V české společnosti se už několik let prosazuje pozoruhodná idea: Veřejné instituce by měli řídit schopní manažeři bez ohledu na to, zda mají nějaké zkušenosti s činností, kterou je daná instituce pověřena; důležitější je jejich schopnost řídit. Na této ideji zřejmě není nic nového, specificky českého a ani na první pohled pohoršlivého, přesto je její aplikace krajně pochybná.

Jednou z posledních oblastí, kde se tento přístup ještě neprosadil, jsou vědecké instituce, i když i zde můžeme slyšet od politiků a novinářů, že vědecké instituce by měli řídit schopní manažeři, a ne sami vědečtí pracovníci. Kolikrát se prezentuje představa, jak by mladí nadaní řídicí pracovníci mohli tyto údajně zatuchlé instituce provětrat?

Proč by ale měl být lepším řídicím pracovníkem člověk zvenčí než zevnitř? Člověk, který se nezabýval oborem, jímž se zabývá daná instituce, než odborník na něj? Za tím je implicitně přítomná představa, že k řízení jsou potřeba pouze určité manažerské dovednosti, které vůbec nesouvisí s konkrétním odvětvím činnosti organizace.