Letošní mezinárodní konference o ochraně klimatu, jež se uskutečnila mezi 29. listopadem a 11. prosincem v mexickém Cancúnu, měla spletitý a těžko reprodukovatelný průběh. Postupně se navíc začínají vyjevovat nedostatky, které původní, poměrně kladné hodnocení summitu snižují. Ambice, možnosti a závěry vyjednávání lze tak nejpřehledněji shrnout do sedmi konstatování.

První je spíše publicistické: Nemá smysl výsledky hodnotit podle citátů zúčastněných; ba co víc, je až zbytečné se jim vůbec věnovat. Klíčoví vyjednavači se letos vesměs nechali slyšet, že výsledná „dohoda sice není dokonalá, ale představuje dobrý základ pro další jednání“. Zástupci ekologických organizací pak pořadí obrátili: „Jednání sice vytvořila materiál, na který bude možné navázat, ale samotná dohoda z Cancúnu k ochraně klimatu nedostačuje.“ Podobné komentáře přetiskly noviny již v roce 2007 po konferenci na Bali, o rok později po summitu v Poznani, a některá dokonce i vloni, po slavné Kodani. Výstupy ze všech tří setkání se přitom velmi lišily.

Lépe je tedy věnovat se věcným realistickým očekáváním a jejich naplnění, respektive nenaplnění.

Máme dohodu!

Nejlepším možným výsledkem, jež mohla konference (realisticky) přinést, bylo vyjasnění právní formy nové úmluvy o redukci skleníkových plynů a stanovení jasného mandátu pro konferenci v jihoafrickém Durbanu v roce 2011. Mělo se vyjasnit, zda dojde k rozšíření a aktualizaci Kjótského protokolu, kterému skončí platnost s rokem 2012, zda bude na kýžený materiál přepracována Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), anebo dojde k sepsání zcela nového dokumentu.

Státy se ovšem — a to je druhý závěr — na ničem takovém nedohodly. Delegáti Latinské Ameriky, Afriky a z části i Asie požadovali pokračování v kjótském mechanismu a chtěli, aby bohaté země přistoupily na nové, závazné a důslednější kvóty. Japonsko, Kanada, Rusko a do značné míry i Spojené státy však takovýto přístup odmítly. V půli konference přerostl spor v otevřenou roztržku a zástupci latinskoamerických levicových režimů, sdružených ve spolku ALBA, přímo pohrozili, že summit opustí.

Mexickým pořadatelům se za vydatné pomoci delegací EU a Indie nakonec podařilo krach odvrátit. Do závěrečného dokumentu prosadili formulaci zavazující bohaté státy emise snižovat i po roce 2012, ovšem bez konkrétního vyjasnění jak a o kolik. Rychle rostoucí ekonomiky jako Brazílie, Indie nebo Čína zároveň slíbily snížit tempo jejich zvyšování, o čemž mají každé dva roky předkládat zprávu OSN.

Dohodu v této podobě schválili delegáti všech 193 zúčastněných zemí, s výjimkou Bolívie. Téměř konsenzuální přijetí závěrečného dokumentu je jistě dobrou zprávou. Po zpackané Kodani, jejíž závěry byly dohodnuty velmocemi, a to na jednání za zavřenými dveřmi, se alespoň symbolicky obnovila důvěra v mechanismy OSN, v nichž se pozice silných a slabých poněkud narovnávají. To je třetí závěr.

Konkrétní úspěchy, konkrétní díry

Čtvrtým konstatováním budiž fakt, že se mezinárodnímu společenství podařilo pokročit ve třech dílčích iniciativách, jež byly rozpracovány na předchozích konferencích: ustavení Zeleného klimatického fondu, vyjasnění některých aspektů mechanismu, který má zastavit kácení pralesů v rozvojových zemích, a dohodnutí dalších podrobností ohledně transferu zelených technologií do třetího světa.

Právě zřízení Zeleného klimatického fondu je pozorovateli považováno za největší z konkrétních úspěchů konference. Fond, ze kterého mají rozvojové země čerpat příspěvky od těch rozvinutých, a ty pak využívat k adaptaci na změny klimatu a investice do bezuhlíkových technologií, již disponuje základním kapitálem. Ten by měl do roku 2012 narůst na třicet miliard dolarů. V Cancúnu bylo jednak stvrzeno, že v letech 2013—2020 budou rozvinuté země přispívat rovných sto miliard ročně, a jednak vyjasněno, jakým způsobem bude fond spravován.