Dvacáté výročí volby Václava Havla prvním polistopadovým prezidentem vrátilo do novinových komentářů a sloupků Havlovo revoluční heslo a později jím samotným vícekrát připomínané krédo o pravdě a lásce vítězícími nad lží a nenávistí — v tomto deníku např. v zajímavém sloupku Zdeňka Bárty „Havel, Čecháčci a dva citáty do příštího roku“. Heslo samotné i nadšení jeho sympatizantů nejsou ovšem neproblematické.

Na rozdíl od Zdeňka Bárty si nemyslím, že odmítání Havlova hesla o pravdě a lásce lze automaticky vydávat za projev omezeného čecháčkovství. Stejně dobře může být projevem politické dospělosti: mluvit o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí bylo příhodné a povzbudivé v převratové atmosféře listopadových a prosincových dní. Učinit z takového hesla politické krédo a jakýsi ideální úběžník našeho veřejného života je nepochopením principu liberální demokracie a potenciálně nebezpečnou proklamací, která může vést k politickému manicheismu. V demokratické politice se nestřetává „pravda“ se „lží“ a dobro se zlem, nýbrž různé legitimní zájmy a postoje.

Ve filmovém dokumentu „Občan Havel“ lze zaslechnout větu, kterou Havel říká svému štábu v průběhu jedné pracovní porady: „Jsem prezident pravdy ...“ To je ovšem nepřijatelné — žádný prezident nikde na světě není „prezident pravdy“. Komunistický režim je možné označit za režim lži (Havel mluvil o „životě ve lži“ charakteristickém pro ne-disidenty), protože tak jej naprostá většina lidí zakoušela a dennodenně byla s lživostí režimu konfrontována v míře, v jaké se pohybovala ve veřejném prostoru. Demokratický režim nelze ovšem proto vnímat jako režim pravdy a jeho prezident není „prezidentem pravdy“ — pravda a lež nejsou politicky takto symetrické pojmy, protože pravda zde není jednoduchým opakem lži.

Havlovo heslo se pravděpodobně inspirovalo Patočkovou myšlenkou o „životě v pravdě“, později zdomácnělou v disidentském prostředí právě za Havlova přispění — sám Patočka od ní ovšem ve výslovně politické souvislosti svého působení v Chartě 77 odstoupil a obratu nepoužíval, nahlédnul neudržitelnost takového imperativu v souvislosti veřejného politického jednání. Pro politické jednání zapuštěné do světa a tedy do sítě konečných skutečností a protichůdných zájmů nelze nárokovat hledisko absolutní, celkové pravdy.

Snad právě přesvědčení o politice jako souboji pravdy a lži a dobra a zla vedlo Václava Havla k šokující podpoře americké zahraniční politiky právě v době jejího neoimperiálního obratu. Bombardování Srbska, vojenská agrese v Iráku a Afghánistánu — to vše mělo být legitimizováno jako další bitvy v nekončící válce mezi dobrem a zlem, totiž mezi západní demokracií a režimy jiného typu; tímto rétorickým humbukem se přitom zakrývaly skutečné ekonomické a mocenské zájmy v pozadí amerických vojenských akcí. Jako by si Havel nepamatoval podobné floskule o záchraně toho pravého politického režimu, kterými se zdůvodňovala okupace naší země v srpnu 1968.

Havel se odcizil svému vlastnímu disidentskému působení, které se neslo v duchu ideje mírové spolupráce a diplomatického řešení konfliktů — přirozeným partnerem českých opozičních skupin za komunistické diktatury byly na Západě právě mírové organizace, legalistický étos všeobecných lidských práv (a tedy i odmítání války a násilí) spočíval v základu Charty 77. Ještě v roce 1990 navrhoval Havel rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO...