Deník Referendum Domov

V dějích po komunálních volbách se dnes začíná vyjevovat, že Česká strana sociálně demokratická není jen tak ledasjaká strana; jsou to v podstatě strany dvě. Je třeba opravdu důkladného a tvořivého rozvažování, aby člověk dospěl ke kloudné odpovědi na otázku, čím kromě stranické legitimace patří do jedné strany Petr Hulinský a Erazim Kohák.

Ale neabsolutizujme a ctěme presumpci neviny: je dosti možné, že Petr Hulinský vstupoval do ČSSD, a ne třeba do ODS, kam by se zjevně svým pozdějším chováním zařadil lépe, prapůvodně proto, že mu tenkrát, když započínal svou politickou dráhu, byly myšlenky Erazima Koháka bližší než myšlenky Václava Klause. Je nutné připustit možnost, že se až později v labyrintu české politiky ztratil zlákán svody, jimž je vystaven každý přední komunální politik ve velkém městě.

Z jakých motivů vlastně dnes člověk vstupuje do sociální demokracie? Kolik nových členů přichází proto, aby pomohli v české politice překonat kořistnické tendence, a kolik jich přichází proto, že je láká stát se jejich součástí? Právě způsob formování komunálních koalic po volbách skýtá určitou nápovědu, která není právě povzbudivá.

Těžko se bude vyvracet podezření, že valná většina koalic uzavíraných na radnicích mezi ODS a ČSSD, a to nejen v Praze, je vedena právě zištnými motivy. Jsou vzácné situace, které nedávají sociálním demokratům jinou možnost uplatnit vhodně aspoň díl svého vlivu, ale zpravidla jde o dohodu o rozdělení prebend, často sankcionovanou zájmy místních firem a obvykle zahrnující i různá více či méně maskovaná hmotná přilepšení stranickým funkcionářům.

Boj, který se uvnitř sociální demokracie vede o podobu příštího vedení Prahy, má pro celou stranu principiální význam, a sociálně-demokratičtí idealisté si jej prakticky nemohou dovolit prohrát. Nejedná se jen o pražské okolnosti, které jsou evidentní: kdyby ČSSD před volbami řekla, že skutečným šéfem povolebních vyjednávání bude Petr Hulinský a povede je zejména s ODS, ČSSD by se žádných vyjednávání vůbec neměla šanci účastnit. Což si voliči dobře zapamatují.

Jedná se zejména o zprávu o charakteru strany. Pokud vznikne v Praze velká koalice, proč by se neměl v Praze vyzkoušený model uplatňovat celorepublikově? Je to přece ďábelský trik: před volbami na plakáty vystrčit tváře lídrů s kreditem a po volbách nechat jednat korupční mafii, která se s ODS či přímo s firmami přisátými na veřejné rozpočty na všem bezvadně domluví. To si zase zapamatují současní i potenciální noví členové ČSSD.

Z toho, že Bohuslav Sobotka i další lidé z vedení sociálních demokratů ostře kritizují pražská jednání s ODS, lze usuzovat, že si dobře uvědomují, oč nyní kráčí. Nicméně platí, že moc politika se měří tím, jak ji dokáže uplatňovat. Je proto třeba zajít mnohem dál: a spor maximálně vyhrotit. Pokud ČSSD skutečně uzavře v Praze koalici s ODS, ukáže veřejnosti vytříbeně obludnou tvář, a šeredně na to doplatí celorepublikově jako celek.

Členové vedení pražských sociálních demokratů za to musí zaplatit mnohem větší cenu než pofiderní ztrátu kreditu, který beztak nikdy nebyl příliš velký. Pokud si pražští matadoři jako Hulinský či Březina dají na pomyslných váhách na jednu stranu příjmy, které jim kynou z dohody s ODS, a na druhou stranu ošklivá slova, jež o nich kdekdo pronáší, včetně vysoce postavených stranických kolegů, je zjevné, že se jim zatím nerozhoduje tak složitě.

ČSSD by měla dát najevo, že o takové členy nestojí. Pokud to neumožňují současné stanovy či současné rozložení sil, je třeba se tím zabývat na sjezdu a najít způsob, jakým se strana bude lidí jako je Petr Hulinský a jeho kumpáni z programových důvodů zbavovat. V očích veřejnosti by to bylo mnohem legitimnější než uzavření koalice s pražskou ODS.

Ale ozvat by se měla také veřejnost. Kdyby se takto zásadově vyjednávalo o radnici v Paříži, kdyby tamější socialisté ve jménu dohody svých chamtivých funkcionářů odstavili svého kandidáta na starostu, v ulicích by už možná vyrostly barikády.

Petr Hulinský a spol. by měli pocítit, že volič je jen verze totožnosti občana. A pražští občané, pokud nechtějí, aby se jim politici dál smáli do očí, by jim to měli přijít s potřebnou vehemencí říct. Právě teď je na místě vyjít do ulic, neboť jde nejen o charakter města, ale i země, v níž budeme žít.

Ale to není vše. V této prekérní situaci se sociální demokracie zmocňuje Senátu se skvělou většinou jednoho hlasu. Už se jistě vedou všechna možná jednání o tom, jak tuto většinu nejpříhodněji uplatnit. Snad ještě není pro vedení sociální demokracie pozdě, aby si před definitivním rozhodnutím o uspořádání senátních poměrů odpovědělo na otázku, kolik je mezi jednačtyřiceti senátory Koháků a kolik Hulinských. Senátní Hulinští už totiž počítají, jakou může mít takový jeden hlas cenu.

Nejen kvůli tomu je ovšem v nejvlastnějším zájmu celé protivládní opozice i samé ČSSD, aby nevystavovala své senátory pokušení myslet si, že právě on, každý jeden z nich, je tím jednačtyřicátým hlasem, na němž vše závisí. Senátní většinu je možné a také vhodné založit na mnohem větším počtu senátorů.

Jde také o stanovení senátní politické kultury, které se sociální demokracii vrátí nejpozději v roce 2014, kdy s pravděpodobností hraničící s jistotou prostou většinu v Senátu pozbude. S ohledem na volbu prezidenta v roce 2013, o níž rovněž nemůže prozatím panovat jistota, zda bude přímá, je třeba udělat vše pro to, aby opoziční senátní většina převážila většinu koaliční. To může být – a pro ČSSD by to bylo unikátně výhodné – hlavním tématem senátních voleb v roce 2012. K tomu je ale zapotřebí, aby protivládní většina šedesáti hlasů v Senátu nebyla jen chimérou.

Je proto dobře, že Bohuslav Sobotka hned po volbách blahopřál všem sedmadvaceti zvoleným senátorům. Ale v tomto duchu je zapotřebí pokračovat. Většiny lze dobře využít k tomu, aby všichni nezávislí, celý klub KDU-ČSL i oba komunisté byli bráni jako spojenci a podle toho se s nimi jednalo, a to už při obsazování senátních funkcí. Naopak otevřeně ostrakizovat by ČSSD měla pravicové senátory, kteří před volbami dostali doporučení extremistického sdružení D.O.S.T a akceptovali je.

Výsledky pražských komunálních jednání a způsob, jakým se uspořádá nový Senát, nestvrdí osud ČSSD v jednom ani druhém směru, neboť zápas o charakter politických stran nikdy nekončí. Ale obě události jsou více nežli jen drobné epizody, a výrazně napoví, jak velké naděje může občanská opozice proti současné vládě do ČSSD vkládat.