Dagur Kári patří mezi pár islandských režisérů, kteří světově prosluli. Devětatřicetiletý Kári se počítá mezi největší filmařské talenty Islandu. Kritiku i diváky se mu povedlo oslovit svým debutem Albín jménem Noi z roku 2003, příběhem pubertálního outsidera z ospalé islandské díry. Pouze tento film a nyní až Dobré srdce přišly do české distribuce.

Je to vcelku škoda, protože Češi se minimálně v kině na zkrachovalce dívají docela rádi, a i takový Outsider, kterého Kári natočil v roce 2005, by tuzemské diváky pravděpodobně potěšil. Mezitím, co neměli možnost Káriho filmy vidět, se režisér poněkud zasmušil. Ustoupil od doposud zásadové tragikomické koncepce svých postav, a sarkasmus přenechal postavám samotným, než aby je tak sám komentoval.

Ve svém posledním filmu Dobré srdce, vynikajícím zejména desaturovanou barevností neutěšeného prostředí zastrčených ulic New Yorku, nechává náhodně potkat postaršího misantropického majitele zaplivaného baru a introvertního mladého bezdomovce. Barman Jacques a dobrácký asociál Lucas se setkávají v nemocnici, kde se Jacques ocitá kvůli nemocnému srdci a Lucas po pokusu o sebevraždu.

Možná by šlo vidět jen pomalu vznikající přátelství morouse a cvoka jako psychologickou studii protikladných charakterů. Kári tomu ale důmyslně zabránil tím, když pečlivě zastřel celoživotní evoluci obou hrdinů, která dospěla k tomu, že jeden spí v kartonové krabici a druhý nemá žádné přátele, přičemž vědomě dělá vše proti tomu, aby nějaké získal.

Namísto psychologické studie charakterů, které můžou být každému upřímně jedno, je Dobré srdce minimalistickým podobenstvím o dilematu vztahu mezi „já“ a ostatními lidmi. Lucas i Jacques představují opačné póly, v rámci nichž zároveň jeden jako druhý jen těžko hledá vztah k sobě samému. Jako by „zdravé sebepojetí“ bylo věčným a jen těžko udržovaným balancem mezi důslednou odmítavostí vůči lidem a naopak nutkavou touhou všem vždy vyhovět. V obojím přístupu se člověk sám sobě rychle ztratí — buď v samotě bez reflexe, nebo rozpliznutím se mezi příliš mnoha lidmi.

Celý kontrast mezi dvěma druhy nebytí sebou samým (a tím pádem možná nebytím celkově) je vystavěn působivě. Jacques, výborně ztvárněný Brianem Coxem, jako by vypadl z knih Charlese Bukowského a Kurta Vonneguta, a zkombinoval tak v sobě neurvalou upřímnost a vysoce sofistikovaný sarkastický projev. Inteligence a rozhled skvěle rezonují s buranskou obhroublostí. Naproti tomu Lucas, v podání Paula Dany, vyniká důvěryhodnou nejistotou promítající se i v samotných pohybech těla.

Přes tyto své vlastnosti si ale Jacques po seznámení v nemocnici vybere bezdomovce Lucase proto, aby mu jednou mohl přenechat svůj bar. Neboť — bar musí existovat navždy, jak zní jedna z Jacquesových životních pravd, které zásadově aplikuje téměř na vše. Bar je mu totiž metaforou světa. Jak ve svých promluvách Lucasovi vštěpuje: nikdy neobsluhujeme náhodné kolemjdoucí, ženy jsou vždy kurvy, jen slupka je jiná, a tudíž mají do baru přísný zákaz vstupu, a k těm, co obsluhujeme, se nikdy nechováme přátelsky. Jinak nám z baru, potažmo našeho života, udělají kůlničku na dříví.

Dobré srdce ale není zdaleka jen syrově pojatým podobenstvím o tom, čím má člověk být a jak by měl žít. Sociálně kritická rovina prolíná množstvím situací. Jacques brání bar, útočiště lúzrů jemu podobných, před potenciálně lesklým sterilním světem developerů, vytáhne bezdomovce z ulice, aby ho naučil zacházet s majetkem, jejž mu míní odkázat, tematizuje se vztah ke zvířeti jako bytosti oscilující mezi přítelem a kusem potraviny, je silně kritizována záměna takzvaného slušného chování za slušnost. Káriho lúzři svou existencí rafinovaně artikulují hranici tvořící řez ve společnosti.

Dobré srdce. Režie Dagur Kári. Dánsko, Francie, Island, Německo, USA. 2009, 95 minut.