V metropoli Tunisu a v dalších větších městech se ozývala i v neděli střelba. Větší boje byly zaznamenány u tuniské centrální banky, u budovy ministerstva vnitra a u sídla Strany socialistických demokratů, menší pak v okrajových čtvrtích. Dle očitých svědků, na něž se odvolávají zpravodajské agentury, projíždí městy auta s ozbrojenými „gangstery“ v baseballových čepicích, které potyčky rozněcují. Totožnost útočníků není jasná. Podle většiny pozorovatelů jde nejspíš o stoupence prezidenta bin Alího, případně o členy jeho početné ochranky, která se po posledním vývoji dostala do nemilosti.

Počet oficiálně zemřelých se po víkendu zvedl na šestašedesát. Neoficiální zdroje jej odhadují na zhruba dvojnásobný.

V dominantní části země byl ale v neděli relativní klid. Na hlavních ulicích správních měst hlídkovala armáda s tanky. V menších městech si Tunisané vytvořili vlastní milice na ochranu před rabováním. Zmatek panuje na mezinárodních letištích, odkud odlétají ve velkých počtech zahraniční turisté.

Zlomový víkend

Vývoj událostí, ve který o víkendu přešla poslední vlna sociálních nepokojů, hodnotí agentury jako zmatený, překotný a plný zvratů. V pátek odpoledne byl nejprve vyhlášen výjimečný stav — bylo zakázáno noční vycházení, shromažďování víc než tří osob a pořádkové síly dostaly opět dovoleno střílet, pokud nebude uposlechnuto jejich rozkazů. O pár hodin později se ovšem ukázalo, že prezident-samovládce Zín Abidín bin Alí Tunisko tajně opustil a odjel do Saúdské Arábie. Spolu s bin Alím utekla celá rodina i řada prominentních podnikatelů.

V sobotu ráno se proslechly zvěsti o požáru ve věznici v Monastiru, který následoval vězeňskou vzpouru. Zemřít zde mělo údajně dvaačtyřicet lidí. K dalšímu povstání a smrti několika osob došlo ve věznici v Mahdíe, kde však ředitel dovolil přibližně tisícovce uvězněných odejít.

V průběhu noci i celé soboty byly dál hlášeny přestřelky a dílčí rabování v obchodech Géant, Carrefour a Casino, jehož se měli zúčastnit i někteří policisté.

Na politické úrovni se iniciativy chopil dosavadní premiér Muhammad Ghannúčí, který se jal sestavovat prozatímní vládu s účastí zástupců všech politických sil v zemi. Konečnou verzi návrhu slíbil představit v pondělí. V kabinetu by měli údajně zasednou i islamisté ze zakázané Strany obnovy. Její předseda Rašíd Ghannúší by měl být v současnosti na cestě z britského exilu, do něhož odešel v roce 1992.

Post hlavy státu připadl formálně dosavadnímu předsedovi Sněmovny reprezentantů Fuádu Mibazaovi; málokdo z pozorovatelů ale pochybuje, že hlavním politickým hybatelem je nyní premiér.

Otázkou do dalších dní zůstává, jak na iniciativu Muhammada Ghannúčího zareagují nejaktivnější z demonstrantů. Premiér Ghannúčí byl totiž jedním z nejbližších spolupracovníků uprchnuvšího prezidenta — a v jeho případě se nespokojenci s dílčími ústupky nespokojili.

Pouze dohady se též vedou o tom, zda vývoj v Tunisku inspiruje protesty v jiných arabských zemích. Dílčí nepokoje byly o víkendu hlášeny z Maroka, Libye a Jordánska.

Vše začal zelinář

Podnětem k vleklým, sociálně laděným nepokojům, jež vygradovaly v současný stav, se stal akt šestadvacetiletého vysokoškoláka Mohameda Bouazizího. Ten se 17. prosince polil před vchodem do úřadu vlády hořlavinou a poté zapálil.

Bouazizí nemohl, ač univerzitní absolvent, dlouho najít kvalifikovanou práci. Začal tak z nouze prodávat zeleninu. Krámek i zboží mu ovšem krátce před incidentem zabavila policie s tím, že nemá příslušné povolení. Bouazizího čin dostal záhy ráz symbolického vyjádření bezvýchodnosti a ztráty nadějí, již sdílí velká část mladíkovy generace.

Sám Bouazizí zemřel dle Amnesty International na následky svých zranění 4. ledna. Po jeho vzoru se následně upálili i čtyři další lidé.

Režim obtížnost situace mladých lidí od počátku uznával, z organizace protestů ale až do posledního bin Alího projevu vinil „náboženské a levicové extremisty“, kteří problémy mladých „chytře zneužívají a podněcují je k násilí a vandalismu“.