Je poněkud nadbytečné na tomto místě konstatovat, že i ten, kdo nevhodí hlasovací lístek do volební urny, de facto volí. Jen si nevybral koho. Je mu to jedno nebo nikomu nevěří nebo je mu všechno lhostejné, protože všechno je jen podvod na voliče a ti nahoře si stejně udělají, co budou chtít? Každý to má asi trochu jinak, nicméně atmosféra nedůvěry v demokratické volby je všudypřítomná.

V listopadu 1989 nám jako zázrak připadalo pouhé vynětí vedoucí úlohy komunistické strany z československé ústavy. Jak by měly vypadat případné „svobodné“ volby, o tom jistě někteří představu měli. Jak k nim dospět, jak umožnit soutěž politických stran, které ještě ani neexistovaly, jaký uplatnit volební systém, to vše bylo zahaleno mlhou nejasností, neznalostí, nezkušeností. Kombinovanou s nemožností vyrovnat se důstojně se vším, co nás až do onoho listopadu provázelo. Tedy mimo jiné i s tím, jak přistupovat k lidem, kteří se zaprodali komunistickému režimu a stali se členy „partaje“ či dokonce tím, že udávali své bližní. A jak se vyrovnat sami se sebou.