedy, pokud možno, stručný, a spíše naznačím základní východiska či předpoklady, jakým směrem by se myšleni sociálních demokratů mohlo ubírat. Chápejte tedy mé odpovědi jako otevřené jejich dalšímu kritickému posouzení a rozvíjení. A budu jen rád, když se nám je s Vaší pomocí podaří zpracovat do takové podoby, aby se staly spolehlivým programovým východiskem naší nové politické agendy.

1. Sociální demokracie, nejenom v České republice, se v době ekonomické krize ocitla v defenzivě. Proč tomu tak podle vás je a co musí sociální demokracie na evropské úrovni i u nás udělat, aby zatlačila do defenzivy pravicové strany, které vesměs nabízejí neoliberální agendu?

Skutečnost, že se sociální demokracie dostala do politické defenzívy (přesněji se její politická defenzíva, nastartovaná v polovině devadesátých let, ještě prohloubila) právě v období hospodářské krize, představuje paradox, který vyvolává potřebu hlubší analýzy. Základní příčinou je podle mého názoru skutečně dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení. Krize, i když její průběh byl velmi závažný, otřásla dosavadní dominantní pozicí neoliberálního myšlení jen z části. Navíc krize, vyvolaná selháním (neexistencí) regulace finančního systému a enormním zadlužením soukromého, zejména bankovního sektoru, byla finálně řešena přenesením těchto dluhů na státy, což vedlo v řadě zemí k enormnímu nárůstu státního zadlužení. Je důležité si uvědomit, že růst zadlužení přinesly současně v předchozích letech i neoliberální politiky, postavené na daňové soutěži v oblasti nákladů práce, privatizaci ziskových monopolů a snižování daní firmám. Takto vzniklé dluhy pak byly obratem neoliberálními ekonomy a politiky interpretovány jako příznak přebujelosti a „neudržitelnosti“ veřejných systémů těchto zemí a jako lék byla naordinována neoliberální terapie v podobě bezkoncepčních a plošných škrtů. Veřejnému prosazení těchto politik výrazně pomohla i celosvětově produkovaná hysterie kolem možnosti státních bankrotů některých vyspělých zemí, která nakonec zcela spolehlivě odvedla pozornost od skutečných příčin globální finanční krize. Je velkým paradoxem, že jedni z hlavních viníků hospodářské krize, totiž ratingové agentury, které nedokázaly (či nechtěly) včas a přesně odhadnout rizika v oblasti privátních investic, nyní téměř autoritativně ordinují státům terapii úsporných balíčků, ničících sociální soudržnost. Státy jsou nuceny k těmto opatřením přistoupit, a to nikoli z důvodů jejich makroekonomické prospěšnosti, nýbrž pod tlakem (nikým nevolených, často anonymních a neodpovědných) struktur finančního trhu. Demokratická moc se tak na národní úrovni dále vytrácí!

Sociální demokraté musí na evropské úrovni tento stav začít pravdivě a otevřeně pojmenovávat. K tomu potřebují cenné spojence z řad levicových a levicově-liberálních intelektuálů, sociálních vědců, novinářů a jiných lídrů veřejného mínění. (K tomu se ještě vyjádřím.)

Dále je třeba přistoupit k iniciativám vedoucím k důraznější regulaci finančního sektoru, k tlaku na větší odpovědnost ratingových agentur. Za úvahu stojí také posílení evropské integrace v oblasti řešení problémů zadlužených zemí, koordinace rozpočtové a daňové politiky, zavedení bankovní daně či společného boje proti daňovým rájům. Nepochybně máme jako sociální demokraté zájem na uchování společné evropské měny jako důležitého prvku pokračující integrace.

Možnosti čelit agresivnímu tlaku globalizace na sociální stát na národní úrovni jsou stále omezenější. Efektivní řešení může ČSSD hledat a spoluvytvářet ve spolupráci s evropskými sociálními demokraty právě na úrovni Evropského parlamentu a EU. Koneckonců, v dnešním světě žádný sociálněji orientovaný útvar (region), než je EU, nenajdeme!

2. Sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Má být součástí případných „reforem“ nabídnutých sociální demokracií přehodnocení sociálního státu? Pokud ano, v jakém směru?

Vámi uváděná diagnóza chování sociálně demokratických stran je přece jenom poněkud zjednodušená a nelze s ní v úplnosti souhlasit. Především je třeba polemizovat se samotným pojmem „kapitalistický systém“, který sugeruje představu, že společnost vytváří jakýsi jednotný uzavřený systém, založený pouze na principech kapitalistické ekonomiky tak, jak je kdysi popsal například Karl Marx. Společnost je ale ve skutečnosti příliš komplexní, než aby jí bylo možné redukovat na jeden jediný systém, ať už kapitalistický nebo jiný, jakkoli se o to dnes neoliberalismus snaží a vůbec to nelze podceňovat. To, co nazýváte sociálně demokratickým reformismem, spočívalo na zásadě, že souhlasíme s tržní ekonomikou, ale jsme proti tržní společnosti, kde jsou veškeré společenské vztahy odvozeny od tržních mechanismů. Ve filosofickém a programatickém smyslu sociální demokraté tuto svoji „reformistickou“ zásadu nikdy neopustili. V demokratickém sociálním státě vždy hájili velké oblasti společenského života, které se tržní logice vymykaly, a dost dlouhou dobu (prakticky až do poloviny osmdesátých let minulého století) se to dařilo. Do značné míry to byla snaha o smíšený model soukromého a veřejného sektoru, o sociálně-tržní ekonomiku.

Nevím, co přesně máte na mysli pod pojmem „konformismus“, ale možná míníte některé formy modernizace sociálně demokratického hnutí, které zaujaly vstřícnější postoj ke globalizaci a nadnárodnímu kapitálu (např. třetí cesta Tony Blaira, Nový střed v SPD). I když byli někteří politici „třetí cesty“ krátkodobě volebně velmi úspěšní, „třetí cesta“ podle mého názoru nepřinesla trvalé programové řešení. Pokud byla navíc redukována pouze na obecný politický posun do středu, vedla často k oslabení sociálně demokratických stran (jejich identity) a posílení levicovějších stranických alternativ (SPD kontra Die Linke) či k odchodu tradičních sociálnědemokratických voličských skupin k pravicovým nacionalistům, kteří se vůči negativním projevům globalizace vymezili radikálněji a konkrétněji, než socialisté. Třetí cesta bohužel neměla konkrétní výsledky, pokud šlo o sporadické snahy lépe regulovat globalizovaný kapitalismus a ochránit evropský sociální model. I díky tomu proběhla poslední finanční krize tak, jak proběhla. Reformy sociálního státu v období „třetí cesty“ byly posléze většinou společnosti (i velkou částí sociálních demokratů samých) interpretovány jen jako jeho další redukce a oslabování.

V současné době je sociálně demokratické hnutí postaveno do nové situace a to zejména díky globální ekonomické krizi. Krize vyostřila konflikt mezi prací a kapitálem do intenzity, kterou již v Evropě mnozí považovali za záležitost minulosti. Krize radikalizovala tlak nadnárodního kapitálu na čistě neoliberální formy řešení dopadů krize. Právě tyto politiky však krizi vyvolaly. Ocitáme se tak v bludném kruhu, který může přetnout pouze sociálně demokratický koncept regulace globálního kapitálu a ochrany evropského sociálního modelu.

Dnes jde navíc i o uchování existence samotné liberální demokracie. Dvě století se zdálo, že bez ní nemůže kapitalismus existovat. Nejnovější forma neregulovaného globalizovaného kapitalismu však stále častěji budí vážné podezření, že se již bez této podmínky dokáže obejít, respektive, že globální kapitalismus již z valné míry existuje bez jakékoliv demokratické možnosti jeho politické kontroly a regulace (koneckonců v této podobě světové ekonomiky se velmi dobře pohybují země s autoritativními politickými režimy, vybavené nízkými náklady práce a nízkými ekologickými standardy).

Nedomnívám se, že model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi, s výjimkou jeho žádoucí transformace na celoevropskou úroveň. Spíše musíme změnit náš přístup k jeho financování a požadavkům na efektivitu, kvalitu jeho fungování (mluvím o něm i ve své sjezdové zprávě a je součástí připravovaného programového dokumentu ke sjezdu ČSSD).

Navíc platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování (zdanění) a sociálních výdajů (investic), tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti. Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně.

V debatě o budoucnosti sociálního státu musíme na prvním místě zásadně odmítnout neoliberální zdůvodnění tzv. nefunkčnosti sociálního státu. Neoliberální zdůvodnění tzv. nefunkčnosti sociálního státu se odvolává na realitu „začarovaného kruhu zadlužování“, do kterého se dostává většina politiků, včetně mnoha politiků sociální demokracie, při jejich snahách rostoucí náklady sociálního státu financovat.

Nejprve politici přijmou neoliberální dogma, že hlavním stimulem ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic podporujících růst a zaměstnanost (konkurenceschopnost) jsou nízké daně. Vlády tedy snižují daně, tolerují různé formy daňové optimalizace a dokonce i tzv. „daňové ráje.“ Důsledkem je, že stát na rostoucí náklady sociálního státu a financování veřejných politik vybírá stále méně peněz. Aby stát udržel veřejné politiky funkční a zároveň udržel sociální smír, začne si chybějící prostředky na veřejné politiky půjčovat. To ale znamená, že se zadlužuje. Zadlužování se zvyšuje bez ohledu, zda dochází k ekonomickému růstu nebo nikoli. Pokud k růstu dochází, bere se to jako důkaz o prospěšnosti nízkých daní, takže se v politice nízkých daní pokračuje. Pokud k růstu nedochází, neoliberální dogma tlačí na další jejich snižování. Takhle to jde stále dokola. Když výše dluhu dosáhne určité psychologické hranice „nepřijatelnosti“, neoliberálové spustí povyk o nebezpečí krachu veřejných financí a začnou prohlubující se schodek veřejných financí řešit seškrtáváním mandatorních výdajů (omezováním výdajů na veřejné, nejčastěji sociální politiky). Pokud do této situace vpadne navíc hospodářská krize, jako se stalo nedávno, seškrtávání mandatorních výdajů dostává další mocný impuls v argumentu, že si „žijeme nad poměry“. Jelikož na hrazení veřejných politik se nedostávají peníze, kvalita veřejných služeb upadá a prudce rostou sociální rozdíly ve společnosti. Neoliberálové pak prohlásí, že sociální stát, resp. systém veřejných politik, je neefektivní a vznesou nárok na jejich privatizaci. Nastává soumrak sociálního státu a s příslušným časovým posunem také soumrak demokracie.

Demokracie nemůže dlouhodobě a plnohodnotně fungovat ve společnosti, kde sociální rozdíly překračují trvale mez, jež je chápána jako snesitelná a morálně ospravedlnitelná.

Abychom z tohoto začarovaného kruhu zadlužování v naší sociálně demokratické politice vystoupili, musíme provést následující základní kroky (budu na tomto místě velmi konkrétní):

1) Přestat s politikou snižování daní. Po určitém období nezvyšování daní a nezbytné výchozí konsolidace veřejných financí (snižování schodku podle našeho volebního programu do r. 2013) musí přijít období zrušení rovné daně, obnovení progresivních daní s více pásmy, zvýšení firemních daní; zlepšení mechanismu výběru daní a omezení úniků, včetně zavedení majetkových přiznání. Složená daňová kvóta by se měla zvýšit o 4%, i nadále by zůstala pod evropským průměrem, ale vedla by k vyrovnanému hospodaření státu.

2) Důsledně začít bojovat s korupcí a posílit transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva. (O boji proti korupci mluvím i v dalších odpovědích.) Pokud nebude sociální demokracie vést nesmiřitelně boj proti korupci, připravuje se o podstatné zdroje na financování sociálního státu a systému veřejných politik. Její politika tzv. obrany sociálního státu pak zůstává čistě proklamativní. Sociální demokracie pak ztrácí svou legitimitu a společenskou podporu (nehledě na morální dopady, pokud korupci toleruje nebo se na ní dokonce podílí). Úsilí o transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva je možností, jak nalézt co nejvíce spojenců pro rozumné zvyšování daní i mezi podnikateli (firmami). A konečně, boj proti korupci je třeba začít i ve vlastních řadách. Protože jen, když začneme u sebe, budeme důvěryhodní, že to s potlačením korupce myslíme vážně.

3) Politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu, usilovat o udržitelný hospodářský rozvoj investicemi do kvalitativních faktorů růstu (vzdělání, věda, technologický vývoj, ekologické výroby, služby).

3. Současná Evropská unie vychází ve svých řešeních ekonomické krize vstříc neoliberální logice. Jste pro „internacionalizaci“ sociální demokracie na evropské úrovni a hledání odpovědí na nápor globálního kapitalismu společně s ostatními levicovými stranami v Evropě? Jakými cestami přispěje česká sociální demokracie k prosazení sociálně demokratické agendy v EU?

Odpověď na tuto otázku považuji za velmi těžkou. Sociální demokraté musí kombinovat národní a nadnárodní strategie. Na národní úrovni se dnes musí snažit čelit náporu neoliberální politiky na sociální stát a zabránit nejhoršímu.

Aby však sociální demokracie mohla přejít do ofenzivy a podařilo se jí sociální stát (ale i demokracii) skutečně uhájit a dokonce dále rozvíjet, potřebuje velmi konkrétní nadnárodní strategii. To ale předpokládá, aby se obnovila původní mezinárodní podoba sociální demokracie. PES nemůže být jen nezávazným debatním kroužkem, kde se korektně plácáme po ramenou, jací jsme (nebo spíše dnes už vzpomínáme, jací jsme byli) pašáci, kde se nanejvýše vedou květnaté řeči o našich ušlechtilých hodnotách a vydávají obecná nezávazná prohlášení. Tyto organizace se musí opět stát skutečným workshopem, kde se bude formulovat jasná sociálně-demokratická evropská agenda, kterou pak budeme společně v Evropské unii, v Evropském parlamentu i dalších institucích, důsledně prosazovat. Jde o přežití sociálního státu v Evropě, není nač čekat!

Prvním krokem je, abychom u nás doma i jinde v Evropě přestali upozaďovat evropskou agendu neustálým naříkáním, že tato agenda je neoliberální nebo že neexistuje evropská veřejnost, která by ji vymáhala. My, sociální demokraté, potřebujeme tuto agendu změnit podle našich hodnot a důsledněji spolupracovat při vyhledávání stěžejních evropských témat a při formování evropského veřejného mínění. Česká strana sociálně demokratická je jednou z nejstarších evropských sociálně demokratických stran a v její dlouhé historii se můžeme inspirovat bezpočtem příkladů podobného úsilí. Proto buďme sebevědomí a snažme se být v čele tohoto úsilí i dnes. To předpokládá posílit naše aktivity primárně v těchto směrech: