Petr Nečas včera v OVM ujišťoval, že funkce zmocněnce pro lidská práva má smysl.

Zdá se tedy, že Nečas nedá na doporučení budoucího poradce Jocha, což navíc doložil konstatováním, že poradce má od toho, aby si vyslechl jejich názory a pak se sám rozhodl, zda je akceptuje, či ne. Pokud by považoval ovšem Jochovy postoje pouze za „osvěžující“, jak nám vzkázal poněkud příznačně z Berlína, vtírá se otázka, proč mu vedoucí poradenského týmu Říman nevybral někoho soudnějšího.

Daniel Kaiser napsal v Lidových novinách, že demokratická část pravice zatím mlčí k Jochovým patologickým názorům, připomínajícím vyhnilé jádro americké republikánské pravice reprezentované Bushem. Domnívám se, že pravicově smýšlející demokraté jsou Jochem zaskočeni obdobně jako občanské iniciativy, komentátoři levice a občané, kteří přirozeně cítí, že veřejný prostor je zaplňován podivnými nezdravými jevy. Vyslovit nahlas své znechucení ovšem nedokáží, protože v současném nečase demokratický koncept lidských práv získává levicovou nálepku. Krásně to ilustruje postoj některých poslanců pravice, kteří označují postoj Anny Šabatové v oblasti lidských práv za levicový.

Co bylo ještě nedávno na tomto poli vnímáno jako normální, získává pomalu, ale jistě nádech levicovosti. A protože pravice zvítězila v květnových volbách mimo jiné tím, že z levice učinila ďábla v rouše Paroubkově, který v případě vládnutí naši zem spálí v kotli pekelném, nezbývá jí než k Jochovi mlčet.

Annu Šabatovou tento stav dokonce přinutil, aby v dopise senátorům připomněla, že i levicový postoj je v demokracii legitimní: „Pominu-li skutečnost, že funkce ombudsmana je funkcí de facto úřední, tedy nepolitickou, založenou na dodržování zákonností a principů dobré správy, tedy že je funkcí, která mnoho prostoru pro politické projevy neposkytuje, jsou levicové názory rovnocennou a legitimní alternativou v každé demokratické společnosti, a neměly by být svým nositelům na škodu.“

Posun k pojetí levicovosti jako něčeho, co je ve slušné společnosti fuj, podporuje také návrh zákona o třetím odboji, když upírají ocenění statečnému Františku Krieglovi, který jako jediný nepodepsal moskevské protokoly, byť v tu chvíli si nemohl být jist, zda ho za to nestihne trest nejvyšší. Do kategorie oceněných nespadají totiž bývalí komunisté, ba ani ti, kteří se přikláněli ke směrům tak či onak s komunistickou ideologií souvisejícím. A to přesto, že o jejich protitotalitních postojích v sedmdesátých a osmdesátých letech nemůže být pochyb. Na scestí se dostal dokonce chartista a současný pražský biskup Václav Malý, když v rozhovoru o třetím odboji publikovaném nedávno v příloze Práva konstatoval, že Jaroslav Šabata nebyl demokrat.

Předkladatelé zákona se zuby nehty drží tvrzení, že hlavním znakem odboje nebylo pouze utrpení připravené politickým vězňům padesátých let, ale že jím byla také antilevicovost.

Na tyto principy nesmíme za žádnou cenu přistoupit. Nebezpečí totiž nepřináší Roman Joch svými „osvěžujícími“ názory, ale právě narůstající odpor k levici, právům menšin. Kalouskovské dělení na nové třídy bohatých a příživníků tyjících z jejich práce. Segregační „oázy“ Jiřího Janečka.

V mnoha lidech se začínají probouzet ty nejtemnější stránky jejich myslí. Otvírá se jim totiž prostor konečně veřejně opovrhovat těmi nejchudšími, cikány, bezdomovci, zdravotně postiženými. Sami sice nepatří mezi boháče s jachtami, dosud nenáviděné, za možnost plivnout si na svého cikána jsou však vděčni.