Má-li každá dekáda svůj charakter, co lze říci o nultých létech? Pro první číslo Literárních novin jsem v roce 2000 napsal článek, který se jmenoval Nultá léta a končil takto: „Nultá léta budou též druhým poločasem dvacetiletí po významném předělu. Představme si, že se svět ocitl v lednu 1960 a má druhý pokus.“

A fakt je, že ačkoli nejsme v situaci zcela nepodobné roku 1970, ta radost mezi tím jaksi chyběla. Když přemýšlím, co jsme si neuměli nebo nechtěli v roce 2000 představit, seznam osobních i společenských tragédií by byl dlouhý a vlastně velmi zkrušující.

V New Yorku ještě stála dvojčata, v Seattlu se právě zhroutila jednání Světové obchodní organizace pod tlakem aktivistů, jejichž vize, pokud by se naplnily, mohly odvrátit nedávnou finanční krizi. Avšak sama okolnost, že jejich návrhy se prakticky nebraly v potaz dokonce ani po ní je výmluvnou ilustrací pohybu světa v posledním desetiletí.

U nás byl ještě prezidentem Václav Havel ve znamenité formě, v níž se družil s českými občanskými aktivisty, ne s vládami ODS a George W. Bushe. S jeho osobností spojovaná vize občanské společnosti jako hybné síly kultivace politiky byla v té době na vrcholu: na Václavském náměstí demonstrovalo sto tisíc lidí proti politickému ovládnutí televize, Impuls 99 či Děkujeme, odejděte ještě nespotřebovaly svou energii a zdálo se, že právě aktivity tohoto typu udají příštímu desetiletí v české politice směr.

Václav Klaus tehdy už vypadal skoro jako figurant pro kurz balzamování mumií. Nad českými zeměmi tehdy jak příkrov visela opoziční smlouva, politika roku 2000 nám tudíž připadala ponurá, ale současně prostoupená nadějí, že její architekti za ni zaplatí svou další politickou dráhou. A režim, který u nás vzniká dnes, bychom si tehdy nedokázali představit ani jako karikaturu.