Deník Referendum Domov

Pražská inteligence je rozhořčena. Právě vzniklá koalice ODS a ČSSD na pražské radnici podle ní představuje nebezpečí pro demokracii. Rozhořčení dalo vzniknout „Listopadové výzvě pražským zastupitelům“ – a jak se ukazuje z prohlášení a rozhovorů prominentních signatářů výzvy, rozhořčení je – pokolikáté už? – původu morálního.

Minirozhovor s filosofem Miroslavem Petříčekem uveřejněný v sobotním vydání Práva sestává ze dvou otázek, Petříček ve dvou krátkých odpovědích mluví o morálce hned třikrát („morální rozměr politiky“, „nemorální … velká koalice“, „začínám pochybovat o jejich mravní integritě“). Proti velké koalici na pražské radnici spontánně protestovalo tisícihlavé shromáždění den po zveřejnění dohody o jejím vzniku. Na otázku jaké jiné řešení tedy navrhují, zda svým protestem chtějí vyjádřit touhu po tom, aby na pražské radnici vládla TOP 09 (v libovolné koalici), většina dotázaných odpovídá: „Nene, nemíříme primárně k podpoře TOP 09, chceme hlavně protestovat proti stávající koalici, proti porušení předvolebních slibů ...“ Vznik této koalice je prostě urážkou mravního (sebe)vědomí pražských měšťanů, políčkem, který si žádá satisfakci, generátorem hněvu, který Václav Bělohradský označuje – v návaznosti na Baumanovu metaforu o „tekuté modernitě“ – jako tekutý. Jeden z těch, kteří vystupovali na tiskové konferenci Listopadové výzvy, Radek Banga, označuje lidi reprezentující stát rovnou jako „prasata“.

Jsem také proti velké koalici na pražské radnici, také ji považuji za porušení předvolebního slibu minimálně ze strany ČSSD, také mám poměry na pražské radnici za nepřijatelné a ano, chcete-li, nemravné. To ovšem nic nemění na mém názoru, že pražští měšťané jsou příčinou současné politické bídy pražské i celostátní ve větší míře, než „prasata“ na různých radnicích či v různých vládách.

V Praze se vytváří určující společenská atmosféra a veřejné diskursy, v Praze se rodí obsah rozhodujících médií, v Praze se koncentruje největší část společenského bohatství, v Praze se píší české dějiny. Vědomí pražských měšťanů je největší politicky legitimizační silou v zemi. A právě setrvalé mravní rozhořčení pražských měšťanů je tím, co udržuje v chodu český politický moralismus, redukci politična na metafyzický souboj dobra a zla, jehož nejvýznačnějším projevem je účelový opožděný antikomunismus a odsud pocházející odpor ke všemu levicovému a alternativnímu jakožto legitimizační strategie neoliberálních ekonomických a neokonzervativních zahraničních politik.

Tažení pražských médií za „nutné (tedy: neoliberální) reformy“ a jejich vyhrocený boj proti politickému protivníkovi, pojednanému jako instance zla (Rusko, Paroubek, terorismus, jakákoliv kritika neoliberalismu v ekonomické a neokonzervativismu v zahraniční politice) je tím, co vhání do náruče vládnoucí ideologie i ty aktéry veřejného života, kteří jsou v normálních podmínkách nositeli kritiky: studenty, umělce, nevládní organizace, politickou formaci zeleného hnutí.

Diskurs mravního rozhořčení, pojetí politiky jako souboje dobra a zla přitom působí pravý opak toho, co sleduje pražská inteligence: znemožňuje skutečně kritické myšlení a odvádí pozornost od jádra problémů, vytváří mlhu, v níž se daří politické manipulaci a korupci. Vytrvalým bojem za ideály Václava Havla proti Václavu Klausovi vytváří pražská inteligence situaci, která v konečném výsledku umožňuje politickou dominanci Václava Klause a koncepcí, které symbolizuje. Pojetí politiky jako sporu dvou Václavů, z nichž do jednoho projektujeme veškeré dobro a do druhého veškeré zlo, jednak zastírá skutečné společenské spory a rozpory: spor o pojetí veřejného prostoru, spor o to, co je naším skutečným „dluhem“, rozpor mezi demokratickým ideálem plurality a hegemonií jediného veřejného diskursu, rychle rostoucí polarizaci mezi bohatšími a chudšími, mladšími a staršími, pravicí a levicí, Prahou a regiony, kulturní sterilitu uprostřed materiálního bohatství... A dále, právě politicky mnohem kompetentnější postoj Václava Klause je tím, co mu umožňuje ve sporu dvou Václavů (v náhradním sporu vedeném uvnitř téhož hegemonního diskursu) vyhrávat. Klause je ovšem možné porazit jedině politicky, nikoliv mravním apelem.

Totéž platí na komunální úrovni: Morální kritika sjede po pražských konšelech jako voda po omastku; zasáhnout je může jenom skutečně politická akce. Jednu z cest ukázal kupř. liberecký člen Strany zelených Jan Korytář – jeho politická koalice Změna pro Liberec sdružující několik politických hnutí a řadu jednotlivců odstavila v podzimních volbách od moci tamější ODS, která si v míře zkorumpovanosti nezadá se sesterskou pražskou organizací. V Praze není v současnosti významnější politická síla, která by slibovala změnu poměrů. Doufat v pražskou TOP 09, vedenou Františkem Laudátem, který se v pražské politice v barvách ODS dlouhá léta pohyboval, a na post primátora kandidující Zdeňka Tůmu, jenž je politicky nekompetentní (jak ukázaly jím vedená koaliční vyjednávání) a na ideové rovině pouze opakuje demagogické mantry Miroslava Kalouska, by bylo naivní. Skutečnou alternativou k moralistním projekcím by byl vznik nového pražského politického hnutí s konkrétním programem.

A není třeba jen čekat na další komunální volby – již v tomto volebním období lze politicky jednat: kontrolovat jednotlivé kroky pražské radnice a nabízet alternativní řešení, zasypávat pražské radní dopisy a emaily, bránit (třeba i fyzicky) veřejná prostranství před podivnými developerskými projekty, pořádat veřejné kampaně za konkrétní kauzy, jak to činí kupř. iniciativa Auto*Mat. A v tom všem rozšiřovat politickou imaginaci směrem k větší účasti občanů na komunální politice – kupř. směrem k prosazení participativního rozpočtu, plurality vlastnických forem, emancipaci společensky vyloučených...

Politika jistě má mít i morální rozměr, uplatňuje se v ní též mravní hledisko, ale až druhotně; redukována čistě na moralitu stává se antipolitikou, tekutým hněvem, reprodukcí příčiny problému, nikoliv jeho řešením. „Vyměňte politiky“ (jak zní název jedné z iniciativ, které aktivity Listopadové výzvy organizují) je ve skutečnosti reakční požadavek: vyměňte personální fasádu systému, aby narcistní sebepojetí pražských měšťanů nebylo rušeno v přesvědčení, že systém je v pořádku a reprezentují „nás“ ti, kteří jsou toho hodni, tj. jsou tak dobří a čistí jako „my“. Jenže systém není v pořádku a my nejsme dobří a čistí: těžce pošramocená fasáda pražské politiky zjevuje realitu našeho společenského bytování, krizovou situaci systému, který je ve své současné podobě inherentně korupční (slib nekonečného růstu, externalizace negativních dopadů našeho rozvoje, infotainment), nespravedlivý (systémové bohatnutí bohatých a chudnutí chudých) a demokraticky nelegitimní (rozsáhlá mediální manipulace, ovládnutí všech oblastí veřejného života ekonomickými zřeteli, pojetí státu jako „firmy“).

Mravní kýč projektující dobro a čistotu do konkrétních politických postav dává vzniknout fantasmatickým ikonám českého politického provozu jako jsou Schwarzenberg nebo Tůma. Oč méně víme o jejich skutečné politické kompetenci a skutečném jednání, o to ideálněji může být pojat jejich mediální obraz. Zbožnění ikon je přitom médiem získání souhlasu s konkrétním politickým programem. Pražská kavárna horuje za morální politiku, ve výsledku však vesměs propadá té nejmanipulativnější politické rétorice, popřípadě ji vědomě podporuje. Proč autoři i signatáři Listopadové výzvy nespustili morální povyk po jarních volbách do Sněmovny, po nichž se premiérem stal předseda strany, která volby prohrála a kterou voliči vytrestali největší ztrátou hlasů? Asi proto, že Nečasova vláda je kryta hegemonním politickým diskursem.

Tomáš Halík, jeden z prominentních signatářů Listopadové výzvy, napsal po jarních volbách: „Celkový výsledek není špatný: sociální demagogie ČSSD, která by skutečně dovedla zemi k fatálnímu zadlužení a státnímu bankrotu, nezlákala tolik občanů, jak očekávala. Vznikne tedy zřejmě pravo-středová koalice, jejíž ekonomická politika bude sice bolet, ale vzhledem k budoucnosti země je daleko odpovědnější – to bylo to hlavní, oč v těchto volbách šlo.“

Tomáš Halík pravděpodobně není tak hloupý, aby nevěděl, že nám žádný státní bankrot nehrozil a nehrozí. Grandiózní předvolební lež o hrozbě „řeckého scénáře“ podporuje z demagogických důvodů – když jde o „jedinou správnou politiku“, jdou mravní skrupule stranou.

A tady jsme u jádra problému: většina pražské inteligence se dovede mravně rozhořčit nad partikulárními kauzami (televizní krize, systém dotací pražské kultury, Bílá kniha terciárního vzdělávání, velká koalice na pražské radnici), odmítá ale pozvednout zrak od řady partikularit k celkovému obrazu systému, v němž žijeme. Fantasma „morální politiky“, či přesněji „morálního kapitalismu“ jí umožňuje spravedlivě se pohoršovat nad jednotlivými kauzami a přitom zůstávat v zajetí dominantního politického diskursu, který těmto kauzám poskytuje živnou půdu (všudypřítomná ekonomizace a profitizace) i krytí (jedinou alternativou vůči neoliberalismu je historicky a mravně vyřízený „komunismus“).

Navzdory všem možným kauzám představuje život v Praze téměř ve všech oblastech vysoký nadstandard. Dopady neoliberálního vládnutí na život lidí v mimopražských regionech jsou násobně horší, než budou důsledky vládnutí koalice papalášů z pražské ODS a ČSSD. Nyní se hraje o to, zda dokážeme svůj pohled a své rozhořčení přeorientovat na celek. Vědí pražští měšťané o tom, co se právě nyní chystá v penzijním systému, ve zdravotnictví, v pracovním právu? Vědí o tom, že veřejné rozpočty jsou záměrně podlamovány na příjmové stránce, aby mohli být jako „neefektivní“ následně privatizovány? Vědí o tom, že máme fakticky degresivní zdanění příjmů fyzických osob, a naše složená daňová kvóta je o šest až sedm procentních bodů nižší než složená daňová kvóta v EU jako celku? Vědí o tom, že na veřejné a sociální služby vydáváme – přede všemi připravovanými škrty – necelých 19 procent HDP, kdežto průměr EU činí 26 procent? Vědí o tom, že ekonomická krize byla způsobena právě těmi politikami, které nyní uvádí do praxe Nečasova vláda?

Dokáže si pražská inteligence představit, že svým mravním rozhořčením nad „politiky“ a pražskými kauzami se (nevědomky) staví do podobného šiku jako ti voliči, kteří do Sněmovny vyslali Věci veřejné? Dokáže si připustit, že vedle populismu pro „lid“, jehož nositelem jsou Věci veřejné, existuje též populismus pro vyšší vrstvu, jehož nositelem je TOP 09?

Abych se na své patetické otázky pokusil sám odpovědět – domnívám se, že část pražské inteligence a část pražských měšťanů se o tom všem dozvědět a to všechno si představit dovede; a že tato část obyvatel Prahy početně roste. Optimistická interpretace nejnovějšího mravního pozdvižení sdruženého do Listopadové výzvy by mohla tvrdit, že stále více Pražanů (stejně jako – s časovým předstihem – stále více ostatních obyvatel České republiky) tuší, že je cosi shnilého ve státě dánském a v jeho oficiálních médiích, z dlouholetého návyku ovšem ventiluje svou frustraci po způsobu morálního rozhořčení nad jednotlivou kauzou. Postupně ovšem bude přibývat těch, kteří dokážou přeostřit z jednotlivého na celkové a svůj hněv proměnit z tekutého na dějinný; a kteří svůj pohled nenechají vést pražskými médii a demagogy jako je Tomáš Halík, nýbrž svým vlastním kritickým myšlením. A že už nyní je mezi signatáři Listopadové výzvy jisté množství těch, pro něž je angažmá v této věci součástí celkového odmítnutí neoliberální revoluce, která je v naší zemi v chodu.

Jsem zastáncem takové optimistické interpretace.