Proč Češi nejsou ateisty?

Michael Hauser

Veřejně hlásat ateismus je velmi obtížné. Souvisí to s dnešním vyprázdněným liberalismem. A pokud je to tak, že člověk má určité přesvědčení jenom tehdy, když se k němu veřejně přihlásí, pak nejsou Češi ateisté.

Hodně se toho napsalo o tom, jaký vztah mají Češi k náboženství. Obvykle se dospěje k tomu, že patříme mezi nejvíce ateistické národy. Mnohem zajímavější je ptát se na náš ateismus. Jsou Češi opravdu ateistický národ?

Britští ateističtí aktivisté nedávno uskutečnili kampaň, při níž se v Londýně objevily nápisy jako „Bůh neexistuje, užívej si života.“ Jak by asi na podobnou kampaň reagovali ateističtí Češi a česká média?

Chesterton píše v knize Koule a kříž o tom, jak pan Turnbull, vydavatel časopisu Ateista, má speciální výkladní skříň, do níž dává stále rouhavější nápisy v naději, že si jich konečně někdo všimne. Jeho časopis už dlouho nevyvolává téměř žádnou odezvu. Náboženství přestalo být tématem. Socialisté mu říkají, proč se zabývá Bohem, a ne kapitalisty, umělci mu tvrdí, že člověk se stane svobodným ne tím, že se zřekne Boha, ale tím, že se zřekne morálky. Zkrátka nikdo nechápe, proč ještě mluvit o Bohu, když je tolik důležitějších věcí.

Až jednou uslyší zvuk tříštícího se skla, a tak se seznámí s mladým katolíkem Evanem, který se nemohl dívat na nápisy v ateistické výkladní skříni, a musel něco udělat. Ateistu dokonce vyzve na souboj. Pan Turnbull je ve skutečnosti rád, že se konečně objevil člověk, jemuž rouhavé nápisy nejsou lhostejné. Chesterton říká, že kříž na kopuli sv. Pavla i ateistický krámek jsou stejnou měrou vyčleněné ze světa.

Situace se však změnila. Pan Turnbull by mohl být spokojen. Ti, kteří se i u nás otevřeně hlásí k ateismu, jako např. Tomáš Hříbek ve svých článcích v Lidových novinách, se setkávají ne s jedním, nýbrž s mnoha Evany. Stačí si přečíst jejich reakce na příslušných internetových portálech. V dobách sílícího náboženského fundamentalismu už není problém v tom, že by za Boha nikdo nebojoval.

Potíž je spíše v tom, jak veřejně hlásat ateismus. Chesterton by se asi podivil, jak se role obrátily. Někteří vyznavači náboženství možná v skrytu duše čekají na to, až se objeví nějaký ateista a tak řečeno rozbije výlohu s náboženskými nápisy. Je to, jako by krámek měl pan Evan, který čeká na svého pana Turnbulla. Pak by se totiž mohl rozhořet skutečný zápas o věc.

Proč je tak obtížné veřejně hlásat ateismus? Kuriózně to souvisí s dnešním vyprázdněným liberalismem. Ateismus je pozice, která má dvě části, jednu negativní, jíž zpochybňuje pravdy náboženství, a druhou pozitivní, zaměřenou na vytvoření nějakého nenáboženského smyslu života. Negativní částí se pak dotýká tzv. náboženského cítění jiných.

A teď přichází paradox: čím více fundamentalismu, tedy víry v absolutní platnost náboženských pravd, tím větší volání po právu na vlastní názor a toleranci, tedy volání po liberalismu. Proč by kreacionisté neměli mít stejná práva jako evolucionisté? Pokud si rodiče přejí, aby se ve školách vyučoval kreacionismus tak jako evolucionismus, proč ho nevyučovat? Nebyla by to jinak názorová diskriminace?

Ateismus naopak říká, že kreacionismus je vědecky neprokazatelný a přání (náboženské přesvědčení) je v něm otcem myšlenky. Proto má evolucionismus přednost před kreacionismem. Jenže tím se dostává do konfliktu s dnešním liberalismem, jehož se tak dovolávají fundamentalisté. Ateismus jako popření liberalismu, kdo by se toho nadál?

Pokud je to tak, jak říká Alain Badiou, že člověk má určité přesvědčení jenom tehdy, když se k němu veřejně přihlásí, pak není snadné být ateistou ani v „ateistických“ Čechách. Pokud si Češi nechávají svůj ateismus sami pro sebe, aby prý nikoho neurazili, pak to nejsou ateisté.

    Diskuse
    OW
    October 15, 2010 v 7.33
    Boj za Boha?
    Nemyslím, že by po nás Bůh chtěl, abychom "bojovali za něj". To je spíš styl všelijakých (zbožštěných) lidských vládců a šéfíků, vrhajících své stoupence do bitev "za větší slávu vůdce".
    Co po nás Bůh chce? Vztah. K němu samému a k lidem okolo, blízkým i vzdáleným. Může se stát (a nemusí), že nás tento vztah k boji dovede.
    V čem je rozdíl? V případě "boje za Boha" se jedná o to, že hlasatel Bohem maximálně tak maskuje rozpínavost vlastního ega. Za Boha se přiznaně či nepřiznaně sám považuje, svou vůli vydává za tu Boží.
    V tom druhém případě se jedná o solidarizaci s Božím stvořením , světem, bližním, na kterékoliv rovině. Takovým bojem pak může být zastání se bližního, zastání se třeba životního prostředí, etického principu, zastání se spravedlnosti jako takové, charitativní, sociální či terapeutická práce - ale stejně i pomoc bližnímu v nouzi (třeba tím, že se popereme s násilníkem, který někoho ohrožuje)..........
    Bůh nepotřebuje, abychom bojovali za něj. To on je tvůrce, záštita. Chce, abychom bojovali za sebe vzájemně.
    Ondřej

    October 15, 2010 v 13.03
    Autor uvádí své téma jako spor náboženství s ateismem. Rozumím mu dobře, když to po druhém přečtení dešifruji jako jiný spor? Totiž jako spor relativismu a absolutismu? To musím blíže vysvětlit.

    Zdá se, že autor sice nechválí křesťanský fundamentalismus, ale má pro něj jisté pochopení. Zjevně se mu nelíbí ateisté zdrženliví v hlásání(!) ateismu a asi by si implicite přál ateisty misijně horlivé.

    Absolutistické přesvědčení o vlastní pravdě má nepochybné výhody. Báječně se hodí pro ideologický boj. Snadno se převede do několika jednoduchých pouček a pokynů. Mimoto konečným verdiktem ukončuje nepohodlné bádání a poskytuje příjemné spočinutí. Je také vhodný pro školní použití, protože mladší generaci jsou jednoznačné pravdy srozumitelnější.

    Relativismus je nepohodlný. Když se dospěje k vrcholu cesty poznáni, ukáže se, že se jen otevírá další úsek výstupu. V tomto pojetí má vždy život přednost před jeho reflexí - a to znamená, že žádná interpretace skutečnost plně nevyčerpá. Poznávací úkon je tu vždy jaksi zdvojen, protože vedle předmětu se obrací zpět i k předpokladům jeho poznání. Scholastici svůj relativismus vyjadřovali tak, že cokoli je poznáváno je poznáváno ad modum cognoscendi.A pokud u nich šlo o poznání Boha, to ještě navíc nikdy nemohlo být jednoznačné, bylo vždy pouze analogické.

    Absolutistický nárok ve filosofických a náboženských tématech musím s pohledem na staletí filosofie označit za projev novověkého barbarství. Je to přístup, který je doma u archaických proroků, u důsledných reformátorů a moderních ideologů. Je to bez ohledu na šlechetné úmysly autora krok k totalitní doktríně a od ní k totalitnímu politickému hnutí a totalitnímu systému. Je mi to líto.

    October 15, 2010 v 14.44
    Fíííha... to mě začíná zajímat
    Rozumím tomu dobře, že víra (náboženská ale i jiná), může být relativní?
    October 15, 2010 v 14.50
    Víra je dokonce sama relací, tedy vztahem. Nemůže být jiná než relativní.
    October 15, 2010 v 15.14
    Relace
    Děkuji za odpověď... Myslel, že víra je je něco, co buď je nebo není, ale nemůže to nabývat různých hodnot. Na rozdíl třeba od důvěry. Nebo znalosti. Mě to zaujalo, protože o pojmu relace mám matnou znalost z matematiky, ale naprosto chápu, že tady není prostor ani na diskusi a určitě ne na školení. Tak to budu dál sledovat.
    V
    October 15, 2010 v 16.49
    ad pan Štampach
    Obávám se, že text pan Hausera je nutné dešifrovat ještě jinak. Nedávno totiž do své sítě odmítl zařadit můj ateistický příspěvek "Každý monoteismus je totalitní" se zdůvodněním, jestli si dobře vzpomínám, že by to mohlo některým lidem vadit.
    Takže je to vše jen jako a hra.
    October 15, 2010 v 22.17
    Pane Lobpreisi, Váš první dotaz jsem poněkud odbyl. Teď mám příležitost vysvětlit své stanovisko blíž.

    Když se řekne víra, míní se dva různé postoje. První se týká oblasti poznáni. To může mít různé stupně, např. jistotu, kterou dává vědění. Ale také nejistotu, jíž dává mínění. Víra v tomto smyslu je kdesi mezi. Když řeknu: "domnívám se, že zítra bude pršet", je to víceméně pocit. Když přece jen mám pro to nějaké důvody, mohu říct, že této hypotéze o zítřejším dešti věřím. Mám důvody, ale ne tak silné, abych mohl právem říct, že vím.

    Víra v tomto smyslu (angličtina ji odlišuje slovem belief) se vyskytuje ve všech náboženstvích, protože ta se z principu týkají oblasti mimo možnost poznáni. O skutečnostech božského rázu se mohu něco domnívat, můžu tomu věřit, ale rozhodně o nich nic nevím. Víra v tomto smyslu je tedy povýtce relativní.

    A je docela zřejmé, že neexistuje jen černobílá dvojice víra (belief) versus ateismus. Existuje paleta postojů od fanatického fundamentalismu a náboženského extremismu přes víru subjektivně zaměňovanou s věděním až po víru podmíněnou a selektivní. A existuje také náboženská lhostejnost, agnosticismus a různé verze nedůsledného a důsledného ateismu až po ateismus misijně nadšeny, horlivý a militantní a agresivní. Takže se nedá akceptovat, že "víra buď je nebo není".

    Víra ve smyslu anglického faith se z těchto úvah poněkud vymyká. Ta je právě spíše důvěrou, a tu z úvahy vylučujete. Dala by se popsat jako spolehnutí, oddanost. Její obsahová stránka je druhotná a méně podstatná. K víře ve smyslu faith se člověk nemusí hlásit k monoteismu. Vyskytuje se např. i v různých formách neteistické mystiky. Příkladem může být marxista a psychoanalytik Erich Fromm. O víře bez náboženství přesvědčivě píše český autor Otakar A. Funda (v knize, která se přímo tak jmenuje).
    October 16, 2010 v 8.49
    ad pan Valach
    Nevím, proč přesně odmítl MH zařadit článek pana Valacha do "své sítě" (míněn SOK?), ale mně osobně přijde Valachovo rovnítko mezi monoteismem a totalitním smýšlením nesnesitelně a neudržitelně zjednodušující a jednostranné. A to navzdory tomu, že jsem přesvědčený ateista a máloco je mi tak protivné jako abrahámovská náboženství s Bohem, který je milující a tedy i žárlivý... Každé učení lze ale chápat více než jedním způsobem - tvrzení, že Bůh je jenom jeden, vede stejně tak k Innocentovi III. jako k Chelčickému. Neexistuje žádné pravidlo pro aplikaci pravidla. Ateistou je v jistém smyslu každý - jedině člověk, ne Bůh, musí rozhodnout, jakou cestou se půjde.
    October 16, 2010 v 9.48
    Závěrečné konstatování Vašeho článku mi, pane Škabraho, připomíná známý bonmot, že každý člověk je v podstatě plešatý, jen někteří mají na té pleši vlasy.

    Ale podstatné je, že Váš ateismus připouští různé interpretace a nemá tu jednoznačnost a přímočarost, jíž očekává od kolegů ateistů Michael Hauser. A v tom jsme na jedné lodi. Může se tu sice debatovat o monoteismu a "totalitě" a sám bych k tomu měl co říct. Ale pokládal bych za opomenutí nezvednout Hauserovu hozenou rukavici a nepokračovat ve sporu o relativismus a absolutismus (tak jsem pro zjednodušení pracovně nazval dva póly, které autor článku srovnává).

    Sám, jak je asi zřejmé jsem relativista (ve smyslu tohoto sporu), A myslím, že je možné být dokonce relativistickým monoteistou. Myslím, že jsem jím býval. V současnosti se snad pohybuji někde v blízkosti Johanna Wolfganga Goetha, kterému se připisuje prohlášení: "panteistou jsem, když vstupuji do vědy, polyteistou jsem v umění a monoteistou v etice." A navíc jsou mi velmi sympatičtí někteří ateisté, už zmíněný Erich Fromm a dodám třeba Gastona Bachélarda a Maxe Schelera (v jeho druhém období) a z českých mj. Jaroslava Šabatu.
    October 16, 2010 v 9.59
    Děkuji
    Pane Štampachu, děkuji za objasnění Vašeho stanoviska. Pokud by někdy byla příležitost k rozhovoru, vzal bych sebou nějaké knížky o filosofii matematiky a fyziky od třeba od J.D. Barrowa, které k definici (náboženské) víry přináší pohled, který mi osobně velmi vyhovuje. Ještě jednou děkuji a loučím se heslem z rakouské relace Sciencebusters (http://www.sciencebusters.at). "Wer nichts weiss, muss alles glauben" :-)
    ??
    October 17, 2010 v 20.37
    Českým ateistům schází motivace k veřejným rituálům
    Pokud je někdo ateistou tak řečeno "od narození", tedy je tak vychován, se svojí výchovou se ztotožňuje, a pohybuje se v podobném prostředí, potom přirozeně nemá žádný problém s "negativní polohou ateismu" - nemá prostě potřebu se vůči náboženství vymezovat. Co by z toho měl? Proč nosit sovy do Athén, dříví do lesa, a bibli do kostela? A proč se účastnit již dříve rozhodnutých a dobojovaných bojů?

    Stejně tak nemá potřebu vymezovat se pozitivně: nenáboženský smysl života - ať už je jakýkoliv - je nenáboženský imanentně právě tím, že není poměřován náboženstvím.

    Lze si spíše představit jiný vnitřní konflikt: pokud si člověk zvnitřnil náboženské normy chování (ať už pod nimi rozumí cokoliv) a jimi autoritativně pověřuje svoje chování i chování svého okolí - formálně hlásícího se k náboženství - potom to může vést v extrémním případě i k takovému důsledku, jaký popisuje Francois Mauriac v novele Beránek (tj. k sebevraždě).

    Opačné případy, kdy ateista se chová dle náboženských konvencí zachytil v beletrii např. Honoré de Balzac (novela Mše atheistova) nebo J.P. Sartre. Často jde v těchto případech o mezní životní situace existenční a/nebo existenciální (strádání, umírání apod.)
    October 18, 2010 v 7.35
    Religionistika, pokud mi, kolego, dovolíte, promluvit za obor, ve kterém jsem kvalifikován, se nespokojí s banálním dělením lidí na ateisty a věřící. Jednak do tohoto rozdělení nezapadnou zdaleka všichni a hlavně postojů k náboženství je celá škála.

    Myslím, že při odpovědném použití slov nelze o nikom říci, že je od narození ateistou, stejně tak jako nelze o nikom říct, že je od narození věřícím. Pokud by zůstalo u toho, co člověk má od zrození, zůstal by zviřátkem. Nikdo není, a to od prvních minut života, mimo sociální a kulturní kontext. Je tu nezáměrný vliv prostředí a záměrný vliv výchovy a od určitého věku osobní postoje k těmto vlivům (nejsou všemi samovolně přejímány). Jen jedno je jisté ateismus dospělého člověka stejně jako náboženská orientace je věcí (aspoň implicitní) volby. Žádný z těchto dvou (a dalších) postojů není primární, neutrální, přirozený, samozřejmý ap.
    ??
    October 18, 2010 v 8.42
    Myslím, že Váš komentář, pane Štampachu, neprotiřečí mému - spíše jej doplňuje. To "od narození" jsem dal do uvozovek a myslím tím to, že je člověk od narození právě pod vlivem prostředí, ale má také určité vrozené dispozice - a myslím, že i tím je ovlivněna jeho volba.

    Ano, souhlasím s Vámi, že se jedná o volbu, ale jsem možná větším deterministou: mnohé nasvědčuje tomu, že k této volbě dochází na základě předchozího řetězce malých voleb či předvoleb, a tudíž by se možná s určitou pravděpodobností dalo odhadnout - se znalostí relevantních vstupních dat - jaký bude výsledek této volby v nějakém statistickém souboru lidí. (Samozřejmě na jednotlivce je statistika krátká.) Je to ale složité, protože se zde mísí jak vlivy sociální, tak psychologické, ale i ty biologické.
    MH
    October 18, 2010 v 11.03
    Není špatné být pro jedny zuřivým ateistou, pro druhé tajným teistou. Taková pozice většinou svědčí o tom, že se člověk dotkl zásadní věci neotřelým způsobem. Ale Milan Valach je na omylu, když si myslí, že odmítám na stránce SOK uveřejňovat ateistické texty: viz text Tomáše Hříbka "Nový ateismus a jeho kritici" http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=360&Itemid=28
    Odmítám zveřejňovat texty, v nichž něco podstatného chybí, a v případě stati Milana Valacha tam chyběla diskuse s marxisty, kteří narušují rovnítko monoteismus=totalitní myšlení, a v monoteismu vidí i jeho emancipační rozměr (autoři jako Fromm, Bloch, Benjamin, Garaudy).

    Jinak si nejsem jist, zdali skrytou vrstvou textu je opravdu spor mezi absolutismem a relativismem, jak ji odhaluje Ivan Štampach. Jde mi o to, že by lidé ve věci náboženství měli dospět k nějakému přesvědčení: proč jsem ateista, proč křesťan, muslim, atd.? A své přesvědčení hlásat. Pokud je postmoderně rozmlžené (může to být tak i tak), nemůže dojít ke skutečné diskusi, v níž se vždy skrývá prvek boje za svou věc. Je to ostatně jako s pojmy pravice-levice...
    October 18, 2010 v 13.59
    Myslím, že vědět, proč jsem člověkem náboženským nebo nenáboženským je něco jiného, než absolutistická jednoznačnost versus relativistická priorita skutečnosti před interpretací, jíž autor článku nazývá postmoderní rozmlžeností.

    K prvnímu rozlišení bych řekl, že náboženství se pohybuje mezi jakýmsi předem daným kulturním a sociálním pozadím, do kterého člověk vroste a připadá mu samozřejmé, a na druhé straně záležitostí osobní volby. První typ souvisí s tím, co zakladatel sociologie náboženství Max Weber nazývá církví a druhý přístup s tím, čemu říká sekta. V realitě života nutno připustit obojí. Pro mne osobně např. náboženství nikdy nebylo přirozenou atmosférou. Vždy jsem byl a jsem ve weberovském smyslu sektářem. Zvolil jsem a mé rozhodování v této oblasti mělo několik na sebe navazujících, ale též rozporných kroků a svou volbu umím zdůvodnit.

    Jak je to v tomto směru s ateisty, se mi hůře rozhoduje bez osobní zkušenosti. Myslím, že Jan Jandourek ve dvou kapitolách nedávno vydané knížky "Vzestup a pád moderního ateismu".ukazuje varianty existenciálního (někdy se říká i humanistického) ateismu a ateismu oficiálního, úředně zavedeného, což je jistě poněkud jiná polarita, ale odůvodnění postoje, jeho vědomou volbu bych čekal spíše v prvém případě.

    I když v jednotlivých etapách života procházím zkušeností, tu promýšlím a volím mezi možnostmi interpretace, i když jsou tedy mé postoje vědomě prožívané a odůvodněné, přece jsem nikdy nebyl a ani dnes nejsem náboženským absolutistou. Výpovědi z oblasti víry jsem nikdy (ostatně ve shodě se staletími teologické tradice!) nepokládal za jednoznačné. Významné teologické autority říkají, že výpovědi o Bohu jsou analogické. Pojal bych to tak, že jsou metaforické. To mi však brání svými pravdami tlouct po hlavách ty, kdo mají pravdy jiné. Věřím tezi jaderného fyzika Nielse Bohra, že opakem hlubokých pravd mohou být jiné hluboké pravdy. Podotýkám, že mnu nešlo mu o filosofické snění, ale o fyziku.

    Jistě existují střety politických postojů a názorové rozepře verbálních konstrukcí tyto postoje odůvodňujících. Ale není to ani zde pro mne černá nebo bílá (rudá nebo modrá?). Nevěřím jednorozměrné logice navrhované, nemýlím-li se, Michaelem Hauserem, nýbrž věřím jinému typu logiky, totiž možnosti, že se teze a antiteze mohou doplňovat např. že antiteze tezi popře a zároveň zahrne ve významově bohatší syntéze, která se ovšem záhy stává novou tezí, a proces pokračuje.

    MH
    October 18, 2010 v 17.18
    Ještě jinak. To, o co mi jde, se dá v návaznosti na formulace Ivana Štampacha, říct i tak, že nejdřív je zapotřebí znovuvytvořit onu tezi a antitezi, tj. nějaké pozice či Věci, které, jak říkal Patočka, "stojí za to, aby pro ně člověk zemřel." Pokud je relativismus to, že jednu věc uvedeme do vztahu k druhé a na první se díváme brýlemi té druhé, pak nejprve tu takové věci musí být. Existence pozic je vlastně podmínkou relativismu. Ale snaha o vytvoření pozic nemá nic společného s absolutismem. To je určitý vztah k dané pozici (zaslepený fanatismus), který, jak se asi shodneme, především ničí samotnou Věc. Mluvím o vytvoření Něčeho, ne o absolutismu.
    Ten Patočka to napsal jinak. Mluví o věcech, "pro které stojí za to také trpět", a o tom, že pro takové stojí za to žít...
    October 20, 2010 v 11.51
    Rozhodně jsem proto, abychom formulovali teze či antiteze a zaujímali pozice. Jen je potíž, že při dynamice a mnohorozměrnosti živoucí skutečnosti je KAŽDÁ teze selekcí, zjednodušením. Její pravdivost je vždy dílčí. Každá teze vyžaduje antitezi, žádná antiteze nedává bez své teze smysl. Proto mohu formulovat pozice, vstupovat s nimi do rozhovoru, ať je to polemika, diskuse nebo dialog, ale nemohu své pozice "hlásat" v tom smyslu, jak jsem vyrozuměl, že to požaduje Michael Hauser. Nemohu s nimi misionařit.

    Na dnes velmi populární misijní náboženství sice může odpovídat misijní ateismus, ale jedni i druzí, kteří to činí, dali přednost svým interpretacím před skutečností. Jejich svět, svět na který se nabalují bouřlivé a někdy i ničivé emoce, je svět verbální.

    Kultivované náboženství, náboženství ve Frommově smyslu biofilní a humanistické nahrazuje hlásání (lanaření) dialogem. Uznává, že nemusí mít pravdu. Ví, že se má čemu učit i od ateismu. Má i ateismus takovou podobu a byl by Michael Hauser pro?
    October 24, 2010 v 14.18
    úvaha rozvláčná, ale (doufám) neakademická
    Víra je přirozenou a nutnou součástí lidského života (bez ní není lidský). Rodí se a utváří z důvěry, kterou si novorozenec buduje nejprve k matce a postupně ji pak rozšiřuje, s větším či menším zdarem jak denně vidíme, na ostatní svět. Člověk nachází na zemi svůj domov (kde také jinde!). „Nevěřícím“ se stává pokaždé, když se stává lhostejným, tedy odvrací-li se od lidí, od lidského světa. Ztotožňuji tedy víru v tomto nejzákladnějším smyslu s otevřeností vůči světu (lidem). Tato víra je zároveň úctou (nejen k lidem, ale i k věcem: nelámu bezdůvodně větve stromů, neničím společný svět třeba tím, že kolem sebe pohazuji odpadky.)
    Tohle všechno nemá původně nic společného s náboženstvím. Víra jako něco, co je zde dávno před jakýmkoli náboženstvím, je především vírou v řečené. Tuto víru v sobě člověk nese a upevňuje od raného dětství. Mnohé z toho se nepochybně může vtělit a vtěluje i do náboženství. Církve ovšem víru resp. některé její složky institucionalizují a po staletí zaplétají do mocenských vztahů.
    Když se mě člověk, pro kterého tu opravdovou víru představuje teprve víra v náboženské podobě, zeptá, proč nevěřím v Boha, mohu se jen pokusit mu vylíčit (jako nahoře) své přesvědčení o tom, že víru považuji za něco základnějšího než náboženství. Vedeme-li spolu rozhovor, je to přece založeno na víře nám oběma společné: on se ke mně obrací a já mu odpovídám, protože oba věříme, že si dokážeme porozumět (zde na zemi). Jinak by se mě neptal a já bych mu neodpovídal. -- ad IŠ: Takto rozumím tomu, dát přednost skutečnosti před interpretací. Onou (jedinou!) skutečností je, že žijeme ve společném světě. A ten není „pouze“ verbální. Pouhé proklamace si může každý strčit za klobouk. Nejednáme-li v souladu s tím, co říkáme, neměli jsme se do hovoru raději vůbec pouštět. --

    Hegel říká (v úvodu k Přednáškám o filosofii náboženství): „Víme, že se v náboženství vytrhujeme (entrücken) z časovosti“. - Analogie „mezi bytím Boha a bytím budoucnosti“, ke kteréžto Rahnerově analogii se hlásí např. Tomáš Halík (LN, 16.10.2010), mluví ovšem o jiné „budoucnosti“ než běžný pozemšťan, který sebe (svou přítomnost) prožívá jako budoucnost (pokračování života) svých rodičů (předků) a své děti (potomky) jako budoucnost svoji.
    Mám (naivně?) za to, že dialog mezi ateistou a nábožensky věřícím není ničím více, ale také ničím méně(!) než dialogem mezi skutečnými žijícími lidmi. Proto mi směřování Hauserovy otázky po „veřejném přihlášení“ k ateismu („misionaření“, jak to nazývá Ivan Štampach) není dvakrát jasné.

    * Dávají světu a věcem v něm smysl lidé, anebo to jde pouze s hypotézou Boha (či naopak pouze bez ní)? Či jinak: lze snad správný život vést pouze s Ním (či pouze bez Něj)?
    * A ještě (s odkazem na známé Halíkovo papežské pověření): mohou snad ateisté připadnout na něco tak komického jako by bylo založení „rady pro dialog s věřícími“?
    October 25, 2010 v 9.24
    Jen pár poznámek k dávné diskusi. Myslím, že to tu není spor víry a nevíry. Ten existuje, ale existuje mezi věřícími a nevěřícími lidmi náboženskými, a také mezi věřícími a nevěřícími ateisty. Tohle Jan Kopecký ukazuje jasně.

    To, co si snad Michael Hauser přál, bylo jasné, hlasité, otevřené přihlášení ateistů k ateismu, když náboženští lidé se přece ke svému náboženství tak vehementně hlásí. A já jsem namítal (ve formulaci modifikované po několika kolech diskuse), že náboženství a ateismus jsou relativní, navzájem se vyvažují a doplňují. V konfliktu je pouze jejich eventuální Absolutheitsanspruch. Ten však pokládám v obou případech za nekultivovaný lidský projev. Stanoviska je třeba formulovat, ale spíše jako hypotetická. podmíněná, pouze dílčí.

    A to podle mne platí i tam, kde se výpovědi netýkají náboženských témat, jež někomu mohou připadat jako vzdálená životu, nýbrž i v oblasti politiky, jak v diskusi Hauser nadhodil. Pokud bych se absolutně hlásil k levici a socialismu ap. a nebyl schopen akceptovat např. pravdu liberalismu nebo konzervativismu, pokud bych neakceptoval nárok této pravdy na sebe a tím i relativitu všech politických stanovisek, bylo by to, co se mezi politickými směry děje lítou řeží. Já bych si přál, aby mezi nimi probíhala diskuse a podle potřeby i spolupráce.
    October 27, 2010 v 4.36
    Absolutismus a relativismus
    Mne v této souvislosti napadá ještě jedno rozlišení.
    Materialismus a idealismus. Materialismus pak snad možná tvrdí, že existuje pouze jedna (materiální) skutečnost a my idealisté k ní přidáváme tu nehmotnou (čímž relativizujeme? tu materiální a vice versa). Ale nevím, jestli to moc nepřekrucuju?
    October 27, 2010 v 7.05
    Hauserovo vyznání ateistické víry
    Ateismus je téma kolegy Hausera. Už se ho dotkl ve sloupku "Kristus - ateista". Ale připadá mi, že se bojí jít přímo k věci, ale míří k ní vždy nějakou oklikou. V předchozím sloupku vyzýval křesťany, aby se stali ateisty, nyní Ćechy, aby se deklarovali za ateisty. Jako by se sám obával nějakého kroku, ale chtěl, aby ho za něj či spolu s ním učinili druzí. Přitom tematika je to živá, jak prozrazují diskuse i pod Kristem ateistou i zde. V předchozím článku o Kristovi ateistovi mi chybělo Hauserovo pojetí Krista samého, i když figuroval v názvu článku, nyní to, co nazývám "vyznání ateistické víry". Pokud se chce kolega Hauser dostat dále, musí toto vyznání učinit. Nebo nemusí, ale diskuse se budou dále točit u absolutismu či relativismu a nepůjde k jádru věci. Možná, že se kolegovi Hauserovi nebude líbit ona ateistická víra a atesmum by rád pojal vědecky, to je ovšem past, do které se chytil Karel Marx, když svou víru prohlásil za vědu a tím učinil první krok k tomu, aby se z jeho ateismu stala ideologie. Vyvrácení ateismu jako vědy učinil případně původně ateistický marxista Machovec: Ateismus nemůže být vědou, protože věda nemůže zkoumat neexistující předmět. Tedy těším se na Hauserovo vyznání či manifest, bez něj nelze pokročit dále.
    October 27, 2010 v 22.49
    Dobře, pane kolego Šimso, opustím úvahy o dvou postojích, které jsem pracovně nazval absolutismem a relativismem. Nebylo to, doufám, mimo, protože na to autor reagoval. Hauserův článek snad skutečně nebyl pouhým pokračováním mnoho už trochu vyšumělého sporu ateismu s náboženstvím přeneseného z autorovy mysli na naše displeje. Zařadil jste jeho ateismus mezi různé víry a s tím si troufnu nesouhlasit. Ateismus je domněnka, resp. hypotéza. K ní možná přiléhá belief, nikoli však faith.

    Pokud tedy původní článek nebudu vykládat a budu se držet jeho doslovnosti, musel bych na jeho leitmotiv, tedy na otázku, proč Češi nejsou ateisté reagovat protiotázkou. Už jsem tohoto svého milého kamaráda a váženého akademického kolegu takovou otázkou nejméně jednou rozčílil a chtěl jsem ho tentokrát ušetřit. Ale budiž, okolnosti romu chtějí.

    Odkud autor ví, že Češi nejsou ateisté? Co když reálných 90% obyvatel, kteří nejsou ve spojeni s žádnou náboženskou organizací, jsou ateisté? Musel bych se ho ovšem zeptat, jak má ateistu definovaného, protože s tímto slovem se zachází jako s ideologickou zbraní a nemá obecně přijímaný význam. Připomněl bych mu české sociology náboženství (Václavík, Nešpor, Lužný), kteří mají postoje k náboženství členěny mnohem jemněji než na ateisty a věřící. Možná bych dokonce drze tvrdil, že Ateista a Věřící jsou dramatické postavy ve velmi špatné hře a že mne zajímají spíš živé osoby a jejich konkrétní zápasy.
    SH
    October 31, 2010 v 10.25
    A co nonteisté?
    Sám se nepovažuji ani za věřícího, ani za ateistu. Řečeno s jedním populárním patologem,“bůh není moje hypotéza“. V mém případě je mi tedy jedno, zda bůh existuje, či ne. Jediné, co mi v té souvislosti ale jedno není, tak to, aby mne nějaký věřící považoval za méněcenného, nebo mne dokonce nutil k nějaké víře. Stejně by mi nebylo jedno, aby mne nějak káral ateista.
    November 7, 2010 v 8.44
    ad DL
    To je sice hezké, ale Ratzinger (zástupce sv.Petra) spíše než za křesťany mluví za Vatikán. "Zdroje" křesťanství jsou dnes někde jinde.
    November 7, 2010 v 11.48
    Tak teď nevím, pane Kopecký, je-li to košer rozvíjet nekonečné debaty o čemkoli, když Michael Hauser v úvodním článku vyslovil přání, aby se ateisté hlásili k ateismu.

    Papež Benedikt XVI. se jistě právem vyslovil. Opravdu, ať se nám to líbí nebo nelíbí, reprezentuje půlku křesťanstva. Římskokatolická církev je pyramidální struktura a moc papeže definuje nejen jako nejvyšší, ale také jako plnou a bezprostřední. Kdo by jinak vlastně mohl hovořit za římské katolíky, než on? Pokusy zavést v jeho náboženské společnosti jakousi analogii ústavy a posílit proti absolutistické monarchii papeže demokratické prvky, jsou zcela na okraji. Tak si to představuje hrstka liberálních intelektuálů, kteří se z jakéhosi sentimentu ještě považují za římské katolíky. Statisíce příslušníků světového kléru (od univerzitního profesora Tomáše Halíka po nejprostšího venkovského faráře), řeholníku a řeholnic a miliarda laiků je s papežem zajedno. Může se nám to jevit smutné, ale papež opravdu mluví za římské katolíky.

    Ostatní křesťané, druhá půlka křesťanstva, jsou roztříštěny do tisíců drobných útvarů a politicky zastávají všechny odstíny spektra názorů od klérofašismu po neoliberalismus a libertariánství a jiným směrem až po socialismus tu demokratický, tu revoluční a autoritativní. Nábožensky jsou vším od spirituálně laděných humanistů po urputné, nenávistné fundamentalistické fanatiky. Kde tam hledat "zdroje"?

    Žádné zdroje nejsou, žádná reprezentace křesťanství není k mání. Kdo stojí mimo křesťanství, to nemůže posoudit, kdo stojí uvnitř budou se v tom lišit a budou nabízet stovky variant. Nezbude, než křesťanství se všemi jeho hlasy nárokujícími reprezentující sílu vzít jako historický fakt. A contra factum non est argumentum.
    November 7, 2010 v 19.46
    Není mi jasné, když autor píše, že "není snadné být ateistou ani v ateistických Čechách", co si vlastně myslí o zbytku republiky. Ano, Morava je jistě mnohem religioznější než Čechy, s českým Slezskem je to složitější, jeho západní část ale je určitě podobně atesisticky naladěná. Některé "ateistické" rysy lze vidět ale v celé České republice.
    November 8, 2010 v 2.16
    Klišé
    Ateistické Čechy (nebo ateistické Česko s malou modifikací v jihovýchodní části území) to je obehraná písnička, to je klišé. Napřed bychom si museli definovat ateismus. Pod tímto názvem figuruje mnoho různých názorů a praktických postojů.

    Postojů k náboženství je široká škála, ateismus a víra jsou dvě položky někde na ní, jinými položkami jsou agnosticismus, indiference, programové hledačství, náboženský individualismus a samozřejmě také náboženský humanismus a liberalismus, teistické i neteistické náboženství, církevně instituční i svobodné křesťanství, ortodoxie, fundamentalismus a fanatismus (na obou pólech spektra). Různé a různě diferencované výzkumy informují a různých poměrech deklarovaných ateistů podle bližšího určení mezi 7 až 24% obyvatel, různě v různých generačních vrstvách. Indiferentní k náboženství i ateismu se zdá být kolem poloviny obyvatel.

    Chceme-li někam dojít, bude třeba věcných informací a ne předem přijatých schémat, o kterých platí hegelovské "tím hůře pro fakta".
    November 8, 2010 v 10.44
    Shody dosaženo
    Vidím, že po mnoha dnech a mnoha diskusních příspěvcích dospěla debata k závěru, že článek má pravdu. Ivan Štampach nakonec souhlasí s Michaelem Hauserem, který mluví o „ateistických“ Čechách s uvozovkami (přímo kopíruji z posledního odstavce) a říká, že Češi ve skutečnosti nejsou atheisty.
    November 8, 2010 v 11.04
    Zombie na Petrově stolci
    Proč musí papež vypadat jako zombie? Aby věřícím připomínal, že Kristus vstal z mrtvých.

    Benedikt 16. je odporná zpátečnická kreatura, která uráží kdekoho vně katolické církve, ničí práci svého předchůdce, vnucuje věřícím nesmysly a vůbec dělá katolické církvi takovou ostudu, že by jí musel houfně odhánět stoupence, kdyby to nebyla víra jajich předků a kdyby víra v Boha nebyla nevyhnutelně spjata s přesvědčením, že s jedním bláznivým dědkem, ba i s celou partou bláznivých dědků, která toho jednoho na Petrův stolec vysadila, se přece Všemohoucí určitě nějak v pravý čas vypořádá.

    Neznám poměry v katolické církvi, ale donesly se mi kolem volby papeže zvěsti, že by už mohlo být načase, aby se papežem stal někdo z těch oblastí, kde je katolíků nejvíc, třeba z Jižní Ameriky nebo Afriky. A že takový černý papež by byl něco úplně jiného. Bohužel Vatikán zřejmě ovládají vyžraní zpanštělí evropští kardinálové, kteří v bezpečí a dostatku dávno zapomněli, co je to upřímná víra nebo láska k bližnímu a co znamená pro víru a lásku nasozovat život -- vlastní, nikoliv cizí.

    Kdybych nebyl atheistou, ale antitheistou, snad bych z toho mohl mít radost. Takhle je mi spíš líto těch lidí, kterým současná politika Vatikánu stihne ublížit, než se v katolické církvi konečně prosadí nějaká modernizace (pod tlakem neoliberálních reformátorů se zdráhám použít slovo reformy). Nebo než dojde v katolické církvi k dalšímu otřesu, jako když dala upálit upřímného katolíka Husa a nesmiřitelným lpěním na vlastních hříších nadělala z nejlepších katolíků protestanty.
    November 8, 2010 v 11.42
    Pane Macháčku, Štampach nedochází k závěru, že Češi nejsou ve skutečnosti ateisty. Nedocházím k žádným závěrům, protože nejde o úvahu. Byla to INFORMACE. Rád budu diskutovat o svých domněnkách a úvahách.

    Sdílím, pane Macháčku, Vaši kritiku papeže, ale mě starému člověku připadá necitlivé, že píšete, že vypadá jako zombie. My staří lidé bohužel už nedokážeme vyhovět Vašim estetickým požadavkům. Nezkusil byste kritizovat činy a postoje papeže a nechat si posměšky o věku a vzhledu pro jiná diskusní prostředí, např. do prostředí hospodského?

    A poslední poznámka: Jsou bohaté zkušenosti s tím, že evropští církevní hodnostáři jsou liberální a afričtí ultrakonzervativní. "Pokrokový černý papež" to je klišé, které nemá oporu ve faktech. Pokud jde o Latinskou Ameriku, mohlo by to být jinak. Ale pokrokovost tamních možných kandidátů je jiná, než byste možná čekal. Jsou sociálně radikální, ale nábožensky se ztotožňují s lidovým katolicismem, ne s katolicismem západoevropských náboženských liberálů.
    November 8, 2010 v 11.54
    Neptej se a nemluv
    Souhlasím s Michaelem Hauserem (a třeba také Iainem M. Banksem http://www.pwf.cz/cz/archiv-autoru/iain-banks/2450.html ), že atheisté se musí k atheismu hlásit, nebát se vystoupit nahlas proti náboženským bludům, jako to dělá třeba Richard Dawkins ( http://richarddawkins.net/ ), kterému proto Tomáš Halík nemůže přijít na jméno ( http://www.rozhlas.cz/_audio/s-profesorem-uk-tomasem-halikem-jsme-hovorili-o-ceste-papeze-benedikta-xvi-do-velke-britanie-a-o-anglickem-katolicismu-zeptali-j--02141488.mp3 ). Pravidlo „Neptej se a nemluv,‟ které je i v této diskusi Michaelu Hauserovi vnucováno, dokonce i tak slušným a tolerantním člověkem, jako je Ivan Štampach, musíme rázně odmítnout.
    November 8, 2010 v 11.58
    Ostrý protest
    Jane Macháčku, ostře protestuji proti Vašemu tvrzení. Ani náznakem jsem nic takového panu Hauserovi nedoporučoval.
    November 8, 2010 v 12.01
    Nevhodné poznámky ke vzhledu a stáří
    Prohlašuji, že Ivan Štampach mi zombie nepřipomíná.

    Možná by mě tato asociace nenapadla ani ve spojitosti s Benediktem 16., kdyby nevracel církev sto let před Jana Pavla 2. Rozhodně ve své ješitnosti doufám, že i kdyby mě v takovém případě nějaká nejapná poznámka k jeho vizáži napadla, našel bych v sobě dost slušnosti, abych si ji nechal pro sebe.
    November 8, 2010 v 12.16
    Neomluva
    Vážený pane Štampachu, obávám se, že omlouvat se za zjednodušující, neobjektivní a útočná prohlášení, která jsem zjednodušil a vyhrotil naprosto záměrně, by bylo pokrytecké. Dokonce jsem Vás možná chtěl i urazit, aspoň trochu. Rozhodně jsem Vás však neměl v úmyslu křivě obvinit nebo zostudit.

    Šlo mi o to vyburcovat nejen Vás k tomu, abyste si všiml předpokladu, že bezbožník by se neměl svou bezbožností chlubit, který máte pravděpdobně tak hluboce zažitý, že jej ani nevnímáte. Vaše první reakce na Hauserův článek byla obvinit autora, jakoliv kultivovanou a přemýšlivou formou, z prosazování „absolutismu‟ vůči „relativismu‟ -- což já osobně čtu jako téměř obvinění z totalitarismu. Nevím, jestli jste to tak myslel, ale chci, abyste se nad tím zamyslel.

    A chci podpořit volání Michaela Hausera po tom, abychom my, bezbožníci, svůj bezbožný světonázor neskrývali, abychom se za svou bezbožnost nestyděli. Atheismus je plnohodnotný světový názor, a jsou-li kolem nás opakovaně hlásány konkurenční světonázory, nejhlasitěji často dokonce v podobách degenerovaných a pověrečných, je třeba, aby byl slyšet.

    Stejně je pravděpodobně zapotřebí, aby lidé jako Vy hlásali svůj světový názor aspoň tak hlasitě, jako to dělají pověrčiví fanatici typu kreacionistů a současného papeže.
    November 8, 2010 v 12.30
    Děkuji Vám, pane Macháčku, za snahu urovnat konflikt. Lišíme se v hodnocení situace, ale s tím už tady bohužel neuděláme. Osobně si myslím, že ateismus se v posledních šedesáti letech prosazuje s takovou vehemencí a ateisté za toto období jsou tak hrdí na to, že jsou ateisté, že dokonce i lidé váhaví, indiferentní, nerozhodnutí a nejistí, se raději pro jistotu označují za ateisty, aby se nezesměšnili.
    + Další komentáře