Deník Referendum Umění

Když jsem zde v recenzi výboru z díla Stanislawa Lema konstatoval, že sci-fi bylo žánrem 20. století, nečekal jsem, že hned tři současné sci-fi romány budou tohoto poněkud obecného tvrzení nejlepším důkazem. Jednak to byla proslavená „post-apo“ próza Metro 2033 ruského autora Dmitrije Gluchovského, dále pak Prokletí legendy od Miroslava Žambocha a naposledy Cesta na Drromm Cecílie Jílkové. Všechny tři tituly ukazují, kam se dostal žánr, který dříve imponoval svou schopností předkládat vize technologií, budoucnosti nebo ztvárňovat opatrné kontakty člověka s neznámými formami života.

Jak Gluchovský, tak i Žamboch zůstali u psaní obyčejných thrillerů. Metro 2033 nezachrání ani fakt, že popisuje realitu atomovou válkou zničeného ruského města, jehož obyvatelé přežívají v chodbách metra. Nikterak invenční obraz válkou zbarbarizovaného člověka slouží v Metru 2033 jen jako zástěrka pro napínavé vyprávění o cestě mladého hrdiny napříč nepřátelským územím. Při čtení Žambochových próz se už není třeba ani ptát, kam se vytratilo to, co kdysi propůjčovalo sci-fi pověst svébytného a hlavně uměleckého žánru.

Stejně je tomu i u Jílkové. Její prozaická prvotina Cesta na Drromm vypráví o životě na planetě Drromm. Hrdinou je tu pozemšťan/muž, který umírá na „prionovou nemoc“. V anotaci stojí, že jde o „román z blízké budoucnosti, která vyřešila většinu problémů našeho dneška, ale život zde není snazší ani jednodušší.“

Společnost žijící na Drrommu údajně funguje – jak taktéž stojí v anotaci – na jiných principech. Ve srovnání se společností pozemšťanů je primitivnější a vykazuje prvky utopie. Nabídka bezpochyby lákavá, vždyť co jiného si dnes můžeme přát, než právě reflexní plochu, na níž by se vyjevily deformace naší doby, společenské kolapsy nebo třeba i podivné mezilidské vztahy určované dominující ideologií neoliberalismu. Jenže vlastní text prózy nemůže naplnit ani to nejstřízlivější očekávání, vyburcované záložkou na levé chlopni knihy.

Cesta na Drromm je totiž především nudným popisem života bytostí, jež sice nejsou lidmi, leč jako lidé se chovají. Nudným i přesto, že se jej autorka občas pokusí oživit rozpětím emočních rejstříků. Nekonečný tok banality života na Drrommu je tak nanejvýš na chvíli zahlušen výbuchy zlosti anebo projevy srdečnosti. Nebudu určitě psát „nečekanými“, neboť už po druhé citové explozi tušíme, za jakých okolností přichází, a jsme tedy s to ji snadno předvídat. Myšlení i chování Drrommanů je bezpečně lidské, stejně jako Drromm je ve skutečnosti planetou Zemí.

Děj se odehrává na počátku 23. století. Lze se samozřejmě dohadovat, zda jsou některé momenty vyprávění této době adekvátní. Sám jsem o tom často pochyboval – třeba ve chvíli, kdy se Drrommanka Trivie diví Teodorově potřebě si zakouřit. Scéna takřka milostná: „Ponořil se do lázně naproti Trivie a zaklonil hlavu. Ten pocit ze včerejšího večera, to pnutí, to něco, co nedokázal popsat, bylo stále tady. Intenzivní vnímání vlastní existence. Dostal chuť na kafe a cigaretu.“ A teď – Teodor se táže Trivie: „Vy tu náhodou nepěstujete tabák?“ Trivie: „Zbláznil ses? Nevíš, že kouření zabíjí?“ Teodor: „Jistěže vím.“ Scéna končí takto: „Trivia se rozesmála. ,Vy na Zemi jste strašně divní.'“ Můžeme být samozřejmě k mezím autorčině imaginace milostiví a říkat si, že i za dvě stě let budou krabičky cigaret opatřeny tímtéž nápisem jako dnes, pokud však jde o celkové vyznění románu, pak se prostě nezbavíme dojmu, že se s počátkem 21. století na Zemi zastavil čas přibližně na dvě stě let.

Problém, který Cesta na Drromm skvěle ilustruje, nespočívá jen v absenci představivosti. Zatímco v dílech velkých autorů byla sci-fi uměleckým žánrem, dnes jako by se z ní veškerá uměleckost (a literárnost) vytratila. Zůstal jen zbytek, k němuž postmoderní literatura směřuje jako k jednomu ze svých zdrojů: brak. Všechny tři romány jsou ve své podstatě brakové, drží se oblíbených klišé, postavy hovoří spíš ve frázích než smysluplných monolozích a jejich autoři nezacházejí dál než tam, kam to ještě takový ten obyčejný čtenář, co nemá na čtení knih moc času, dovolí. Namísto mrazivých scén, namísto pečlivého hledání Dobra & Zla se tak v dnešní sci-fi hlavně střílí a v případě Jílkové bohapustě žvaní.

Cesta na Drromm je vlastně takovou krátkou telenovelkou – autorka v ní pořeší těžkou nemoc, komplikovaný vztah otce a syna, problematiku těhotenství a mateřských pudů, přátelství, zvolenému žánru pak učiní zadost přemítáním o nových nanooblecích a celý spektákl náročných témat završí lyrickými prostřihy o smyslu bytí. Jak asi taková syntéza drží pohromadě si každý dokáže představit i sám. (Zvláště je-li uvozena citátem z Nietzscheho: „Všechno vzniká, zaniká a vrací se věčně, není možno uniknout!“)

Je to především próza Cesta na Drromm, nad níž můžeme konstatovat, že sci-fi je dnes hlavně záminkou, která dobře poslouží kdekterému autorovi druhého a třetího ad infinitum nálevu. Mohou díky ní lépe prodat (a není třeba myslet jen na peníze, jako spíš na široké publikum brakuchtivých fandů) akční blafy anebo nasládlé užvaněné blbiny, ne nepodobné té nejsprostší televizní produkci.

Cecílie Jílková: Cesta na Drromm. Millennium Publishing s.r.o., Praha 2010.