Jirky zaslouží úctu. Nejen za to, jak to umí říct. Ještě víc za odvahu, že to řekl o sobě, na příkladu sebe samého.
To je něco očistného, až léčivého. Kéž je nás víc takových.
Ondřej

Přiznávám, že nesdílím tuhle víru v kouzelnou moc tavícího kotlíku a v to, že zcestovalé a vzdělané elity jsou vůči rasismu imunní: "Bylo marné jí vysvětlovat, že člověk někoho nesnáší právě proto, že už ho dobře zná. Ona dál věřila, že války vypukají z neznalosti, a bylo marné poukazovat na nepřekonatelnou krutost občanských válek, na tchyně a bratry Karamazovy..." (Ernesto Sábato: Abaddón zhoubce)

Nezapíral a (drze) přiznal :-)

V mých očích pan Jirka se teprve snaží o překonání jakéhosi prvního stupně rasismu v nás, jehož kořenem je dlouhodobá, po mnoho generací existující „unirasová“, až dokonce jednonárodnostní společnost v České kotlině. Cílem takové výchovy třeba i sebe sama je teprve to, aby nám jiní nevadili. V mých očích je vyšším stupněm odbourávání rasismu v sobě a tedy celkově mnohem důležitější umět s jinými spolužít, spolupracovat i tehdy, když oni se nedokáží přizpůsobit našemu životnímu stylu. Tedy třeba chodit do školy s dívkami a pohybovat se mezi ženami nosícími burku, umět spolužít s lidmi „bydlícími“ více na ulici než ve svých bytech, s lidmi hlučnými a dokonce třeba vedle rodiny muže s více ženami.