Včera, o II. neděli adventní pozdě odpoledne jsme se skupinou přátel slavili liturgii. Nebyla zaštítěna žádnou církevní institucí. Nikdo z nás, kdo jsme se tam sesedli do kruhu kolem stolku, který se na chvíli stal oltářem, nejsme jediný spravedlivý a nikdo nejsme majitelem výlučné pravdy. Nikdo sám ani společně nemáme pro spoluobčany závazný recept na léčbu společenských neduhů. A přesto jsme si zažili, že to nebylo jen setkání pětice hledačů v jednom skromném pražském bytě, ale setkání s hloubkou skutečnosti, která léčí a probouzí lidský potenciál, ba víc, umožňuje překročit holou danost a zažít vnitřní svobodu. Nebyli jsme tam sami. Mohli jsme záležitosti nejen své, ale i světa, k němuž patříme, svěřit do dobrých rukou.

Když jsme pak vyšli do ulic, připomněl jsem si znovu, že je 5. prosince večer. Potkali jsme desítky Mikulášů, andělů a čertů. Většinou jsou to ubohé karikatury tradičních folklorních postav. Strůjci této nepovedené taškařice dobře vědí, jak vypadá čert. Andělky oblékli do bílého a připevnili jim na lopatky polystyrénové objekty, které mají připomínat křídla. Občas jim něco bliká na hlavě. Mikuláši (někdy i Mikulášky) byli vyhastrošení neuvěřitelně. Byli obaleni do prostěradel nebo je měli přehozená přes ramena (s prostřiženým otvorem pro hlavu uprostřed). Na hlavách měli papírové kokrhele nejrozmanitějších tvarů v barvách nejčastěji bílé nebo rudé. Vlastenectví v době krize se projevilo i tím, že žádný Mikuláš nevypadal jako americký klon Dědy Mráze Santa Claus.

Dnes Mikulášové s asistencí promptně vyřizují objednávky rodičů a mají v nabídce přiměřenou dávku strašení dítek, která podle pedagogických představ otců či matek zlobila víc, než se očekávalo, jakož i odměnu pro potomky pilné, snaživé, flexibilní a konkurenceschopné. Dobré účty dělají dobré přátele. Aspoň vůči dětem zachová předchozí generace ještě jakousi míru štědrosti a bělovousý děd se zakroucenou holí je v tom jejich placeným poslem. Připomíná to historicky nedobře doloženou postavu, Mikuláše (v původním znění Nikoláos), původem z města Patara v Malé Asii. Měl se narodit někdy v širokém rozmezí let 250 až 286. Podle legendy měl po smrti otce dědictví rozdat chudým. V mladém věku se měl stát biskupem místní církve ve městě Myra v Lykii (což je západní část jižního pobřeží dnešního Turecka). Zažil si v této službě ještě konec období, kdy pozice křesťanů v Římském impériu nebyla příznivá, Obraz laskavého staříka poněkud narušuje pověst, že byl horlivým odpůrcem tak řečeného pohanství a měl se přičinit o zničení několika chrámu antického předkřesťanského náboženství. Tradice mikulášské nadílky navazuje na příběh, podle kterého zchudlá rodina uvízla v dluzích a vše směřovalo k tomu, že otec skončí ve vězení pro dlužníky a dcery budou prodány a odvlečeny do veřejných domů. K tomu však nedošlo díky zásahu biskupa Mikuláše, který rodině, snad anonymně, daroval potřebné prostředky.

Jeden z mála historických dokladů této postavy je zachovaný seznam účastníků I. všeobecného sněmu církve svolaného císařem Konstantinem do Nikáje roku 325. Jde ovšem jen o jméno. Nic nepotvrzuje legendu. Svátek připadl v latinské církvi na 6. prosince protože Mikuláš měl v ten den zemřít. Jeho ostatky uloupili roku 1087 námořníci z italského města Bari a přenesli do svého domova, kde jsou s velkou slávou dodnes uctívány v místní, po něm pojmenované bazilice.

Možná bychom dnes, v době, kdy je překvapivě málo věřitelů, ale jsou miliony dlužníků, potřebovali statisíce Mikulášů. Prominuli bychom jim jejich horlivost proti jinak smýšlejícím, kdyby na sebe vzali aspoň agendu oddlužování. Nemuseli by vykupovat z veřejných domů jen dcery zchudlé šlechtické rodiny, jako v jedné verzi legendy, ale i dcery (a koneckonců i syny) proletářů a lidí z proletarizovaných středních vrstev a nás ostatní, které (leckdy uměle nafouklé lichvářské) dluhy tisknou k zemi.

Možná nějaké občanské sdružení vyslalo včera večer nějakého Mikuláše i na místa, kde se koncentrují pražští obyvatelé bez stálého bydliště a bez zaměstnání. Nevím, nebyl jsem u toho. Z hlavního nádraží, jehož přestavba v hypermarket vrcholí, již byli vypuzeni. V Sherwoodu před nádražím jsou stále k vidění. Ovšem ani mnoho Mikulášů a mnoho občanských aktivistů nepomůže situaci zachránit. Mikulášské zpravodajství nám přineslo mezi historkami o celebritách a záběry na roztomilá zvířátka jako zajímavé zpestření zprávu, že jen tak mimochodem oběťmi současných mrazů v Praze se stalo zatím deset bezdomovců.

Připusťme, že některé by možná nedostihl ani mnohem lepší sociální systém. Někteří si možná tuláctví, jak se tomu říkalo za mého mládí, zvolili jako životní program. Ale pořád je ještě mnoho těch, které srazila na sociální dno pouhá krutost systému. Ta bere práci a bydlení, následně pocit lidské důstojnosti a bezpečí, ta tlačí mnohé z nich k pití a drobnému přikrádání, které je ovšem bezvýznamné ve srovnání s lupičstvím vymydlených, navoněných, osakovaných a okravatovaných zlodějů. Ta je každou zimu zabíjí, pokud se ochránci čistoty a pořádku rovnou nepřičiní pěstmi, noži, pálkami nebo zapáleným benzínem v kterékoli roční době.

Poselství, které si jeden nese s sebou z nedělní liturgie, obstojí vedle angažovaného humanismu druhého. Žádný z nich však nedojde daleko, pokud bude vše záviset na tom, kdy tlustá ruka utrousí grošík a pokud individuální charita bude především drobnou investicí do sociálního smíru. Vše nasvědčuje tomu, že se u nás i jinde probouzí hněv obyvatelstva a že teď je důležité, kdo kritiku systému dokáže artikulovat a předložit jako skutečnou alternativu ve volbách. Pokud by se to dělo ve více zemích zároveň, je jistá šance, že Mikuláš a Vánoce už nebudou jen rejdištěm kýčovitého sentimentu a že se znovu vynoří jejich hlubší smysl.