Mají-li česká vydavatelství nějaký větší dluh, pak je to zejména současná ruská próza. Není asi těžké odpovědět na otázku, proč právě ruští autoři mají u českých nakladatelů smůlu, pomineme-li hvězdu současné ruské literatury Vladimíra Sorokina, jemuž se soustavně věnuje nakladatelství Pistorius & Olšanská. Zatímco v devadesátých letech byla snaha dohnat vydání děl z prostředí ruského intelektuálního disentu, dnes už si zdejší čtenář o takovém úsilí může nechat jen zdát. A to jde o disent, nikoliv o běžné, v Rusku oceňované autory.

Jedním z těch, kteří jsou u nás soustavně přehlíženi, je v Rusku populární spisovatel, publicista a šéfredaktor týdeníku Litěraturnaja gazeta Jurij Poljakov (*1954). Zatímco v češtině se o Poljakovovi nedozvíme v podstatě nic ani z internetových stránek, na Slovensku byl vydán jeho nejspíš nejznámější román Kozel v mléce (1995) a nedávno i román Král dubáků (ve slovenském překladu Kráľ dubákov, 2005). O vydání se postarali v nakladatelství Marenčin PT.

Jak se jeví z textu rusisty Tomáše Glance Pár jednotlivostí z ruské kultury 2000—2008, není postava a dílo Poljakova zcela neproblematické. Glanc ve svém příspěvku píše o rozdělení současných uměleckých směrů v Rusku na provokující a jim opačné konzervativní. Zatímco proti umělcům kritizujícím stav současné ruské politiky či společnosti stát neustále zavádí restrikce, ti druzí mají náležitý prostor k tvorbě.

V intenci tohoto jednoduchého schematu Glanc o Poljakovovi uvádí: „Sílí proudy pozitivně prosazující program konstruktivní a duchovně nezávadné, prospěšné ruské kultury. V literatuře je například jedním takovým centrem kdysi liberální týdeník Litěraturnaja gazeta a jeho šéfredaktor Jurij Poljakov, sám prozaik a teoretik literatury správné duchovnosti. Duchovnost v intencích politicky apriorně loajálního proudu současného pravoslaví, navazující na tradiční vlastenecké hodnoty v zájmu ruského státu a jeho geopolitické slávy získává během posledních let stále zřetelnější místo na veřejnosti. Těžko přitom určit hranici mezi dobrovolným trendem a vnucenou propagandou.“

Chceme-li tedy rozumět vývojovým pohybům současné ruské kultury, která — jak občas straší naši rozumbradové — může zachvátit Česko s lehkostí uragánu, pak by stálo za to zkoumat, jak se profilují umělci jdoucí státu a národní kultuře tak řečeno na ruku. U Sorokina je problém předem vyřešen. Světově uznávaný kritik své země je u nás spojován s disentem, což je jednoznačně čitelná nálepka zářného společenského dobra. Poljakova si musíme umístit na kulturně-politickou mapu sami.

Král dubáků (jedná se o nadpřirozenou postavu, o jakéhosi dědečka hříbečka) je románem společenským, odehrávajícím se jednak v současném Rusku, jednak před rokem 1989. Jeho protagonista, velmi movitý podnikatel v oblasti sanitární techniky Michail Dmitrijevič Svirelnikov, představuje jeden a půl běžného dne uprostřed postkomunistické džungle a přitom vypráví o své minulosti, hlavně pak o lidech, s nimiž se za vlády komunistické strany setkával, a o jejich postupné proměně. Formálně nejde o žádný náročný experiment, naopak, Poljakov je typem autora, který je schopen napsat velmi čtivé a přitom nikterak hloupé dílo. Neusiluje získat čtenáře červené knihovny, ale umí ve společenském románu umně využít žánru detektivky.

Svirelnikov během své cesty Moskvou ukazuje, jak to v Rusku mezi některými lidmi funguje, ať už ve sférách podnikatelských, anebo politických či akademických. Bez nadsázky můžeme říci, že jeho úkol je jasný. Přijet někam džípem, tam někomu podhodit tučnou sumu eur nebo dolarů, nasednout do džípu, jet do další kanceláře, tam zas někoho podmáznout, respektive přispět na dobrou věc atd. A pokud to nejde po dobrém, pak se domluvit s bývalým rozvědčíkem, který kvůli angažmá „za komunistů“ neprošel bezpečnostními prověrkami, aby si na chlapíka někde počkal a pořádně ho zmáčknul.

To vše se pak prolíná s osudy jednotlivých lidí. Svirelnikov si rozpomíná na to, jak jeho známí nebo příbuzní trpěli za Stalinovy vlády, co se s nimi stalo, když přežili velké stranické čistky a kam to dotáhli jejich děti, protože, jak známo, dědictví politicky úspěšných nebo neúspěšných rodičů se přenáší z generace na generaci. To je ostatně velmi silná stránka Poljakovova psaní: historie se v jeho románu naprosto organicky prolíná se současností, neexistuje zde žádné horší tenkrát a lepší dnes.

Bolševický blázinec s kapitalistickým třeštěním naopak spojuje mnoho společných jmenovatelů. Anebo jsou si prostě opačné. „V podstate je to číre šialenstvo! No naozaj, načo je človeku, ktorý nasáva celý život alebo si vypije len občas, sto druhov vodky? Načo?! No iste, jediný druh stále a pro všetkých — to je odporné a ponižujúce. Akože slop, čo ti dajú! Ale sto — to je už určité týranie hojnosťou! Smilstvo rovno při pulte! Alebo sa to robí zámerne? Veď v takejto džungli etikiet sa ľahšie stratí falošná vodka, pančovaná.“

Ve Svirelnikově uvažování o současném stavu ruské kultury, o proměnách ve společnosti lze vycítit resentiment po letech uplynulého mládí, někdy i po době, kdy mělo všechno svůj původní řád. „Keď tak raz Michail Dmitrijevič uvažoval o živote, prišiel na to, že socializmus sa od kapitalizmu vlastne odlišuje len množstvom nedostatkov. V socializme je nedostatkov, koľko len chceš — kaviár, autá, knihy, byty, vodka, obuv... V kapitalizme je len jeden — peniaze. Zato ich nedostatok znedostatočňuje absolútne všetko. Preto je socializmus predsa len humánnejší.“

Za tímto citátem je samozřejmě cítit ironie. Přesto ale můžeme říci, že Svirelnikov by byl s to omluvit nedostatky socializmu, ale nechápavě by kroutil hlavou nad strastmi, jež ho provázejí nyní. Ostatně úplatky ho stojí tolik peněz, až je skoro s podivem, že mu jeho firma ještě vůbec něco vynáší.

Krále dubáků je nutno číst na pozadí toho, co dnes vychází u nás jako mainstreamová literatura pro všechny. Ne že by byl Poljakov lepší řemeslník než třeba kritikou kdysi vláčený Viewegh. Pokud nám však jde o reflexi dob minulých, říká toho Poljakov o proměně chování lidí přece jen více. Je však otázkou, a nyní se vracím k tvrzení Tomáše Glance, co za jeho autorskými aktivitami hledat. Chce Poljakov vypovídat o marasmu podnikatelských struktur a ironizovat tragické dějiny Ruska 20. století, anebo se potřebuje zalíbit těm, kteří se navzdory svobodě slova pokouší zbavit ruské umění jakékoliv kritické razance?

Jurij Poľakov. Kráľ dubákov. Marenčin PT, Bratislava 2010.